Eseje

Praskne obruč vlády socialistů a lidovců?

Letošní volební kampaň do Evropského parlamentu byla absolutně fragmentovaná. Připomínala puzzle rozhozené do malých obrázků, takže šlo jen obtížně složit celkový obraz. Jaké byly příčiny? Poprvé převzaly hlavní slovo ve volební kampani sociální sítě se svými dosahy. Klasická média typu novin, časopisů nebo televizí aspoň pět dní před volbami, kdy vznikají tyto řádky, nepřinesla nic, co by obrátilo tok volební kampaně. Tradiční tištěná média mají stále menší čtenost, takže už ani neovlivňují výstupy kolegů z jiných médií jako v minulosti.

To štěstí, být s Kafkou v jednom pokoji

Na začátku června 1924 umírá Franz Kafka. Je mu čtyřicet let a jedenáct měsíců. Navzdory pokračující nemoci si jeho tvář udržuje mladistvý výraz, jak ho zaznamenala poslední fotografie z podzimu 1923: stále ty husté tmavé vlasy, hluboké temné oči (podle pasu „tmavě modrošedé“), úzké rty, a hlavně ta štíhlá, jaksi orientálně vykrojená silueta tváře. Dalších sto let se bude jeho odkaz vytvářet pod dojmem této ikonické tváře krásného proroka a mystika, který měl prý předpovědět, kam člověk kráčí, do jakých temnot směřuje lidská společnost.

Nuda v Íránu

Je tohle Sarajevo 1914? Dojde v Íránu k zásadní změně? To byly otázky, které kolovaly po sociálních sítích, když se objevila zpráva, že íránský prezident Ebráhím Raísí zahynul při pádu vrtulníku. Odpovědi jsou Ne a Nejspíš ne, a pokud ano, tak jenom k horšímu. Prvním podezřelým z pádu byl samozřejmě Mosad. Izrael je s Íránem de facto ve válce a s eliminacemi íránských představitelů má zkušenosti. Jeruzalém se ale zatím omezoval na likvidaci osob přímo pracujících na atomovém programu, jaderný inženýr je v Íránu celkem nebezpečné povolání, a na členy ozbrojených sil, hlavně Islámských revolučních gard. Politické představitele nechával na pokoji.

Hokej je nejen hra

Sedíte v pražské restauraci Lokál nedaleko Stromovky a kolem úplně neznámí lidé. Část z nich má tlustá těla narvaná v rudých dresech fotbalové Sparty, která před chvílí nedaleko odtud oslavila ligový titul. Jiná část jsou známí neznámí jako v každé hospodě. Všichni civíte na obrazovku, kde po kluzišti létají chlapi na bruslích. Najednou siréna ukončí zápas a vy se nepochopitelně objímáte s cizími lidmi od vedlejších stolů. Kdybyste je potkali na noční ulici, nejspíš přejdete na opačnou stranu. Pak však společně vstanete a zpíváte českou hymnu. Ne proto, že musíte, ale proto, že chcete. I ti největší cynici mají ruku na srdci, nebo se drží za ramena.

Kam s nimi?

„Patří to do muzea“ je hláška neznámějšího světového archeologa Indiany Jonese. Jeho reální kolegové si již dlouho stěžují, že Jones nastavuje nesplnitelná očekávání, v jeho podání archeologie obnáší boj proti nacistům jednou rukou a zachraňování biblických artefaktů rukou druhou, a ne oprašování kamínků štětečkem. V posledních letech by se ale možná ohradili vůči prohlášení, že předměty patří do muzea, či by se aspoň zeptali: „Do kterého?“ Sílí totiž hnutí za návrat exponátů vystavovaných v západních muzeích do zemí jejich původu. Podle kritiků byly ukradeny, jsou kořistí rabujících imperialistů a historické zločiny lze odčinit pouze jejich návratem.

