Pedro Briones, venkovský politik z ekvádorské oblasti San Mateo, byl v širším světě neznámou osobou. Pozornost globálních médií si vysloužil až 16. srpna 2023 svou smrtí; byl totiž už třetím ekvádorským politikem, jenž se během necelého měsíce stal obětí vraždy. Pouhý týden před ním přišel o život Fernando Villavicencio, prezidentský kandidát, který se silně vymezoval proti zločinu a sliboval voličům nastolení práva a pořádku. A 26. července dohnaly smrticí kulky Augustína Intriaga, čerstvě zvoleného starostu města Manta.

Zavraždění politici byli ovšem jen špičkou ledovce jménem násilí. Podle statistik ekvádorské policie zemřelo během prvních šesti měsíců tohoto roku celkem 3568 Ekvádorců násilnou smrtí. V zemi se sedmnácti miliony obyvatel je to strašlivé číslo. Pro srovnání: Česká republika zaznamenala za celý rok 2022 „jen“ 150 vražd, a to jak dokonaných, tak neúspěšných pokusů. V Evropě by Ekvádor byl synonymem pekla. V Latinské Americe bohužel nijak zvlášť nevyčnívá z řady.

Krvavý Nový svět

Jižně od Ria Grande, v širokém pásu Střední a Jižní Ameriky, žije skoro 700 milionů lidí – ani ne desetina celého lidstva. Měřeno na vraždy se této části světa vyrovnají leda některé části subsaharské Afriky. Ačkoli z hlediska ekonomické úrovně se státy jako Brazílie, Mexiko a Kolumbie řadí do stejné skupiny jako Indie, Indonésie či Turecko, bezpečnostně spadají do úplně jiných kategorií. Dokonce i většina států chudší Asie dokáže bez větších problémů vynutit na ulicích svoje zákony; v Latinské Americe jako by vlády tuhle schopnost postrádaly. Přitom na mapách kriminality není vidět v podstatě žádný rozdíl mezi tím, jaká koloniální mocnost svého času dané zemi vládla. Bývalé španělské kolonie jako Mexiko a Kolumbie hrají stejnou gangsterskou ligu jako portugalsky mluvící Brazílie, anglicky mluvící Guyana a Jamajka nebo frankofonní Haiti. Ještě horší je trend: v řadě postižených zemí násilná kriminalita stoupá.

Kontrola některých vlád nad vlastním teritoriem je tak mizivá, že by bylo namístě označit dané oblasti jako konkurenční mafiánské státy. Kartel Sinaloa, největší zločinecká organizace v Mexiku, má zhruba 100 000 členů a jeho roční tržby se pohybují mezi 3 a 40 miliardami dolarů. Přesná čísla se pochopitelně nedají zjistit, ale i tak je zjevné, že už jde o hodnoty srovnatelné s běžným státním rozpočtem středně bohaté země, přičemž na rozdíl od státních rozpočtů se gangsteři nemusejí trápit s vyplácením důchodů či zajišťováním zdravotní péče pro obyvatelstvo, kterému fakticky vládnou. Všechny své peníze mohou utratit za posilování vlastní moci a za luxus pro nejvýš postavené kmotry.

Mezi prostředky k „posilování vlastní moci“ se kromě úplatků pro zkorumpované policisty a soudce řadí samozřejmě hlavně zbraně, jejichž pomocí si gangsteři drží od těla jak státní složky, tak vlastní konkurenty. Mír mezi zločinci je vždycky poněkud nejistý, a propukne-li mezi gangy válka, výsledkem jsou scény, za které by se ani Islámský stát nestyděl. Jednou z hlavních zbraní gangsterů je totiž hrůza, kterou vyvolávají a která ochromuje jejich odpůrce už předem. To je princip, jenž se osvědčil už za Čingischánových časů. V moderní Latinské Americe funguje spolehlivě.

Drogové cesty na sever

Hlavním společným jmenovatelem latinskoamerických gangů jsou drogy. Spektrum zločinů páchaných gangstery je široké a sahá od znásilnění až po vybírání výpalného a korupci, ale tou skutečně lukrativní aktivitou je pašování drog. Na drobnější kriminalitě typu vydírání malopodnikatelů by se žádný kartel velikosti Sinaloy založit nedal.

Hlavním cílem tohoto pašeráckého snažení je přitom samozřejmě bohatý vnitřní trh USA. Ačkoli se Spojené státy snaží už dlouho drogový byznys potlačit, počet závislých nijak neklesá, a frekvence úmrtí předávkováním má dokonce alarmující tendenci růst, jak se na trh dostávají stále silnější látky. Roku 2016 se odhadovalo, že Američané utratí za drogy zhruba 150 miliard dolarů ročně; tato částka od té doby téměř jistě výrazně vzrostla, i když ne všechny tyto peníze skončí u latinskoamerických kartelů. To už jsou peníze, které bohatě stačí na zřízení celých paralelních armád a států.

