Po postmoderně přichází transmoderna

Ještě čteš, nebo už jen posloucháš?

Po postmoderně přichází transmoderna
Ještě čteš, nebo už jen posloucháš?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Každá doba má svou oblíbenou předponu. Moderna se dávala do pohybu skrze buřičské „anti“. Pak zavládla ironie, to bylo vše „post“. Nyní jsme se ocitli v těkavé době „trans“. Toto pojednání však nebude o sexuálních identitách, s nimiž se dnes „trans“ pojí především, ale o médiích a naší pozornosti. O podcastu, který prý zažívá zlatý věk, se hovoří jako o médiu svou podstatou hybridním. Bere si to nejlepší z rádia i z digitálního světa, pohybuje se na pomezí dvou kultur, písemné a orální, a zdůrazňuje jakousi „mezivážnost“, žádoucí není ani ležérnost, ani přílišná učenost.

Snad hlavním důvodem, proč je potomkem své doby, je, že z výjimky dělá normu. Jinými slovy: stvrzuje to, co se nějakou dobu proslýchá. „Pojem mainstream patří do minulého století,“ tvrdí britský novinář a autor slova podcasting Ben Hammersley. I kdyby to pravda nebyla, přinejmenším podcast se vskutku jeví jako médium postmainstreamové. Orientuje se na relativně úzkou skupinu, jeho podstatou je specializace, zakládá si na tom, co označujeme jako „autenticitu“. Autor nemíří na co největší publikum, ale na to „své“, takže svobodně vyjadřuje sebe. S příslibem autenticity se pojí fakt, že autoři podcastů mnohdy obcházejí velké distributory a vytvářejí osobnější i osobitější vztah s publikem.

A funguje to. Společnosti Edison Research a Triton Digital uvádějí, že v roce 2022 poslouchalo pravidelně nějaký podcast 62 % Američanů. V České republice poslouchá podcasty aspoň jednou týdně víc než pětina internetové populace. Zde se nová kultura poslechu nezastavuje. Celosvětově roste úspěšnost audioknih. Někteří myslitelé dokonce hovoří o návratu orální kultury. Britský akademik a podcaster Dario Llinares poznamenává: „Díky hybriditě myšlenky, zvuku a textu snad znovu ožívá dialektika, směna myšlenek nad rámec toho, co je možné v čistě psané formě.“

Klasický dialog, současný podcast

Prý se obnovuje umění dialogu. To stojí v základu západní kultury, a umí-li se to, je to skutečně mistrovský kousek: člověk vedoucí rozpravu potlačuje touhu nad druhým vyniknout. Vede-li skutečně dialog, jde mu o to, aby zazářil nikoli on, ale pravda, tedy něco, co účastníky dialogu překračuje. Dialog je připomínkou toho, že v našem životě můžeme nedokonale zpřítomňovat něco, co časnou relativitu překračuje. Sokratovský dialog zpřítomňuje věčné ideje, v nichž překonáváme názory ve prospěch poznání. To zní slibně, ale v zásadě je to nepříjemné. Ve světle těchto idejí totiž působíme male. Leč v tom tkví člověkova velikost: být schopen klást otázky, které tázajícího činí bezradným, dokonce jej ponižují.

Tkví-li v tomto klíč k tradičnímu dialogu, nelze vážně tvrdit, že bychom zažívali návrat tohoto žánru. Stojí-li umění podcastingu na autenticitě a individualitě, je to přesně to, čeho si sokratovský dialog necení. Tradiční dialog směřuje k poznání a tím k tomu, co není subjektivní. Proto jsou dialogy chápány jako cesty k moudrosti. Což typicky není to, co hledáme v podcastech. Když se zaměříme nyní jen na ty, které mají za cíl rozšířit naše poznání, tedy třeba ty vzdělávací, zpravodajské nebo komentátorské, opakuje se v nich obecně kulturní vzorec současnosti: k světu se vztahujeme skrze data a informace, nikoli poznáním.

Vyrůstají generace, které už nebudou vůbec číst? - Foto: Profimedia

O co jde, vystihl takřka před sto lety básník T. S. Eliot: „Kde je moudrost, kterou jsme pozbyli znalostmi? Kde je znalost, která se vytratila v informaci?“ Jaký je rozdíl mezi informací a poznáním? Poznání je zniterněné, dokonce vstupuje do charakteru. Přesně to znázorňuje sokratovský dialog: směřuje do nitra. Provokuje člověka, aby si uvědomoval to, co v něm již je, protože nejpodstatnější znalost do něho byla vložena, nepřichází zvenčí. Poznávání, výuka a vzdělávání je rozpomínání se na to, co vlastně víme, neboť máme duši. Klíčová pro takové rozpomínání je práce s pamětí, která nás vede k našemu původu. To podstatné je za námi; to je jádro metafyzického světonázoru, který nás vede „zpět“.

Transmoderna?