Náš slovenský atentát

Česká a hlavně slovenská média po oznámení atentátu na Roberta Fica oněměla. Pokud nepočítáme jejich povinné vyjádření solidarity s vážně zraněným premiérem. Důvodem bylo, že slovenští vládní politici vyhráli interpretační válku o to, „kdo za to může“. Po atentátu si nechali vnutit názor, že existuje kolektivní viník pokusu o vraždu slovenského premiéra. Místopředseda slovenského parlamentu Blaha (Smer) to řekl jasně: Viníkem jsou média.

Kdo je vlastně predátor?

Občas se někdo ušklíbl nad tím, že se horkým politickým tématem minulých dní stalo akademické publikování. Snad proto, že jsou akademici považováni za vzdálené mocenskému světu a akademická pojednání světu vůbec. V tom případě zaujme, jak mocná jsou mezinárodní akademická vydavatelství: segment, v němž dnes publikuje i průměrný český akademik, se pyšní celosvětovým obratem devatenácti miliard dolarů. Tato světu domněle vzdálená vydavatelství hrají ve stejné lize jako hudební průmysl. Navíc mají pohádkové ziskové marže. Třeba společnost Elsevier se blíží čtyřiceti procentům, čímž předčí třeba společnost Coca-Cola.

Robert Fico neprocházel růžovým sadem

Když se stoupenec jednoho tábora dopustí aktu politického násilí, jsou lidé z druhého tábora vystaveni pokušení dát to za vinu tomu prvnímu jako celku. A tak po atentátu na premiéra Roberta Fica čteme všude na internetu starší výrok opozičního lídra strany Progresivní Slovensko (PS) Michala Šimečky: „Uděláme všechno, aby Fico nevládl.“ V prvních hodinách se šířila vymyšlená zpráva, že pachatel, 71letý Juraj Cintula, je členem Šimečkova PS. Vytýkat politikovi, že chce svému konkurentovi zabránit v sestavení vlády, nelze, to bychom politiku připravili o její podstatu.

Co nás čeká po sečtení hlasů?

Psát o nadcházejících evropských volbách je stejné jako psát o nadcházejících evropských trendech. Sice se také odehrávají na území České republiky, ale Ludvík Vaculík by napsal, že je to svým způsobem čekání na to, co k nám došplíchne ze západní Evropy. Odvozenost českých trendů v zahraniční politice není nic nového, ani handicap sám o sobě. Reálné možnosti politiky začínají pohledem na mapu a porovnáním hrubého domácího produktu na hlavu.

Co smíme říci

V knize Společnost nevolnosti vyprávím příběh ze sbírky povídek Po starém schodišti italského spisovatele Maria Tobina, občanským povoláním psychiatra: Vysoký funkcionář fašistické moci končí v blázinci, protože se u něho rozvinulo delirium negationis. Závoj negace pokryl celý jeho svět, nic neexistuje, tvrdí, ani Mussolini a jeho zadnice naditá v černých rajtkách či hulákající davy v černých košilích. Ani jeho žena a děti. Stojí sám proti dravému proudu obrazů, hlasů a tváří, všechny je musí negovat – svět jako vědomí a nic. Jen sténání umírajících spolubojovníků z první světové války a jejich zkrvavená těla zcela negovat nedokáže, stále se vracejí.

Psaní na nože

Pokoj 101 je pokojem lásky. V podání George Orwella a jeho románu 1984 to znamená, že tam zakusíte svá největší muka. Pro protagonistu románu Winstona Smithe jsou tím nejhorším krysy. Salman Rushdie se vždy nejvíc obával oslepnutí. Když před několika lety onemocněl na levé oko a zrak mu začal slábnout, zmocnila se ho panika. Co když už brzy nebude moct číst ani psát? Tou dobou nemohl tušit, co si pro něho nachystal jeden černě oděný mladý muž, který v rozhovoru pro New York Post uvedl, že britsko-indického spisovatele „fakt hodně nemá rád“.

