V čem je aktuální Pitirim Sorokin

Válka a revoluce

V čem je aktuální Pitirim Sorokin
Válka a revoluce

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Po neúspěšné válce často dochází k revoluci, jak se stalo v roce 1871 během Pařížské komuny a po roce 1917 nejenom v Rusku, ale také v Turecku, Bulharsku, Německu a jinde. Důvody jsou pochopitelné. Společnost neunesla neúspěšnou zkoušku válkou a dívá se po kvalitnějším řešení. Válka urychluje horizontální i vertikální přemísťování lidí, tříd a hodnot. Lidé z nižších a chudších tříd snáz stoupají nahoru, zatímco jiní se propadají. Válka je ohněm, pod jehož žárem se kapky vody ve vřícím kotli rychle přemísťují nahoru a dolů. Mnohokrát byla pozorována rychlá změna „zvyků a mravů“ a rozmanité epidemie nenávisti. Zatímco válečných ztrát bychom se v míru děsili, za války je společnost celkem samozřejmě přijme, jako by kolektivní mysl na čas ovládly jiné hodnoty.

Koloběh pokračuje i po válce, ale mívá opačný význam. Ty hodnotové a kulturní formy, které lidé akceptovali za války, rychle zastarávají a mění se na jiné, často opačné. Třeba v české i evropské zkušenosti se poválečná 50. léta dají považovat za ideologické pokračování druhé světové války, ale pacifistická 60. léta už jsou jejím popřením. Nejzajímavější fáze rusko-ukrajinského konfliktu tak zřejmě nastane – a to na obou stranách – až po uzavření příměří.

Sociolog odsouzený k smrti

Pitirim Sorokin (1889–1968) patří mezi významné postavy ruské, české a později americké sociologie. Jako mladý chlapec putoval se svým otcem, který opravoval ikony, od kláštera ke klášteru. Mnichové jej učili číst a psát i rozjímavému životu. Nicméně už ve věku kolem deseti let se začíná opíjet, otec jej bije a on se o rok později osamostatňuje. Je nesmírně nadaný, takže se stává sekretářem Alexandra Kerenského, je vězněn carským i komunistickým režimem. Málem končí na popravišti, ale v říjnu 1922 uniká do Prahy, kde píše syntézu svých ruských zkušeností i první velký pokus nalézt cyklus dějin – knihu Sociologie revoluce. Přednáší, zajímá jej husitství, občas zachází diskutovat s prezidentem T. G. Masarykem a dalšími českými politiky a intelektuály. Po necelých dvou letech odchází do USA, kde na univerzitě v Harvardu zakládá katedru sociologie. Pracoval zde až do roku 1959.

Jeho dílo a osud jsou možná až příliš ruské. Mísí se v něm geniální nadání s politickým a skrytě náboženským aktivismem. Jinými slovy věda a emoce. Je kontroverzní, ale ne vlažný. Se svými oponenty bojuje, své přátele miluje. Rusko zná jako málokdo jiný, protože pět let den po dni sledoval a zapisoval průběh ruské revoluce. Sociologie revoluce je dlouhá a dnes už zapomenutá kniha. Není proroctvím o tom, co se v Rusku stane po prohrané či nepříliš úspěšné válce, ale autor osobně znal ruskou společnost od posledního mnicha až po petrohradské profesory a moskevské politiky včetně V. I. Lenina, že stojí za to mu opatrně naslouchat.

Na rozdíl od západních historiků, kteří dohledávají příčiny sociálních konfliktů v ekonomické či politické situaci, část ruské školy zůstává pod vlivem I. P. Pavlova a věří, že jde o téměř přirozené procesy podobné třeba bouřlivému počasí, které čas od času zachvátí lidskou mysl. Zatímco my si představujeme, že lidé chtějí žít v klidu a míru, Sorokin navrhuje, že část lidí potřebuje někam expandovat a cosi dobývat, a pokud tuto touhu nemůže běžný život naplnit, instinktivně touží po konfliktu. Možná že Rusko napadlo Ukrajinu nejenom kvůli ztrátě vlivu či z pocitu vlastního ohrožení, ale proto, že mír trval příliš dlouho. V každém případě je zajímavé mentální cvičení na chvíli zapomenout na všechny racionální charakteristiky a na války se dívat jako na hluboká instinktivní hnutí mysli, společná určité třídě „pokořitelů“, kteří bez ohledu na ostatní chtějí naplnit svůj život. Sorokin argumentuje, že podobně jako máme například rodičovské instinkty, část lidí a zejména ti, kteří touží po moci, v sobě rovněž nesou instinkty lovu, boje a vlády nad ostatními.