Moderna toto odmítá, stojí na pozici „anti“, směřuje do budoucnosti a ven ze sebe. Lze se opřít i o antropologa Clauda Léviho-Strausse a jeho rozlišení na studené a horké společnosti, na které navázal mediální teoretik Marshall McLuhan. Ty studené jdou „zpět“ v tom smyslu, že neměnnosti přisuzují víc podstatnosti než pohybu. Na počátku bylo vše vyjeveno. Tam je třeba se vrátit. Ty horké naopak spatřují smysl ve změně, vše minulé chápou jako to, co je dobré překonat, vše přítomné jako přípravu na nadcházející.

Jak se k tomu má postmoderna? To vystihuje Václav Bělohradský v knize Čas pléthokracie: „Post znamená, že jsme minulost nepřekonali, ale uvelebili se v jejích modifikacích a troskách, v její rozptýlené tříšti.“ Demokracie nepostuluje žádné absolutno ani podstatu, ať už v minulosti, nebo v budoucnosti. Její síla tkví v absenci podstaty. Jedno stanovisko potírá druhé, její moc vyvěrá z této dynamiky. Postmoderna nesměřuje ani zpět, ani vpřed, ale rovněž nepropadá přítomnosti. Ironií si všechno a všechny drží od těla.

To, čemu můžeme říkat třeba transmoderna, je neochota snášet tuto ironii, která se stává podezřelou. Je důvodem pro zvážnění to, že už zas víme, kam směřovat? Spíš ne. Současný důraz na identitu a původ svědčí spíš pro opětovný obrat vzad. Zdůvodnit to lze sociologicky: západní společnosti nedůvěřují tomu, že mají kam růst. Jejich obyvatelé se obávají sestupu. Děti nevěří, že se budou mít lépe než rodiče, doufají, že aspoň neklesnou. Kdo nemá budoucnost, má jen původ, který bude hájit až panicky.

Není tak paradoxní, že v době sílícího důrazu na „trans“ zdůrazňujeme identitu a spolu s tím se na veřejnost vrací patos. Transmoderna odmítá postmoderní rozvernost, neurčitost a ironičnost. Nehájí se však kdejaké identity, ale ty, které jsou mimo mainstream, jsou menšinové a vyloučené. Přitom však sílí podezření, že postmoderna byla poslední dobou mainstreamu. Protest v transmoderně je tudíž protestem vůči těm, kteří mají rovněž – více či méně oprávněný – pocit ohrožení, a proto také protestují. Vzniká tím eskalace, která vtahuje do svého nitra všechny typy komunikací. Zatímco tradiční dialog stál na potlačení emocí ve prospěch argumentů a pomalosti, vítězí v tom současném rychlost a vášeň.

Paměť: niternost a externí nosiče

Dialog se odvíjí na pozadí důvěry v paměť, díky níž se přichází na něco, co ani jeden z diskutujících nekonstruuje, co spíš spolu objevují. Podstatou moderny je pozbytí vědomí, že něco nezkonstruovatelného existuje. Tento posun pryč od paměti a důvěry v něco, co překračuje relativitu, je od samého počátku spjatý s technologiemi.

Již Platonův Sokratés se v dialogu Faidros děsí toho, jaký dopad bude mít rozšíření písma na paměť, a tudíž na poznávání. Co si mohu zapsat, pouštím z hlavy. Také si všímá, jak zranitelné je myšlení, pakliže je odloučíme od tělesnosti a situovanosti. To, že paměť souvisí s tělem, přitom není Sokratův objev. Na tomto vhledu stojí původní kultury. Jan Assmann ukazuje v knize Paměť a kultura, kterak Hebrejci vytvářeli paměť skrze rituály. Člověk si pamatuje to, co musí nahlas opakovat, zpívat, k čemu musí třeba i tancovat. Čím víc tělesnosti zapojujeme, tím více si pamatujeme – a tím lépe myslíme. V nadsázce řečeno, podstata myšlení v archaických kulturách tkví v tom, že vnějšek, tělesnost zjemňujeme a vtahujeme do nitra.

Naše podstata je opačná. Když se dnes řekne paměť, může nás nejprve napadnout externí nosič. Již proto je obtížné uvažovat o návratu orální kultury na úrovni myšlení. Spíš jde o toto: existuje nebezpečí, že naše kultura si z obou – z písemné i orální – vezme to horší. V případě písemné přijme to, že myšlení je nám vnější; z orální kultury přijme podrobení se daným společenským vzorcům, tedy určitému typu sociální kontroly, k níž jsou digitální média dokonale uzpůsobená.

Digitální amnézie?

Přesvědčivé studie říkají, že je proč mít se na pozoru. Americká lingvistka Naomi Baronová shrnula v knize How We Read Now (2021) nedávné výzkumy zabývající se tím, jak dnes čteme, jak posloucháme a co si z toho pamatujeme. Všímá si, že digitální média typicky upřednostňují rychlé a povrchní čtení, v němž hledáme spíš informace než poznání. Studie přitom ukazují, jak rozhodující jsou pro naši paměť média, s nimiž pracujeme. To, co čteme v tištěné knize, si pamatujeme řádově lépe než to, co čteme na čtečce. Jinými slovy, když držíme v ruce knihu, musíme otáčet stránky, třeba si podtrháváme tužkou, zapojujeme víc svalů, víc nervů, víc typů pohybů, než když klikáme. A jak věděly starověké kultury, čím víc tělesnosti, tím lepší paměť.

