Jsou situace, kdy jsou fakta tak zjevná, že slova, která se je snaží vyvracet, omlouvat a zlehčovat, působí spíš jako parodie. K realitě, kterou byl záměr zamluvit a vysedět, pozornost spíš přitáhnou. Jistou maximou tohoto žánru je rozhovor bývalého lucemburského premiéra Jeana-Clauda Junckera pro francouzský levicový deník Libération ze září roku 2016. Juncker byl daleko za hranicemi své země znám velmi kladným vztahem k většímu množství alkoholu. Něco ve stylu bývalého prezidenta Miloše Zemana v jeho bujarých letech. Redaktor Libérationu se sešel s Junckerem v Paříži na časném obědě. Ten tehdy v roli předsedy Evropské komise vyvracel spekulace, že je závislý na alkoholu. Vysvětloval, že lidem se často zdá, že je opilý. Ale tak to není. Ve skutečnosti má prý po vážné autonehodě před sedmadvaceti lety potíže s rovnováhou a špatně chodí. „Myslíte si, že bych byl ještě v úřadě, kdybych míval ke snídani koňak?“ prohlásil tehdy jednašedesátiletý Juncker, který v minulosti opakovaně zaujal svým neformálním vystupováním. Třeba když na Evropské radě vítal předsedy vlád unijních zemí a rozmáchle je poplácával po obličeji, poměřoval si s nimi barvy na kravatách a maďarského premiéra Viktora Orbána zdravil jako diktátora. Juncker vysvětloval, že jen bojuje s únavou. „Pracuji 14, 15 hodin denně, na to jsem nebyl zvyklý.“ Tvrdil, že mu fámy o jeho alkoholismu otravují život a způsobují potíže i v jeho manželství. „Už i žena se ptá, jestli jí nelžu, že nepiji doma.“ Francouzský novinář Jean Quatremer, který s Jeanem-Claudem Junckerem hovořil během lehkého oběda, k tomu podotkl, že předseda Evropské komise obědový salát zapil čtyřmi skleničkami sektu. Když spolu hovořili před lety, stál ještě Juncker v čele vlády Lucemburska. K jídlu pil bílé víno a na závěr si dal tři sklenky koňaku.

Výmluvy se nevyplácejí

Jedenáctého května představila vláda Petra Fialy svůj plán na snížení rozpočtových schodků pro příští dva roky. Počítá s růstem všech přímých daní. Porušuje tím Fialův často opakovaný slib, že přímé daně vláda nezvedne. Předseda vlády porušení slibu nepřiznává. Odvolává se na změnu okolností. Válku na Ukrajině, energetickou krizi. Když televize pustí záznam jeho vlastních slov pronesených měsíce po začátku války, když už naplno jela energetická krize, Petr Fiala to odehraje do autu. Ani v konfrontaci s vlastním výrokem porušení slibu neuzná. Jediný ze špiček ODS, kdo má odvahu to udělat, je ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Jeho rozhovor pro MFD má titulek Fiala nelhal. Jen říkal něco, co nemohl udělat. „Já se vymlouvat nebudu. Pokud jsme třeba říkali, že vyloženě nebudeme zvedat daň z nemovitostí, a teď ji zvedáme, říkáme něco jiného, než jsme říkali před časem. A nemá smysl tomu jakýmkoli způsobem uhýbat,“ říká Pavel Blažek.

Je rozumné zcela evidentní porušení slibu jen po fialovsku vysedět? Jak moc to rozkládá důvěru? Jednu z největších ctností a bohatství, které společnost má. Které ji drží pohromadě a posouvají ji k prosperitě, vyšší civilizační úrovni a spokojenosti v životě. Společnosti jsou bohaté, protože si v nich lidé důvěřují. Není to tak, že by si lidé věřili, protože ty společnosti jsou bohaté a vyspělé. Nejdřív byla důvěra, až s ní přišla prosperita a bohatství.

