V první fázi se třískalo dveřmi, v druhé se elegantně mizelo, ale ten závěr je hořký. Prý jsme líní. Takto lze v několika heslech shrnout náš vztah k práci v průběhu pandemických vln i po nich.

Připomeňme, že ještě během pandemie začaly hlásit Spojené státy i některé evropské země množící se výpovědi ze stávajících pozic. Fenomén přerostl ve vlnu výpovědí, pro niž se uchytil poetický výraz: velká rezignace. Lidé prý přehodnocují, kým že chtějí být. Jenže rezignovaní byli už po několika měsících na nových pozicích.

Takže se nic nestalo? Ne tak docela. Brzy se začaly ozývat další hlasy. „Dobře, začali znovu pracovat, ale ekonomika stagnuje.“ Možná to bude souviset s tím, že leckdo po pandemii není ochoten navázat na předpandemické tempo. I tento posun si vysloužil poetické označení: tichá rezignace. „Ztišení“ zaměstnanci netřískají dveřmi, jen se umenšují. Pracují právě tolik, aby nepřišli o místo.

Uběhlo několik dalších měsíců a místo sociologů se do debaty zapojili ekonomové. Zjevně mají menší smysl pro lyriku i existenciální zápletky. V kontextu Francie zvolili sousloví „epidemie lenosti“. V Německu se začalo hovořit o erozi píle a nedávno se připojila Eva Zamrazilová. „Kladu si otázku, zda trh práce v Česku nezačíná být napjatý proto, že lidé nejsou ochotni pracovat tak intenzivně jako dřív nebo jako v jiných zemích. Preferují volný čas a dodatečný výdělek je tolik nezajímá,“ pronesla viceguvernérka ČNB v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Konec work-life-balance?

Řeči o lenosti vyvolaly rozpaky. Prý nezohledňují, že se lidé na svá pracoviště vrátili mnohdy nalomeni. Hovoří se o nárůstu nemocnosti fyzické i psychické. A není nakonec správné pracovat méně, zato se více věnovat rodině? Do toho se stále častěji ozývá požadavek na čtyřdenní pracovní týden. S pozoruhodným příspěvkem se do debaty zapojila německá publicistka Teresa Bückerová. Sepsala bestsellerovou knihu Všechen čas. Otázka moci a svobody (2022), v níž se pozastavuje nad neschopností pochopit, že volný čas není ztracený. Opak je pravda: právě v tento čas se nám dějí události pro náš život nejpodstatnější.

Než se zaměříme na zmíněnou knihu, zastavme se u jednoho pojmového zestárnutí. Během pandemie – což Bückerová již reflektuje – se vyjevilo, jak nefunkční je pojem „work-life-balance“, tedy úsilí o rovnováhu mezi prací a volným časem. Zaměstnanci pracují i v době, kdy mají tzv. volný čas, ale také se baví během pracovní doby, třeba tím, že se občas ponoří do debaty na Facebooku či vyřizují on-line své nákupy. Sociologové toto prostupování práce a volného času označili jako „work-life-blending“, splývání života a práce, které výraznou měrou prohloubila práce z domova, home-office.

Na pojmu „work-life-blending“ je pozoruhodná ještě jedna okolnost. Míváme sklon nazývat prací činnosti, které bychom donedávna za práci neoznačili. Příkladem je debata kolem statusu umělce. Podle jeho zastánců je prací i psaní básní, a tudíž se má za tento výkon platit. Básnictví je přitom typicky výkon, v němž bude obtížné odlišit, kde začíná práce a kde volný čas, ne proto, že bychom nevěděli, kdy píšeme a kdy nepíšeme. Spíš je zjevné, že „volný čas“ je v případě básnictví materiálem pro „práci“ v jiném smyslu, než v jakém se vztahuje volný čas k pracovní době třeba v případě řidiče autobusu či zdravotní sestry.

