Pavel Kosatík loni vydal útlou knížku Slovensko 30 let poté. Píše v ní o tom, co se se Slovenskem dělo, když jsme ho my, Češi, před třiceti lety pouštěli do samostatného života. Tento paternalistický obrat volím schválně, jako charakteristiku Kosatíkova přístupu. Český spisovatel podle svých vlastních slov tentokrát usedl ke klávesnici proto, aby Slováky povzbudil: „Protože nechci, aby naděje na Slovensku nebyla vidět, píšu tuhle knížku. My Češi, kteří jsme Slovákům pořád nejblíž, jim můžeme i nejvíc pomoci, kdyby to potřebovali.“ Je to pohled na Slovensko u nás běžný. Starší sourozenec má po odchodu mladšího sourozence z domova upřímnou obavu, jak obstojí ve světě, kterému třeba ještě nedorostl, který je plný nástrah.

Tou hlavní nástrahou má v našem případě být cosi, čemu Poláci říkají ciemnogród, tedy temnohrad – tmářství, jakýsi démon, který v prostém lidu dřímal, přežil a v demokracii se dere k moci. Zpočátku byl hlavním představitelem slovenského temnohradu Vladimír Mečiar a HZDS, dnes jím je Robert Fico a SMER – Sociální demokracie. Démonologie je to do určitého stupně opodstatněná, ale právě jen do určitého. A není to ani náhodou jen Kosatíkova nebo česká optika. Takto manichejsky se na svůj národ dívá nemalá část slovenské elity. Výsledkem jsou opakované mobilizace, protože pokud je temnohrad všehoschopný, logicky jde o všechno, pořád, při každých volbách.

Kdo je kdo

Za půldruhého měsíce, 30. září, Slováky zase jedny parlamentní volby čekají. A proti hrozbě, že by vítězný Robert Fico ještě našel partnery k vládnutí, byla tentokrát spuštěna kampaň „Ukradnú ti štát. Ak neprídeš voliť“. Zloději státu se tu myslí oligarchové, kteří znovu nabudou beztrestnosti, jíž za Ficových vlád, hlavně za druhé a třetí (2012–2018) požívali pod nechvalně známým ministrem vnitra Robertem Kaliňákem.

V podezření, že by to „sociálnímu demokratovi“ Ficovi mohli umožnit, se ocitají další sociálnědemoratická strana Hlas Petra Pellegriniho, ale i některé menší strany, jako je Slovenská národní strana SNS, kterou si pamatujeme ještě z let 1990–1992, nebo fašizující Republika. Ta vznikla jako odnož ĽSNS luďáckého obdivovatele Mariána Kotleby. Kotleba dnes není ani na dvou procentech, nahnědlý potenciál ale nevymřel a přesunul se právě do Republiky. S touto stranou by přímo do vlády nešel ani Fico, aspoň to tvrdí, a do vlády, která by byla závislá na hlasech Republiky v parlamentu, by nešli Ficovi potenciální koaliční partneři. Celkově lze o této části politického spektra napsat, že pohled na ni není povznášející. Například předseda SNS Andrej Danko byl schopen ucházet se jak o hlasy neonacistické subkultury, tak o přízeň dožívající Komunistické strany Slovenska.

A kdo jsou naopak vyhlédnutí ochránci státu před zloději? Pro přehlednost vybíráme čtyři strany, které mají největší šanci míchat po volbách kartami. První mezi nimi je Progresivné Slovensko, stále mladá strana, dosud mimoparlamentní. Patřila k ní před svým překvapivým vítězstvím v prezidentských volbách i dosluhující hlava státu Zuzana Čaputová. Jak už název napovídá, PS je moderní levice, méně zaměřená na sociální stát a zdaňování velkého byznysu, více na vnášení pokrokářských témat, jako jsou především privilegia pro různé menšiny. PS vede Michal Šimečka, syn známého publicisty a spisovatele Martina Šimečky a vnuk disidenta Milana Šimečky.

Druhou stranou do protificovského bloku by se mohli stát pravicoví liberálové Richarda Sulíka SaS (Svoboda a solidarita), takzvaní saskaři. Sulík byl významným členem Matovičovy vlády vzniklé po propadu Smeru, avšak po soubojích se svým premiérem Igorem Matovičem i on hodně tratil a donedávna se zdálo, že by ani nemusel projít do parlamentu. Neortodoxní názory na evropskou integraci a bezemisní budoucnost Evropy hodně ztlumil.