Jistě, nad volebními sliby se dá mávnout rukou jako nad něčím, co je jen show pro sesbírání hlasů a nikdy to nebude splněno. A ten, kdo to čeká, je naivní. Je to ale zhruba stejné jako reklama lákající na prvotřídní kvalitu, aby zákazník vzápětí zjistil, že realita je jinde a on prostě naletěl. Přirozeně se cítí jako podvedený hlupák. Výsledek je jediný. Dotyčné firmě přestane věřit a už si od ní nic nekoupí. Proto se každá značka, zvlášť ta čelící ostré konkurenci, o své zákazníky stará, pečuje o ně a váží si jich. Dělá všechno pro to, aby nezklamala jejich očekávání a udržela si je. Totéž dělá chytrá politická strana pro své voliče.

Politika je obhajoba zájmů konkrétních lidí a skupin. Ztráta důvěry v ni má ale větší a horší dopady. Rozkládá důvěru v celé společnosti. Světová studie hodnot World Values Survey dává dohromady průzkumy z mnoha zemí světa. Otázka zní: Souhlasíte s tvrzením, že většině lidí se dá věřit? Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi jsou obrovské a velmi úzce souvisejí s bohatstvím. Přesně naplňují souvislost. Jak řečeno, nejdřív byla důvěra, ta přinesla bohatství a prosperitu. V Evropě klesá míra důvěry ze severu na jih. Už méně ze západu na východ.

Vede Norsko, kde s tvrzením, že většině lidí se dá důvěřovat, souhlasí 73,4 procenta lidí. Následuje Švédsko (63) a Finsko (58). Ta data se sbírají pravidelně dlouhé roky. Ve všech skandinávských zemích se míra důvěry v zásadě nemění. Ať tam vládne kdokoli a ve světě se děje cokoli. Je to zjevně něco hlubšího ve společnosti, co přežívá desítky let společenských změn. Pak následuje Švýcarsko (50), Velká Británie (47) a Německo (45). Spojené státy mají ve své populaci 39,7 procenta těch, kdo lidem důvěřují. To je hodnota srovnatelná s českým výsledkem: 37 procent.

Proč si sever věří a jih ne

Na evropské poměry jsme na tom vlastně docela slušně. Nemůžeme se sice srovnávat se Skandinávci, ale s Němci nebo Švýcary už v důvěře ve společnosti s malým odstupem držíme krok. Právě v důvěře je jedno z vysvětlení, proč jsme s náskokem nejbohatší a nejvyspělejší ze zemí střední Evropy. Pro srovnání. Na Slovensku důvěřuje jen 21,5 procenta lidí, v Polsku 22,3 procenta a v Maďarsku 24 procent. Velmi nízká důvěra mezi lidmi je ale také v jižní Evropě. Ve Francii má ve většinu lidí důvěru jen 18,7 procenta společnosti. Ve Španělsku 19 a v Řecku jen 8,3 procenta.

Ve vysoké míře důvěry je také vysvětlení, proč jsou Skandinávci ochotni tolerovat, že jim stát bere tolik peněz na daních. Oni věří, že ty jejich peníze rozumně využije na kvalitní veřejné služby a infrastrukturu. Neobávají se, že je rozhází na různých dotacích nebo zaměstnávání zjevně nadbytečných lidí. Právě teď, když vláda sahá na daně a chce po všech lidech, aby jí odvedli víc peněz, se často argumentuje srovnáním s jinými zeměmi. Ty poměry jsou ale nesrovnatelné právě kvůli vysoké míře důvěry. Tam, kde je, lidem často vyšší daně nevadí. Věří politikům. Takže odvolávat se na to, že třeba Skandinávci platí státu víc, je srovnávání nesrovnatelného. Na druhé straně jsou mezi zeměmi s nejvyšší důvěrou v Evropě i ty, kde má stát jednu z nejmenších rolí a platí se tam jedny z nejnižších daní. To je příklad Švýcarska.

