Jsme unikátní zemí. Odehrávají se tady trendy, které jsou ekonomicky stěží vysvětlitelné. Jeden zpravidla vylučuje druhý. Jdou proti sobě. U nás to neplatí. Výsledkem je aktuálně největší pád životní úrovně v celé Evropě. A protože to není obvyklé a přirozené, stojí za to se ptát, proč se to tady odehrává a kdo za to nese odpovědnost.

V Evropské unii ani v celém dalším vyspělém světě není země, kde by se reálné platy propadaly víc než v České republice. V prvním čtvrtletí letošního roku, což jsou nejnovější dostupná data, reálný příjem poklesl o 6,7 procenta. Prakticky to znamená, že za to, co si člověk vydělal, si v průměru koupil o těch 6,7 procenta méně než před rokem. Pád reálných platů aktuálně zažívají v Evropě jen tři země. Vedle nás ještě Německo, kde se propadly o 2,3 procenta. Takže skoro třikrát nižším tempem než u nás. A pak Slovensko, kde reálná životní úroveň klesla o 4,9 procenta. Ve všech ostatních zemích Evropy reálné platy rostly. Nejvíc v Maďarsku (o 17,9 procenta), v Estonsku (o 13,3) a v Rumunsku (o 13,7). Pak následuje Polsko (11,9), Portugalsko, Chorvatsko a Slovinsko (11). V Belgii stoupaly reálné příjmy o 9,2 procenta. Ve Španělsku o 6, v Nizozemsku o 5,7 a ve Finsku o 5,1 procenta. Průměr celé Evropské unie je pět procent. V Irsku se reálné mzdy zvýšily o 4,3 procenta, v Itálii o 2,4, ve Švédsku o 2 a ve Francii o 1,9 procenta. A pro srovnání velké ekonomiky Západu. Ve Spojených státech rostly reálné platy o 5,74 a ve Velké Británii o 6,9 procenta.

Nejsou lidi, ale nechodí se za lepším

Čísla mluví jasně. Zatímco lidé ve všech ostatních vyspělých zemích Západu bohatnou, my chudneme. Zároveň jsme přitom zemí s jednou z vůbec nejnižších nezaměstnaností v Evropě. Máme rekordní počet lidí v práci. Zaměstnání bez problémů našlo i 200 tisíc uprchlíků z Putinem napadené Ukrajiny. A firmy si stěžují, že „nejsou lidi“. Skoro do všech profesí. Od manažerů přes dělníky po muže a ženy ve službách. Nezaměstnanost podle nejnovějších dat dosahuje 3,4 procenta. Lépe je na tom už jen Dánsko s 2,4 a Malta s 2,9 procenta. Za námi je Nizozemsko s 3,5 procenta, následované Irskem s 3,8 a Maďarskem s 3,9 procenta. Bulhaři, Slováci a Poláci mají pět procent lidí bez práce. Rakušané a Němci 5,7 procenta. Průměr celé Evropské unie je 5,9 procenta. Francie má 7,1, Finsko a Portugalsko 7,2, Itálie 7,6 procenta. Pak následují Švédové se 7,9 procenta. Řecko má nezaměstnanost 10,8 a Španělsko 11,6 procenta.

Tam, kde je nízká nezaměstnanost, by měl přirozeně být velký tlak na růst platů. Firmy, které nemají lidi, se přetahují o zaměstnance a na to, aby je od konkurence získaly, jim musejí dávat lepší nabídky. Je to jeden ze základních ekonomických zákonů. Když je něčeho nedostatek, cena stoupá. Ve vlastních peněženkách jsme to v posledním roce dramaticky viděli třeba na cenách energií. Jenže u platů to u nás vůbec nefunguje.