Třetí, tady už můžeme psát do počtu, je v protificovském táboře KDH – dnes pouhý stín Křesťanskodemokratického hnutí, jak ho roku 1990 založil konzervativní disident Ján Čarnogurský. Hnutí dosáhlo takové ideové zaměnitelnosti, že jeho předposlední předseda Alojz Hlina, který odstoupil kvůli nízkým procentům, dnes klidně kandiduje za sulíkovce, tedy s programem částečné dekriminalizace marihuany a registrovaného partnerství.

Zbývá strana Sme rodina politicky těžko zařaditelného, byť celkově k pravici tíhnoucího „erotomana“ Borise Kollára (v současnosti dvanáct dětí s deseti ženami, možná už třináct dětí s jedenácti ženami). Nicméně další významný politik strany Sme rodina, ministr práce Milan Krajňak, slibuje, že s Ficem se nespojí.

Rozložení sil pět týdnů před volbami podle šetření agentury SANEP: Smer 22 procent, Progresivní Slovensko 15,8, Hlas 13, Republika 8 a Sme rodina i SaS po šesti procentech. Možné je tedy leccos.

Různé druhy mafie

Boj dobra se zlem – a z druhé strany viděno pokrytců s normálními chalany – se vede na dvou rovinách. Tou první je rovina oligarchicko-korupční. Minulý pátek byl zatčen bývalý policejní prezident Tibor Gašpar. Je vyšetřován za přijímání úplatků, s dalšími obviněnými policisty je měl brát od podnikatele z Nitry Norberta Bödöra za to, že brzdili vyšetřování několika firem. Koluzní vazba na Gašpara nepřežila víkend, prokurátor Úřadu speciální prokuratury ho po 48 hodinách pustil na svobodu. Pachuť zůstává proto, že Gašpar ve volbách kandiduje právě za Smer. Předseda Fico částem policie, speciální prokuratuře a speciálnímu soudu, dohromady jakémusi protikorupčnímu aparátu, už dlouho vytýká aktivismus a zpolitizovanost. Co je v opozici, má už za sebou trestní stíhání za podporu extremismu, jehož se měl dopustit podivem nad tím, že byl za slova o „celé komunitě cikánských asociálů“ odsouzen jiný politik. Fico rozsudek komentoval tak, že pak by museli pozavírat v kterékoli krčmě na Slovensku „všechny hosty včetně ležících psů“. Jiný případ, který si Fico může vykládat osobně, byly před třemi lety odposlechy schůzek na lovecké chatě, kde se setkával s různými právníky a byznysmeny. Policie ho tu nahrávala s chatrným podezřením, že chatu používá jiný člověk, který střílí zvěř bez povolení, a policista chtěl zabránit pytláctví.

Ficovu výkladu, v němž je za současné garnitury cíleně kriminalizována opozice, nahrála pak další aféra z minulého týdne. V podzemní garáži jednoho hotelu pod Vysokými Tatrami vyfotografoval jistý „občanský novinář“ dvě ženy na společné dovolené. Jde o soudkyni Speciálního soudu Pamelu Záleskou a o investigativní novinářku Moniku Tódovou. Soudkyně Záleská je známá jako nesmlouvavá žena, která často soudí případy vrhající špatné světlo na Ficovu éru. Denník N, v němž pracuje Tódová, rutinně otiskoval informace z vyšetřovacích spisů. Záleská soudila nájemné vrahy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Koncem srpna před ní stane zmiňovaný oligarcha Bödör.

Fico si samozřejmě tento, jak řekl, výlet „dvou leseb do Tater“, nemohl nechat ujít. Nic by mu do toho nebylo, kdyby to nebyla ukázka, jak funguje „mediálně-justiční mafie“. Intimní poměr nepřímo potvrdila také Tódová. Ačkoli ji po upozornění, že se sblížila se soudkyní, šéfredaktor už před časem z investigativy přeřadil na komentáře, ocitá se Denník N, asi hlavní základna boje proti temnohradu, v trapné situaci.