Praktické dopady tohoto předpokladu by byly značné, protože nutkání k válce by bylo této určité skupině „válečníků“ vrozené a každých několik desetiletí by hledalo sebenaplnění zcela bez ohledu na utrpení běžných lidí. To je ostatně i motivem vlivných současných knih, jako je Válka, mír a zase válka dalšího původně ruského a později amerického sociologa Petra Turčina. Tyto vnitřní „freudovské“ instinkty se však musejí potkat s vnější situací bídy, rozkladu či dlouhého přešlapování na jednom místě. Svoji roli podle Turčina sehrává i nadprodukce elit, kdy dobrých míst ve společnosti je méně než vzdělaných lidí, kteří by se mohli uplatnit. Nepokoj pak nevzniká mezi chudými dělnickými třídami, jak nás učil Karel Marx, ale mezi vzdělanými, bohatými a mocnými, kteří s potížemi hledají uplatnění. Nadprodukce politiků (a možná i politických komentátorů) nejspíš vede k růstu neklidu ve společnosti.

Ukrajinský voják s dělostřeleckým granátem. Kliščivka v Doněcké oblasti 12. srpna 2023. - Foto: Profimedia.cz

Povzbudivý nedostatek andělů

Tento proces Sorokin přirovnává ke stromu, jehož kmen tvořený instinkty, emocemi a zvyky zakrývají větve rozumových důvodů. Možná že naše země jsou tak dobrým místem k životu právě proto, že na rozdíl od východních Slovanů je v nás méně „srdce“, tedy pocitů velkých vášní a sebeobětování, které ruku v ruce chodí s krutostí a nevšímavou silou. Slovy Jana Skácela: „Jestli vám vydám všechny svoje čerty / odejdou s nimi moji andělé“. Ale podobně i francouzské a italské revoluce mívají bouřlivější průběh než v Holandsku či Anglii. Pokud si nalistujeme v pamětech Maxima Vuillauma Zápisky očitého svědka Pařížské komuny stránky popisující hromadné popravy i zatýkání na základě asi tří set tisíc udání, řekneme si, že není možné, aby Francouzi docela nedávno byli tak krutý a udavačský národ. Ale právě ve Francii vnímáme i kreativní dopady ničení starého světa. Sotva skončí revoluce, začne impresionismus a Paul Verlaine napíše své nejkrásnější básně.

Revoluce mají několik podstatných rysů. Především se týkají velké části společnosti. Další jejich vlastností je náhlost přívalového deště. Zvyky, které se vytvářely celá desetiletí, se mohou změnit za několik týdnů. Sorokin, ale i svědkové Pařížské komuny to viděli na vlastní oči. Jako kdyby jejich těly probíhal nějaký úplně jiný elektrický proud. Pokud dochází k vnitřnímu souboji mezi vrozeným, třebas destruktivním instinktem a výchovou či vzděláním, u kolektivních událostí většinou vítězí to první. Proces se přitom podobá stavění věže z kostek. Jakmile odstraníme ty úplně základní stavební kameny, zřítí se celá konstrukce. Za skutečné, tvrdé a násilné revoluce typu husitského hnutí, Pařížské komuny či ruské revoluce roku 1917 nedochází k nějakému postupnému osekávání „větví“, tedy jednotlivých institucí a zvyklostí, ale k náhlé celkové proměně. Masy se pak chovají neřízeně, horečnatě, s velkou až šílenou silou, ale své počínání označují jako svobodu, demokracii či rovnost.

Únava a letargie

Tato hra emocí je natolik vyčerpávající, že nejpozději za několik měsíců se dostavuje únava a letargie. Hluk demonstrací je nahrazen velkým tichem a mnoha otázkami o dalším směřování. Revoluce odpočívá, hledá, přeskupuje se a mění slovník. Vstupuje do své druhé fáze. Nejprve zabavila jmění aristokratům, ale tento proces se nezastavuje a pokračuje dál ke střední třídě a někdy i k rolníkům. Během první fáze revoluce se hodně řeční a málo pracuje. Dochází jídlo a peníze, je třeba se zbavit těch největších křiklounů a ideologů a opět zavést často nucené práce. Pokud se v první fázi na ulicích hodně tančilo a věk pro manželství byl snížen někdy i na 13 let u dívek a 15 let u chlapců, nyní nastává morální, budovatelské období.