Vysvětlení tohoto podivného trendu zatím nikdo nenabídl. Nabízejí se dvě. První je čistě psychologické. Obavy lidí měnit práci, jít za lepším a aktivně vyjednávat o vyšším platu. Není to fenomén nový. Ta neschopnost říct si o vyšší příjem je dlouhodobá. Přidaná hodnota, kterou vytvoří firma tím, co dělá, se dělí na tři části. To, co jí zůstane jako zisk. To, co rozdělí na platech mezi své lidi. A to, co jí vezme stát na daních.

Česká republika dlouhodobě patří k zemím, kde jde největší část do zisků firem. Na rozdíl třeba od Švýcarska, kde se 58 procent vytvořené přidané hodnoty dělí mezi zaměstnance. Podíl, který si u nás bere stát, je na evropské poměry průměrný. Ziskovost firem v České republice loni navzdory útlumu ekonomiky a vysoké inflaci dosáhla 47 procent. Jedním z hlavních důvodů, proč se u nás rekordně zdražovalo, bylo to, že firmy zvedly ceny podstatně víc, než jim vzrostly náklady. Mohly si to dovolit. Lidé nakupovali, přestože ceny stoupaly. To, že si lidé nedokážou říct o vyšší platy, jsme ale neviděli jen teď, v éře rekordní inflace. Stejný trend platil i za rekordní prosperity kolem roku 2014. I tehdy byla rekordně nízká nezaměstnanost. Firmy si stěžovaly, že „nejsou lidi“, ale platy nijak výrazně nerostly.

Nenároční zákazníci

Za rekordní inflaci a propad životní úrovně si můžeme sami. Tím, jak se chováme při nákupech i v práci. Tím, že si necháme líbit rekordní zdražování a nereagujeme na ně tím, že ty věci, které nejsou čistě základní potřeby, jako je jídlo nebo bydlení, prostě nekupujeme. Tím, že v nákupech pokračujeme, dovolujeme firmám, aby ceny zvedaly. Totéž platí v práci. Když tolerujeme, že nám při rekordně nízké nezaměstnanosti a nedostatku lidí klesá životní úroveň, firmy nejsou nijak tlačeny, aby platy zvyšovaly. To by začaly dělat ve chvíli, kdy by lidé měli chuť a odvahu ke změně a odcházeli za lepšími platy ke konkurenci. Pád životní úrovně ale ukazuje, že se moc nehýbou a nemění. Kdyby odcházeli za lepšími nabídkami, platy při rekordně nízké nezaměstnanosti by rostly.

Druhým možným vysvětlením stěží slučitelných rekordů v pádu reálných platů a nízké nezaměstnanosti je převedení části příjmu do šedé ekonomiky. Část firem se mohla rozhodnout pro to, že lidem nezvýšila oficiálně platy. Příjem jim ale může dorovnávat mimo systém. Nebo jim naopak zcela oficiálně vyplácí nejrůznější nepeněžní benefity, které se přímo do platů nepočítají.

Při nejprudším pádu životní úrovně v Evropě by se dalo očekávat, že to výrazně přispěje k zmírňování zdražování. Opět by to bylo čistě ekonomicky přirozené. Pokud mají lidé reálně nižší příjmy, budou tím pádem méně nakupovat. Obchodníkům půjdou dolů tržby. A budou přirozeně tlačeni, aby ceny dál nezvyšovali. Případně je rovnou snižovali. Protože za ty současné dost neprodají. Jenže ani to se neděje. I tady se dostáváme do zvláštní situace. Lidé skutečně nakupují méně. Tržby klesají. Jenže ceny stále rostou výrazně rychleji než v jiných zemích. Takže se to už dávno nedá vysvětlit žádnými globálními zdražováními surovin apod. To platilo před rokem, kdy ceny elektřiny a plynu letěly na násobky cen z roku předchozího. Dnes je ale všechno jinak. Plyn stojí pod 30 eury za MWh. To je stejná cena jako v roce 2018 před covidem. Nebo za rekordní prosperity roku 2014. Cena elektřiny se v posledních měsících pohybuje kolem 80 eur za MWh. To je násobně méně než loni. Jenže ty vysoké ceny se promítly do cen všeho dalšího zboží a služeb a na té vysoké úrovni už zůstaly.