Socialistické recepty táhnou

Pokračování mimořádných daní, jako je windfall tax, ze kterých se lepí díry v rozpočtu, nedůstojné boje s minoritními akcionáři ČEZ, kteří vyhrožují žalobami na stát, „zaklekávání“ na banky, vlna zestátňování „kritické infrastruktury“ a do toho pohrávání si s podivnými socialistickými nápady, které by od koaliční vlády, v níž je nejsilnější ODS, donedávna čekal málokdo. Naposled to bylo schválení kontroverzního statusu umělce, což znamená, že vláda bude umělcům ve svobodném povolání posílat ročně téměř 130 milionů korun. Další novinkou je vznik státního developera, tedy Státní investiční a rozvojové společnosti.

Zánik konzervativců v Británii

Noční můra britských konzervativců se jmenuje Kanada 1993. V tom roce jejich sesterská strana za Atlantikem, Progresivně konzervativní strana Kanady, utrpěla nejhorší porážku v dějinách. Z vládní strany s 156 poslanci se stala irelevantní partají s dvěma zástupci v parlamentu. O poslanecký mandát přišla i premiérka a lídryně strany Kim Campbellová. Britské pravičáky musí znepokojovat řada paralel. Kanadští konzervativci tou dobou byli u kormidla už dlouho, vládli devět let. To britští jsou u moci déle: čtrnáct let.

Nová smlouva s Českem

Minulý týden jsme byli svědky dvou zlomových událostí: Francouzi a Jihokorejci odevzdali ČEZu podklady pro stavbu několika jaderných reaktorů. Zároveň vláda schválila novou důchodovou reformu. Až se zapomene na rozpačitosti spojené s vládní pětikoalicí, bude to společně s nákupem amerických stíhaček něco, co zůstane po Fialově kabinetu jako politický odkaz. Reakce různých politických stran na důchodovou reformu ministra Mariana Jurečky daly možnost si uvědomit, jakou pomyslnou smlouvu s českými voliči chtějí vládní a opoziční politici před sněmovními volbami uzavřít.

„Vědci zjistili…“

To, že ve „společnosti vědění“ roste nevědění, není originální teze. Taková společnost je založena na specializaci a hyperspecializovaní občané toho vědí hodně o jednom problému a málo o všech ostatních. Není pochyb o tom, že na tomto mechanismu stojí dosavadní úspěch západní vědy i společnosti, ale také je třeba reflektovat zmíněnou masu nevědění, která vzniká za zády nejen vědcům, ale nám všem. Je-li vědění moc, jak tvrdil Francis Bacon, snad lze v tom případě dodat: vysoce specializované poznání je i bezmoc. Vzývá se tzv. kritické myšlení

Deforma

Ministerstvo školství a Národní pedagogický institut (NPI) očekávají „zpětnou vazbu“ ke svému návrhu nových osnov v základním školství, jimž se moderně říká Rámcový vzdělávací program (RVP). Možnost i pro širokou veřejnost se vyjádřit bude otevřena do konce května. Poté odborníci z institutu připomínky vyhodnotí a revidovaný RVP předloží v září ministerstvu školství ke konečnému schválení. Dnes se tedy doslova každý může vyjádřit na webu Revize.rvp.cz. Ťukne na políčko Veřejná konzultace, najde si dotazník a zpětnou vazbu odešle.

Konec zločinů na dětech

Asi jen málokterá součást kulturních válek vyvolává takové kontroverze jako otázka transgenderu. Na rozdíl od ostatních, zatím spíše teoretických dopadů těchto sporů se totiž projevuje už i ve společnosti. Od trans žen, které drtí své protivnice ve sportu, přes násilníky, kteří si náhle uvědomí, že jsou ženami, když mají jít do vězení, až přes exponenciální nárůst dětí identifikujících se jako trans, to vše jsou velmi viditelné důsledky transgenderismu. Obzvlášť poslední příklad budí vášně. Zastánci a aktivisté bojující za práva trans lidí tvrdí, že v zájmu dětí je co nejrychlejší změna pohlaví.