Zvlášť děti a mladí lidé přitom mají sklon číst převážně digitální obsah. Pak však podle Baronové hrozí, že se nenaučí pracovat s pamětí a pohroužit se do hlubší reflexe, natož kontemplace. Pro všechny, kteří hovoří o renesanci audia, bude zklamáním výsledek srovnání četby tištěné knihy a poslechu audioverze. Při testu dopadli řádově hůře ti studenti, kteří jen poslouchali. Obtížněji si vybavovali informace, šlo-li o učební texty, a špatně rekonstruovali příběh, šlo-li o román.

Isaac Israels (1865–1934): Dívka čtoucí na pohovce (1920). - Foto: Profimedia

Zvážit je třeba ještě jednu věc. Knihy bývaly chápány jako osvobozující. Člověk se s nimi stáhl z provozu, pohroužil se skrze ně do sebe, získal odstup. V případě audioknih se to děje v omezené míře. Ocitáme se totiž ve vleku posluchače a dřív, než bychom si byli schopni vytvořit vlastní porozumění, již je nám interpretace vnucována vypravěčem, jeho tónem hlasu i jeho důrazy.

Před dvanácti lety vydal novinář Nicholas Carr knihu Nebezpečná mělčina. Jak název naznačuje, pojednal o tom, kterak digitální média mohou ničit naše myšlení. Kniha vychází ze zděšení nad sebou samým. „Stýská se mi po mém starším mozku,“ poznamenal autor, zřetelně prý vnímající, jak mu příchod internetu snížil schopnost koncentrace. Tehdy se ozývaly hlasy optimistů: v nějakém smyslu budeme myslet hůře, ale v jiném lépe.

Je otázka, jestli se tato naděje potvrzuje. To, co se nepochybně vylepšilo, je schopnost vyhledávat informace. Zajímavé však je, že lidé si podle výzkumů – jak ukazuje Baronová – spíš pamatují proces vyhledávání než informaci samu, a problematické rovněž je, že než aby lidé přemítali, začnou hned vyhledávat. Přitom na úrovni myšlení i kultury shodně platí princip „Use it or lose it“ (Použij to, nebo zahoď – pozn. red.).

To všechno jsou důvody, proč Baronová varuje před sklonem odkládat klasické knihy ve prospěch digitálních verzí. Máme robustní znalost o tom, že nepromyšlené včleňování digitálních technologií do školství, ale i výuka pomocí poslechu ohrožuje schopnost studentů se učit. Baronová není sama. Stejným hlasem hovoří třeba Bruno Patino, novinář a výzkumník v oblasti digitálních technologií na pařížském institutu Sciences Po, který v knize Civilizace zlatých rybek (2020) mapuje následky nadměrného užívání digitálních obsahů a odklonu od klasických knih pro francouzské prostředí. Přirozeně to neznamená, že by se neměly digitální nosiče užívat a že bychom měli zanevřít na audioknihy. Mají svou důležitou funkci, ale měli bychom pamatovat na jejich rizika a nerezignovat na klasické knihy, sešity, tužky.

Útulek pro společnost sestupu

Letošní mezinárodní Bookerovu cenu získal bulharský spisovatel Georgi Gospodinov. Ve své próze Úkryt před časem píše o ústavu, kam se uchylují lidé, kteří přišli o paměť. Zprvu to jsou pacienti s alzheimerem, postupně se do kliniky stěhují i zdraví lidé. Klienti si většinou vybavují jen první léta svého života a personál vytváří pro každého pacienta místnost s artefakty z doby jeho dětství. Zde je doma, v minulosti je mu dobře.

Gospodinov v románu postihl něco, co sledují sociologové a filozofové: má-li člověk obavu o svou budoucnost anebo je-li přesvědčen, že jí pozbyl, uchýlí se do minulosti, vrátí se k původu, bude bojovat za svou identitu, kterou však bude chápat nikoli dynamicky, nýbrž staticky. Něco z toho sledujeme i v četných politických identitních hnutích nebo v současném důrazu na sexuální či národní a kulturní identitu.

Román vlastně ilustruje něco jako návrat orálního věku, leč nikoli na úrovni myšlení, ale sociálních struktur. Moderna je passé: sotva někdo věří tomu, že se mu bude dařit lépe. Postmoderna působí ve světle skutečných či domnělých hrozeb cynicky. Výsledkem je patos identity a agresivita, s níž si hájíme to, čím jsme nebo jsme vždy byli. Z nárůstů psychiatrické nemocnosti napříč společností lze soudit, že nám v tom není dobře. Ještě že neexistují jen zpravodajské a komentátorské podcasty. Četné další nabízejí v nové podobě cosi jako „péči o duši“. Doba „trans“ je doba terapeutická.