To neznamená, že by gangy neměly mocné nepřátele. Spojené státy vedou svoji „válku proti drogám“ s různou intenzitou už zhruba sto let a stihly za ni za tu dobu utratit zhruba bilion dolarů; skutečně intenzivní boj trvá od roku 1971, kdy „válku proti drogám“ oficiálně vyhlásil tehdejší prezident Nixon. Od té doby se v Bílém domě vystřídalo deset prezidentů, ale vítězství v této válce, nejdelší ze všech amerických válek, je v nedohlednu. Jedním z mnoha důvodů jsou i značné rozpory mezi federální drogovou politikou a politikou jednotlivých států, které mají značně široký prostor experimentovat s jinými přístupy. Je ale možné, že taková válka je nevyhratelná z principu. Dokonce i v Tálibánem ovládaném Afghánistánu, kde má státní aparát k dispozici široké portfolio tvrdých trestů, funguje černý trh s drogami, a chcete-li vidět v Kábulu narkomanské komunity, nemusíte po nich příliš pátrat. Scházejí se pořád na těch samých místech a islámská justice se rozhodla je raději ignorovat.

Válka proti drogám, vedená z Washingtonu, vedla v gangsterském světě k určitým nežádoucím efektům. Jednak zapůsobila jako evoluční tlak, který nemilosrdně eliminoval slabší a méně schopné zločinecké organizace, jednak se postarala o to, že kriminální aktivita začala mít i výrazný politický rozměr. Spojené státy se v rámci války proti drogám postavily na stranu určitých režimů, nejčastěji pravicově autoritářského střihu, a postaraly se o svržení režimů jiných (Noriegova vláda v Panamě). Takové akce vyvolávají nutně reakci a vedou k přirozenému spojenectví, nebo aspoň toleranci, mezi protiamerickými politiky a drogovými kartely. Zdaleka nejmasivnější základnou pro pašování jihoamerických drog směrem na sever je momentálně Venezuela, jejíž vláda je s USA znepřátelena na smrt. Dva synovci současného prezidenta Madury byli roku 2015 dopadeni v haitském hlavním městě i s osmisetkilogramovou zásilkou kokainu mířící do USA. Americké soudy jim vyměřily 18 let vězení.

Snaha o obranu

Gangsterská kriminalita je pro místní obyvatelstvo natolik velkým trápením, že vedla k exodu statisíců lidí z postižených zemí. Jenom v Salvadoru, státě menším než Česká republika, napočítali za rok 2022 celkem 25 tisíc emigrantů. Vydírání, vybírání výpalného, násilná rekrutace mladíků do gangsterských armád, znásilnění, mučení, únosy, to všechno znemožňuje nekriminální části populace vést slušný život.

Ti, kdo neutíkají, se snaží bránit u voleb – pokud v jejich zemi nějaké jsou. Současný salvadorský prezident Nadžíb Bukele byl zvolen na platformě boje proti gangům. Loni skutečně rozpoutal masivní policejní tažení, které naplnilo salvadorská vězení desítkami tisíc mladých potetovaných mužů; součástí této akce bylo i vybudování největšího vězení světa zvaného CECOT, kde je možno držet naráz až čtyřicet tisíc lidí. Zhruba jeden ze sedmi salvadorských mužů ve věku 18–29 let nyní „sedí“ a 160 zadržených už ve vězení zemřelo. Ale vražednost v zemi také poklesla z pekelných 106 obětí na 100 000 obyvatel (2015) na 7,6 oběti roku 2022, což už je skoro civilizovaná hodnota. Letos bude pravděpodobně ještě výrazně nižší. Dokonce se běžně stává, že několik dní za sebou není v zemi nahlášena ani jedna vražda, což bylo dřív nemyslitelné.

Levice na tyto recepty hledí s krajní nedůvěrou, srovnává salvadorskou akci s budováním nových koncentráků a podezřívá salvadorského prezidenta, že si tímto způsobem buduje diktaturu jednoho muže – což může být pravda. Pravicoví politici naopak vidí, že popularita Bukeleho mezi salvadorskými voliči vystřelila po podmanění gangů na 80–90 procent, a slibují, že v případě svého zvolení udělají to samé.

Mezi nejvýraznější zástupce tohoto křídla patří ekvádorský prezidentský kandidát Jan Topić. Ten zkopíroval rétoriku Bukeleho téměř kompletně a v předvolebních průzkumech nyní figuruje na druhém místě. První kolo prezidentských voleb v Ekvádoru se koná 20. srpna a kriminalita bude jejich nejdůležitějším tématem. Za poslední roky se počet vražd zčtyřnásobil a země se začíná destabilizovat. Pozavírat gangstery by určitě bylo aspoň dočasným řešením.

Trvalost takového řešení ale dost závisí na tom, zda budou příslušné země ochotny držet desetitisíce mladých mužů za mřížemi, dokud z nich nebudou muži staří. Zločinci za mřížemi sice nemohou škodit ostatním, ale zůstávají tím, čím byli venku, a mohou spolu komunikovat a kout plány pro budoucnost. Vlády se střídají a jakákoli amnestie poskytne gangsterům příležitost vrátit se k původnímu řemeslu. Stát Salvador prokázal, že k pokoření gangů má sílu. Bude k tomu mít i dlouhodobou vůli?