Kde se nevěří vládám

Porušování politických slibů se ale přímočařeji než do celkové důvěry ve společnosti promítá do důvěry k vládě. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), sdružující třicet nejvyspělejších zemí světa, srovnávala, jak svým vládám lidé v nich důvěřují. Data jsou z roku 2022. Z tohoto srovnání vycházíme podstatně hůř než z měření celkové společenské důvěry. Jen v sedmi zemích OECD věří lidé své vládě méně než u nás. Jsme velmi podprůměrní. Důvěru ve vládu u nás má 34,6 procenta lidí. Zemí s vůbec největší důvěrou ve vládu je Švýcarsko. Má ji tam 84,6 procenta obyvatel. Zajímavé je, že Švýcaři svým politikům věří víc, než si důvěřují mezi sebou navzájem. Pak se opakuje stejný žebříček jako u obecné důvěry mezi lidmi. Na špičce jsou všechny skandinávské země. Od 77 procent lidí, kteří své vládě důvěřují, ve Finsku po 63,5 procenta v Dánsku. Značnou důvěru mají ve svou vládu stále Němci (60,8 procenta). Ale třeba také Maďaři (44,2). Mezi zeměmi s největší nedůvěrou je naopak Slovensko (21,6), následované Řeckem (25,6). Velmi nízkou důvěru ve vládnoucí garnituru mají i Američané (31). To je ještě horší skóre než u nás. Nízká je bez ohledu na to, kdo vládne. Dlouhodobě nízká důvěra v politiku je i ve Francii nebo Španělsku.

Právě OECD se v jiné studii nazvané Trustlab dívala na srovnání důvěry v různé instituce. Jeden trend prochází téměř všemi zeměmi bez ohledu na to, jak vysoká je tam důvěra ve vládu či mezi lidmi navzájem. Právě vlády jsou téměř ve všech zemích nejméně důvěryhodnými institucemi ze všech. Srovnatelně špatně jsou na tom parlamenty. Výrazně lépe policie i justice, což vypovídá o tom, že lidé mají důvěru ve spravedlnost, kterou právě policisté a soudy vymáhají.

Výzkumníci OECD také ukazují, že celkově mnohem víc důvěřují ti, kdo jsou vzdělanější a bohatší. Právě oni mají také větší důvěru ve vládu než lidé s nižším vzděláním a příjmem. I tady platí to, že důvěra předchází úspěch. Vzdělání i příjem. Ti, kdo věří sobě i druhým, stoupají zpravidla po společenském žebříčku výš a rychleji než ti, koho brzdí uzavřenost a nedůvěra. Studie Trustlab také ukazuje, co důvěru lidí nejvíc ovlivňuje. U vlády rozhoduje, jestli ji považují za zkorumpovanou. Na druhém místě žebříčku, podle něhož lidé výkon kabinetu měří, je bezpečnost v zemi. Čím nižší kriminalita, tím vyšší důvěra. Ne náhodou právě skandinávské země patří mezi ty nejbezpečnější v Evropě. Ale platí to i pro nás, kteří jsme na žebříčku bezpečí mezi první pětkou Evropy. Třetí nejdůležitější hodnotou je, jestli je na vládu spolehnutí. Tady se dostáváme přesně k tomu, proč je porušení klíčových politických slibů a snaha o jejich „vysezení“ tak velký problém. Pak následuje spokojenost s kvalitou školství. To je opět velmi aktuální téma, které může Fialův kabinet a atmosféru ve společnosti velmi poškodit. Letos se ukazuje, že především v některých velkých městech není dost míst pro středoškoláky. Pak následuje spokojenost s kvalitou zdravotnictví a se sociálními dávkami. Finanční stabilita země a sociální mobilita ve společnosti jsou na posledním místě žebříčku kritérií, podle nichž lidé své vlády hodnotí.