Pařížská komuna v dobovém vyobrazení. - Foto: Profimedia.cz

Nemůžeme sledovat další myšlenky obsáhlé Sorokinovy knihy, on ani krátké knihy psát neuměl, ale zkusíme se zamyslet nad celou situací z hlediska rusko-ukrajinské války. Není překvapivé, že po prohrané či aspoň nevyhrané válce dochází k nepokojům a likvidaci, přinejmenším k přestavbě vládnoucí elity, která prokázala, že není schopna se o zemi řádně postarat. Je to proces, který se dá ukázat na řadě historických příkladů. Sorokin ukazuje, jak se emoce a tím i používaný slovník mění ve svůj opak, jak pojmy a pocity se po válce či v první fázi revoluce úplně obracejí a kdysi (1917) žádaná hesla třeba o internacionalismu se po roce 1921 rychle mění na nacionalismus.

Představuji si, že až se po válce začnou domů vracet ukrajinští vojáci, budou říkat dřívější třídě oligarchů: „Za vás jsme nebojovali.“ V Rusku bude situace pravděpodobně mnohem složitější. Může dozrávat celé roky, ale v každém případě započne nějaký proces proměny. Historickým příkladem by mohla být prohraná rusko-japonská válka, která vedla k revoluci roku 1905, jež se pak přelila do revoluce roku 1917. Může to být Rusko, které za pár let bude potřebovat naši pomoc, protože nejenom Ukrajinci, ale i Rusové se budou cítit jako oběti moskevského režimu.

Význam Sorokinovy pražské knihy vydané skoro před sto lety vidím hlavně v tom, že ukazuje náhlost a hloubku změny. V průběhu dosavadní války jsme byli mnohokrát překvapeni už jen tím, že válka začala, že se Ukrajinci dokázali navzdory obrovské přesile účinně bránit, že došlo k útoku na přehradu Kachovka na Dněpru nebo k Prigožinovu pochodu na Moskvu. Je pravděpodobné, že nečekané zvraty situace nejsou u konce. Někdy si pohrávám s myšlenkou, že novým centrem Evropské unie bude Varšava, kam si budeme jezdit pro rady, ale že komoditní trhy s energiemi, obilím a sibiřskými surovinami se podobně jako před tisícem let přesunou do Kyjeva.

Ale válka má i domácí aspekt. Kdyby Ukrajina prohrála, což díky obrovskému nasazení celé společnosti vypadá nepravděpodobně, tak „revoluční“ změny mohou potkat Evropskou unii i NATO, protože se budeme ptát, jak jsme to s našimi zdroji a ideály mohli dopustit. Skoro mám pocit, že u Bachmutu se bojuje i o Brusel, a to nikoli v tom smyslu, že by jej ruská vojska mohla obsadit (jak se za napoleonských válek stalo v roce 1814 v Paříži), ale že místní obyvatelé budou požadovat změnu vládnutí.

Ale i pokud vedeme tyto velké úvahy o cyklech dějin, asi bychom neměli zapomínat na soucit, na obrovský smutek, který cítí matky a ženy bojujících vojáků na obou stranách fronty. V samotné Ukrajině se odhaduje, že nějakou formou posttraumatických poruch je postiženo 57 % válečných veteránů a asi 25 % civilního obyvatelstva, dohromady zhruba devět milionů lidí, kteří v sobě nesou a další roky ponesou velkou bolest a prázdno po lidech, které milovali. To je možná ten největší a nejdůležitější aspekt celého konfliktu. Dosud se nezahojily rány po holocaustu, ale ani po francouzsko-alžírské válce z let 1954–1962, při které zahynulo několik set tisíc, možná dokonce milion Alžířanů. Jejich ohně na pařížských předměstích jen tak hořet nepřestanou.

Je nutné už nyní přemýšlet o světě po válce, o životě s válkou hluboce poznamenanou ukrajinskou společností, z níž se stávají naši lidé, kteří budou ve svém duchovním životě potřebovat víc než prášky na deprese, ale i o budoucí revoluci v Rusku, která může být druhou fází rusko-ukrajinské války a možná podobně jako před sto lety i humanitární katastrofou velkého rozměru.