Ještě nápadnější je terminologický posun týkající se obratu „care-work“, který lze do češtiny přeložit jako pečující práce. Zahrnuje domácí práce, ale rovněž péči o děti či nemohoucí osoby. Právě tímto typem zaměstnání se ve své knize Všechen čas zabývá zmíněná Teresa Bückerová. Užití slova práce pro starost o rodinu poukazuje na úsilí, které vykonávají převážně ženy ve svém „volném“ čase. Přesněji, v zemích OECD se ženy této práci věnují v průměru až o dvě hodiny denně déle než muži.

Leckomu se takové užití slova může příčit. Je procházka s dítětem spíš „pečující práce“, nebo již volný čas? Leč důvody jsou jasné. Autorka ilustruje, jak jsme navzdory řečem o lenosti vytíženi. Když jdeme domů, nečeká nás „volný čas“, ale psaní e-mailů, vaření či školní úlohy dětí.

Prací zbídačená elita

Nejenže prý nežijeme ve společnosti lenosti, my žijeme uprostřed společnosti fetišizující práci. Svědčí o tom i to, že se jinak než prací neumíme definovat. Navíc jsme na to hrdi. Nemít čas je statusový symbol. Ostatně lidé s vyšším společenským postavením nepracují méně, ale více. Přinejmenším ze statistik v západní Evropě vyplývá, že čím lépe jsou lidé zajištěni, tím více přesčasů. Nemoci z práce a z přepracování jsou na vzestupu zvlášť ve vyšších socioekonomických třídách.

Takže ti, kteří se mají nejlépe, se mají nejhůře? Jistěže ne. Ti z vyšších tříd se svobodněji vztahují k nejvyšší cennosti: k času. Lépe situovaní lidé se sice nechávají zotročit hodnotou výkonu, ale mají na výběr. Navíc mnohdy nakupují čas, typicky tím, že si zaplatí výpomoc v domácnosti, nejčastěji nikoli proto, aby měli více volného času, ale aby mohli více pracovat.

Podle Bückerové, kterou mnozí nazývají nástupkyní Alice Schwarzerové, ikony německého feminismu, je příznačné, že to jsou ženy, kdo mají menší vládu nad časem. Větší díl domácích prací vykonávají ony, tím mužům poskytují podmínky pro to, aby se přepracovávali. Autorka v tom nespatřuje legitimní volbu žen neúčastnit se toho, co sama považuje za fetiš výdělečné práce, spíš v tom rozpoznává patriarchální struktury: mužský čas je považován za hodnotnější než ten ženský.

Ale co je kýžený cíl? Zplnomocnění tváří v tvář času. Nakonec jde prý o to, ustavit společnost, v níž bude každý zdravý a dospělý člověk pracovat ideálně čtyři dny v týdnu, v níž se bude každý podílet stejnou měrou na pečující práci a v níž každý bude mít dostatek volného času. Tento volný čas je čas žitý převážně mimo rodinu i výdělečnou práci. Je to čas vložený do péče o sebe sama nebo do přátelství.

Žádná doporučení, jak toho docílit, aniž se státy ekonomicky propadnou, autorka nenavrhuje. Což není nutně kritika. Je legitimní psát zčásti i utopická pojednání, ostatně myslet utopicky, tj. nezávisle na aktuálním společenském uspořádání, je jedna z význačných vlastností myšlení. Díky tomu můžeme odhalit zvláštnosti doby, které nám při zaklesnutí do přítomnosti nevytanou. Autorce se to v mnoha ohledech podařilo. Pravdu má asi v tom, že se v západních společnostech vytvořila ne nevýznamná menšina, která bravurně vykonává své vysoce specializované zaměstnání, ale tápe, jakmile si má vyprat ponožky. Nutno však dodat, že se to nebude týkat jen mužů.