Koktejl idiocie a antisemitismu

Možná není fér dělat si legraci z náhodných uživatelů internetu, ale občas si člověk nemůže pomoci. Jeden z uživatelů X (Twitteru) v reakci na dění na amerických univerzitách napsal: „Dobrým pravidlem dějin je, že pokud se někdy ocitnete v opozici vůči studentskému hnutí a zároveň na straně vládnoucí třídy, mýlíte se. Pokaždé. V každé době. Bez ohledu na konkrétní problematiku.“ Za tento zjevný nesmysl se dočkal oprávněného výsměchu. Příklady hnutí podporovaných studenty, která rozhodně nestála na správné straně, jsou třeba bolševismus, nacismus, maoismus nebo Tálibán.

Tajemství synchronizace

V roce 1673 vydal vynikající učenec Christiaan Huygens slavnou knihu Horologium Oscillatorium, která zkráceně řečeno pojednává o konstrukci kyvadlových hodin a jejich matematických základech. Mechanické hodiny té doby totiž neudávaly tak přesný čas, jaký by potřebovali astronomové či kapitáni na dálkových plavbách, kteří podle hodin a pozice slunce zjišťovali zeměpisnou délku. Huygensův vynález pak na další tři století ovládal trh s nástěnnými či věžními hodinami.

Protokoly covidových mudrců

Někdo by si pomyslel, že covidovou pandemii dávno odvál čas. Ale skandál kolem Institutu Roberta Kocha (RKI) je čerstvý a může být obohacením nejen pro lidi, kteří by si přáli nasvítit průběh této pandemie a bezprecedentní reakci států, ale i příspěvkem do diskuse o tom, jak se změnila věda. A jestli už jsme nedospěli úplně na konec osvícenské éry.

Jak bude vypadat NATO u ledu

Ptát se na to, jak pravděpodobné je, že americké prezidentské volby vyhraje Donald Trump, je ještě příliš brzy. Ale určitě je to natolik možné, že má smysl se ptát, co se stane, když Trump vyhraje. Obecně panuje přesvědčení, že Trump, jakkoli co chvíli pronáší naprosté nesmysly, se teprve v závěru svého prezidentování začal učit ovládat páky moci. A že proto bude jeho případná druhá vláda radikálnější než ta první. V zahraniční politice Trump odjakživa žije pocitem, že „nás všichni chtějí oškubat“, a konkrétně vůči Evropě a NATO, že „nám neplatí za obranu“. Všechny další postoje se odvíjejí od toho.

Co najdeme v migračním paktu

Minulý týden Evropský parlament těsně odhlasoval tzv. migrační pakt. Málem bychom se o tom nedověděli, nebýt pokřiku opozice doma a ovšem blížících se eurovoleb, kdy o migračním paktu byli přinuceni v televizní debatě (CNN Prima News) diskutovat i lídři českých uskupení kandidujících do europarlamentu. Nad paktem není zjevně shoda v řadách vládní koalice, ačkoli vláda osobou ministra vnitra Víta Rakušana loni v létě pakt na rozhodující radě ministrů podpořila. Před dvěma měsíci, kdy se text lehce pozměněný z jednání s europarlamentem do Rady vrátil, už se jen zdržela hlasování.

Když je vody moc, nebo zas málo

Evropská agentura pro životní prostředí vydala koncem března svoji první zprávu o klimatické proměně světa a jejích dopadech na Evropu. Zpráva stála skoro dva miliony eur a předběžná verze má 450 stran. Stojí za to, abychom o ní věděli, ale také je dobré znát, že Evropa má sice jedny z nejlepších klimatických expertů, kteří s velkou pravděpodobností vědí, co se děje, ale pak tyto výsledky odcházejí k druhé, spíš politické skupině, která navrhuje opatření.