Je justice zpolitizovaná? Tvrdí to Fico, a tvrdí to například bývalý prezident a zástupce „slušnějšího Slovenska“ Andrej Kiska, který stojí před soudem kvůli daňovým podvodům. První rovinu boje dobra se zlem tedy můžeme shrnout jako boj s oligarchickými sítěmi metodami banánové republiky.

Mezi Amerikou a Ruskem

Druhou rovinu v tomto souboji dobra se zlem tvoří zahraniční a bezpečnostní politika. Zatímco strany dosavadní vládní koalice – z nichž část se v příštím parlamentu už nemá šanci objevit, například strana bývalého premiéra Eduarda Hegera – se od vypuknutí války na Ukrajině ve všem stavěly po bok americko-polského křídla Západu a podobně jako česká pětikoalice nepřipouštěly, že by válka měla skončit jinak než úplnou porážkou Ruska, Robert Fico postřehl díru na trhu. Formuluje realistickou politiku.

Trh je dán prostým faktem, že většina Slováků dnes nespatřuje hlavního viníka války v Rusku. Výzkum pro bratislavskou organizaci Globsec z letošního května udává, že primární zodpovědnost za válku na Ukrajině přisuzuje Rusku pouze 40 procent Slováků a že polovina Slováků považuje Spojené státy za bezpečnostní hrozbu. Jiný průzkum, ovšem metodologicky pochybnější než ten od Globsecu, dokonce Slovákům podsouvá, že většina z nich si přeje vítězství Ruska. Jednoznačně „proukrajinské“ postoje mají většinu jen v Bratislavě a bezprostředním okolí.

Můžeme tu připomínat flirtování Gustáva Husáka za druhé světové války s připojením Slovenska k SSSR nebo výrok Vladimíra Mečiara z 90. let, že nebude-li osamostatněné Slovensko přijato Západem, může se obrátit na Východ. Nicméně autor článku se minulý týden zúčastnil veřejných debat sesterského Denníku Štandard na středním a východním Slovensku a je zplnomocněn prohlásit, že jednak Slováky válka za jejich východní hranicí enormně zajímá, přinejmenším stejně jako vnitrostátní politika, jednak že často mají pohled poučenější, než je zvykem při veřejných debatách u nás (pokud se tedy vůbec konají).

Označovat Smer za proruský by bylo zavádějící. Fico „pouze“ vidí některé otázky jinak, a například tlak přijmout Ukrajinu do NATO i přes opakovaná varování z Moskvy považuje za důležitou část celého tragického příběhu. Před měsícem, po summitu NATO ve Vilniusu, vyhlásil: „Nechceme žít v regionu, který může být zdrojem obrovského válečného konfliktu. Proto velmi dopředu a jasně oznamujeme, že v případě účasti Smeru ve vládě budeme mít zásadní problém, bude-li na stole otázka souhlasu s členstvím Ukrajiny v NATO.“ Prezidentku Zuzanu Čaputovou, která ho řadí mezi šiřitele proruských narativů, nazval americkou agentkou.

U dalších, neválečných témat – kritika azylové politiky EU, částečně i Green New Dealu – je to paradoxně Ficova starolevice, kdo by za Slovensko mohl přispět k revitalizaci visegrádské čtyřky, nikoli mainstreamová pravice, od níž bychom přitom odpor vůči novému kolektivismu čekali spíš. Současně je ale Fico bezohledný pragmatik, člověk schopný prudkých obratů. Podobně jako se z příznivce vědeckého ateismu v roce 1984, kdy si podával přihlášku do KSČ, později stal biřmovaný katolík, z „dobrého Evropana“ se přesouval na eurokritické pozice a zpět. Roku 2009 vlastnoručně urychlil vstup Slovenska do eurozóny a při té příležitosti Čechům vzkázal, že si nechali ujet vlak (aby v následujících letech Slovensko začalo za korunovou ČR hospodářsky opět zaostávat). Před sedmi lety náhle viděl místo své země v tvrdém jádru EU, po boku Německa a Francie. Pro valnou část těch, kdo ho dnes podezírají z chystaného únosu státu, byl proto přijatelnější než třeba pravicový liberál Sulík. Co když je strach z Fica především strachem z muže, který má důvod se mstít?