Autorka by si sice nerozuměla s kanadským psychologem a konzervativcem Jordanem Petersonem, avšak v jednom, v tom, co je nakonec pro ně podstatné, jsou zajedno. Nechť se všichni pro začátek naučí stlát svou postel. Ovšem Bückerová zpřesňuje: nenechte za sebe uklízet ženy ani najaté pracovní síly. Podporujeme tím trh sociálně a finančně nezajištěných žen pečujících o naše domácnosti, zatímco my se připravujeme o svůj život při výkonu tzv. cennější práce, jíž mnohdy obětujeme své zdraví, vztahy i smysl.

Práce: celoživotní škola demokracie

Ale je kýženým cílem omezovat výdělečnou práci? O tom lze pochybovat. Úvahy můžeme posunout poukazem na další pozoruhodný příspěvek k současnému pracovnímu světu. Jeho autorem je německý hudebník a spisovatel Thorsten Nagelschmidt. Ve svém románu Práce (2020) se zaměřuje na noční ptáky. Protagonisty jsou zdravotní sestry, barmani, ale i drogoví dealeři – také pozoruhodné rozšíření pojmu práce. Nagelschmidt, který si během rešerší vyzkoušel řadu nočních zaměstnání, sepsal cosi jako chvalozpěv na dělníky noci. A člověka na základě jeho románu napadne, zda nelze zaujmout, třeba cvičně, přesně opačnou perspektivu vůči té, z níž píše Bückerová. Co takhle prohlásit nikoli péči za práci, nýbrž práci za péči?

Co tím míním, osvětlí Nagelschmidt v rozhovoru. „Překvapilo mě, jak dobře spolu různí lidé v těchto oborech vycházeli. Výslovná pravidla přitom neexistovala. Když jsem pracoval třeba jako recepční v ubytovně, potkával jsem se s uprchlíky, kteří seškrábli 12,50 eura za noc, do toho přijížděli extravagantní návštěvníci fashion weeku nebo postarší turisté. Zaměstnanci přesně věděli, jak s kým zacházet. Oč trapněji pak vyznívají letité sousedské spory ze čtvrtí, které jsou blahobytem sociálně zhuntované.“

Tento zvláštní cit nočních dělníků vstoupil do knihy, přiznejme, že v romantizované podobě. Čtenář se setkává s vyhazovačem, který ví, že vstup lze odepřít, ale ponižovat vyhozeného je tabu, v knize vystupuje policista udržující přátelské vztahy s bývalými delikventy nebo dealer vedoucí své zákazníky k tomu, aby si v bytě uklízeli.

Vyjdeme-li z Nagelschmidta, ukáže se, že výdělečná práce nás od vztahů nemusí odsekávat a také je chyba ji chápat jen z perspektivy výkonu. Je samozřejmé, že podléhá systémovým tlakům, ale leccos je na nás. My rozhodujeme, jestli budeme, jako Nagelschmidtův policista, podporovat v mladší kolegyni sebedůvěru, nebo ji rozdrtíme svou autoritou. Práce nás činí odpovědnými za lidi, s nimiž se jinak nesetkáváme. Kromě veřejných škol neexistuje jiné místo než práce, které nutí téměř všechny pěstovat kontakty mimo naše sociální prostředí a společně hledat řešení napříč názorovým rozdílům, často i propastem. Potud je stěžejní nejen pro obživu. V nadsázce lze tvrdit, že práce je – anebo by mohla být – celoživotní škola porozumění. Její význam přesahuje otázky ekonomického růstu.

Obě knihy jsou pozoruhodné a lze je shrnout do jednoduchých doporučení. Teresa Bückerová vyzývá: „Nekupujte si čas, abyste mohli pracovat více. Uklízejte po sobě sami.“ A Thorsten Nagelschmidt nám vštěpuje imperativ: „Miluj svého nepřítele neboli Nebuď trapný – nehroť spory.“ Banality? Jistě. Banální doporučení bývají pravdivá, jsou snadno myslitelná, ale obtížně uskutečnitelná. Něco jako dobrý život.