Česká národní banka ještě před pár měsíci varovala, že by se tady mohla roztočit mzdově-inflační spirála. To znamená, že stále velmi vysoký růst cen by po letech pádu začal tlačit i na růst platů. To se však nestalo. Aspoň podle toho, co vidíme v oficiálních statistikách. Inflace postupně klesá. Aktuálně se dostala poprvé po dlouhých měsících na jednociferné číslo: 9,7 procenta. Po Maďarsku, Polsku, Rumunsku a Slovensku je to ale stále páté největší zdražování v celé Evropské unii. Zdražování zmírňuje pomaleji než v zemích, které byly ještě před měsíci před námi. A jsou mezi nimi i ty, kde na rozdíl od nás rostou reálné platy a životní úroveň, takže by se dalo říct, že se tam roztočily ony obávané inflační spirály. Přesně před rokem mělo skoro nejvyšší inflaci v Evropě Estonsko. Dosahovala hrozivých 25 procent. Tak daleko jsme to naštěstí nikdy nedotáhli. Letos už jsou Estonci před námi. Zdražuje se tam o 9,2 procenta. A zároveň tam rostou i reálné platy.

Když energetici porážejí IT i finančníky

Detailní pohled do jednotlivých oborů ukazuje, že reálné platy padají všude. S jedinou výjimkou. Tou je energetika, která loni díky krizi zažila jeden z nejtučnějších roků za dlouhá desetiletí. Průměrná mzda v celé zemi napříč obory v první čtvrtině roku dosahovala 41 265 korun hrubého měsíčně. Vůbec nejvyšší průměrný plat nebyl v této době ani v informačních technologiích, ani ve financích, které byly dlouho nejlépe placenými obory. A ve většině zemí jimi jsou stále. U nás se před ně právě díky loňskému rekordnímu růstu dostala právě energetika. Průměrný plat se tam zvedl proti předchozímu roku o 23,1 procenta. Když odečteme průměrnou inflaci za poslední rok, což je 16,4 procenta, stoupl o 6,7 procenta. Je to jediný obor, kde se skutečně životní úroveň lidí zvedla. Druhým nejlépe placeným oborem zůstávají informační technologie s průměrným příjmem 78 503 koruny měsíčně. Platy ale v těchto profesích, na nichž výrazně záleží budoucnost firem, rostly jen o 8,4 procenta. Při výše zmíněné inflaci to znamená reálný propad příjmu o 8 procent. Větší, než je průměr celé ekonomiky. Ještě větší pokles zaznamenaly finance. Další dlouhodobě nejlépe vydělávající obor. Průměrný plat tady dosáhl 75 539 korun měsíčně. Rostl ale jen o 4,8 procenta. To je reálný pád životní úrovně o 11,6 procenta.

Všechna tato srovnání jsou jen za poslední rok. Pád reálné životní úrovně ale začal už v roce 2021. Takže zažíváme třetí rok poklesu. Kdo a co za něj může? Jako tradičně se jeden špatný trend balí na druhý. Krize většinou nejhůř zasahují ty, kdo do nich přicházejí slabí a zranitelní. Vysoká inflace, která je prvotním spouštěčem našich současných problémů a pádu životní úrovně, odhalila naše dlouholeté vzorce chování jako slabiny, které se teď otočily proti nám. Jsme málo nároční jako zákazníci a kupujeme i za nevýhodné ceny věci, které nutně nepotřebujeme. Nevyučíme obchodníky, aby si nedovolili je zvyšovat. A v práci se bojíme změny tak, že si mnoho lidí netroufne říct o vyšší plat a nenechá se zlákat vyšší nabídkou od konkurence. Výsledkem je největší pád životní úrovně v Evropě. Ve chvíli nízké nezaměstnanosti, kdy nebylo čeho se bát.