Zamilovat se do železnice

Kultovní, nostalgické, omamné a vábivé. Takové jsou železnice, které lákají tisíce nadšenců milujících vlakovou romantiku. Milovníci železnic, takzvaní šotoušové, nejsou jen ti, kdo riskují život tím, že se fotografují s vlakem mířícím přímo na ně, ale i ti, kdo dokážou postavit věrohodný model železnice či nějakou tu opravdovou zachránit před zánikem.

Uvězněni v očekáváních

Ten a ten (případně ta nebo to či ti) „nemůže za vaše posraný životy“. Tahle sžíravá hláška se stala pevnou součástí zdejšího diskurzu, poprvé byla, myslím, použita místní Antifou směrem k českým rasistům (Cikáni nemůžou za vaše posraný životy!), během let se v roli toho, kdo „za to nemůže“, vystřídalo mnoho lidí, skupin, jevů. Ty „posraný životy“ jsou ale konstantou, jejich existence je nezpochybnitelná, proměnlivá je jenom skupina těch, kdo je žijí. Ten skutečný viník ale dál zůstává neznámý.

Chybějí nám děti, ale jinak je to o. k.

Není to jen pokles, je to přímo propad. Oproti 111,8 tisíce dětí v roce 2021 jich v roce 2023 přišlo v ČR na svět pouze 91,1 tisíce, což je téměř pětinový úbytek (18,5 %). Oněch přibližně 20 tisíc dětí se v normálních časech rodí během dvou let matkám v Praze. Ještě jednu takovou sezonu a můžeme pomyslně zavřít pražské školky… Společnost to nevnímá, média o tom mlčí a ani odborníci se (už) nediví nahlas.

Osamocený Izrael

Válka v Gaze vstoupila do šestého měsíce. Tlak na Izrael, aby zastavil svou ofenzivu proti Hamásu v Gaze, roste. V Česku to vyvrcholilo protestem umělců na předávání hudebních cen Anděl, kde rozvinuli transparent Artists for Ceasefire, tedy Umělci pro příměří. Souběžně zveřejnili petici vyzývající prezidenta, vládu i společnost ke změně politiky vůči Izraeli.

Zachraňme dívky

Řada čtenářů si jistě povšimla alarmujícího trendu, který je zdokumentovaný na Západě a podle všeho se i k nám ve velkém přelévá. Dívky na prahu dospělosti jsou skleslé, úzkostné, deprimované a narůstají u nich sebevražedné sklony, a to dokonce natolik, že se počtem sebevražd začínají přibližovat chlapcům, kteří v této smutné statistické kategorii tradičně vedli. Fenomén je patrný od roku 2020, ale zřejmě je jen kulminací dlouhodobějšího vývoje. Německý psychiatr Michael Schulte-Markwort tomuto jevu věnoval i knihu Mutlose Mädchen – Deprimované dívky. Jaký má tento jev společenské pozadí?

Polsko chce hrát první ligu

Polský prezident Andrzej Duda a předseda vlády Donald Tusk zavítali 12. března do Bílého domu. Byla to neobvyklá prezentace polské jednoty. Premiér a prezident totiž pocházejí z opačných táborů. Tusk je lídrem liberální Občanské platformy, Duda vzešel z konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS). Prezident je také poslední nadějí konzervativců na zastavení liberální hegemonie. Může totiž blokovat vládní zákony, na přehlasování prezidentského veta je potřeba tří pětin poslanců, takové množství však vláda nemá.

Bič bez cukru

Evropa stagnuje a její produktivita zaostává. Evropu čeká těžký boj, aby dohnala růst Spojených států. Evropský průmysl volá o pomoc. To jsou úryvky z některých titulků médií typu Financial Times či Reuters z poslední doby. Je to ale už dlouho trvající realita, nikoli náhlý stav. I poslední čísla ze závěru loňského roku ukazují, že unijní ekonomika stagnovala a vedla si hůř, než se očekávalo.

Zpět na hlavní stranu