Mezi čtenáři Echa jsou jistě lidé, kteří s gustem naslouchají příběhům o selhání centrálního plánování. Je to pochopitelná a zdravá záliba vlastní i antikomunistům i libertariánům. Vynikajícím zásobníkem těchto příběhů je kniha Vidět jako stát (1998), což napovídá její podtitul: Jak selhaly určité plány na zlepšení lidského údělu. Její autor, americký antropolog James C. Scott, zemřel v červenci ve věku 87 let.

Najdeme tam vylíčení katastrofy sovětského kolektivizovaného zemědělství i podobných pokusů v postkoloniální Tanzanii. Dočteme se, jak se na zelené louce založené město Brasília vyvíjelo velmi jinak, než si jeho zakladatelé představovali. A je tam řada citátů Le Corbusiera, jež ukazují hlavně, že texty slavného architekta už nikdo nečte, protože obsahují velkou míru totalitního pohrdání lidmi a civilizací, jakož i pseudovědeckých nesmyslů.

Scottovo zorné pole bylo ale širší. To, co ho zajímalo, nebyly jen projekty socialistické, nýbrž i to, čemu říká „vrcholný modernismus“. Definuje ho jako náruživou „víru ve vědeckotechnický pokrok, rozšiřování výroby, rostoucí uspokojování lidských potřeb, ovládnutí přírody (včetně té lidské) a především v racionální konstrukci společenského řádu odpovídajícího vědeckému chápání přírodních zákonů“. Třebaže si někteří ještě pamatujeme, že minulý režim opíral svou legitimitu o vlastnictví „vědeckého světového názoru“, Scott nás upozorňuje, že tento způsob uvažování nezačal s komunismem a nebyl omezen na komunistický blok.

Čtenářsky vděčnou pasáží je jeho vylíčení vzniku „vědeckého lesnictví“ v Prusku a Sasku 18. století. Tehdejší experti se rozhodli maximalizovat zisk z lesa pro státní pokladnu. Na základě svých výzkumů (z nichž mimo jiné vzešel půvabný termín „standardní strom“, Normalbaum) nakázali sázet vybrané druhy stromů v pravidelných řadách. Odstranili tak všechny ostatní funkce lesa od sběru chrastí a lesních plodů po flóru a faunu, nicméně to byl z jejich hlediska velký sukces – po jednu generaci. Pak se ukázalo, že půda nepřihnojovaná podrostem chudne, normalbaumy jsou méně odolné vůči škůdcům a přírodním pohromám, a vůbec všechny ty nevýhody monokultur, jak jsme si jich dnes vědomi (Karel Schwarzenberg jednou přiznal, že tohle jeho předkové zbabrali).

Scott tento stav ducha nemá rád, nicméně uznává, že opravdu nebezpečným se stává až tehdy, když se jeho proponenti spřáhnou s autoritářským politickým režimem, jenž veškerý odpor veřejnosti převálcuje.

Ale jeho zorné pole je ještě širší. Projekty vrcholného modernismu chápe jako pokračování mnohem starší snahy o čitelnost společnosti. Tento koncept, který sleduje zhruba od pozdního středověku, je asi tím pojmem, který bude v dnešním čtenáři rezonovat nejvíc.

Dávno před pruskými lesníky tu byli vládci, kteří potřebovali vybírat obilí, odvádět rekruty do válek a podobně. Jenže nevěděli, kolik jejich poddaných vlastně kde je a kolik obilí vyprodukují. Jejich vesnice pro ně byly nečitelné. Obyčejní lidé tehdy neměli stálá, dědičná příjmení a plodiny se odměřovaly nejrůznějšími lokálními měrami a vahami, které se lišily (o to hůř, že se třeba jmenovaly stejně). Místní lenní pán, který o poddaných třeba věděl víc, nebyl motivován krále pravdivě informovat. První pokus o cenzus ve Florencii v 15. století, spojený se snahou přidělit lidem příjmení, ovšem typicky selhal – lidé nespolupracovali, protože správně tušili, že je za tím snaha vybrat víc daní a jiné neblahé záměry.

Méně dveří, méně oken

Scott mapuje různé zákruty tohoto v posledku většinou úspěšného úsilí. Zmiňuje libertariánům dobře známou daň z dveří a oken, zavedenou za Francouzské revoluce. Zafungovalo to, čemu říká „fiskální Heisenbergův princip“ – zčitelnění mění povahu čteného. Lidé pochopitelně začali stavět domy s méně dveřmi a okny. V koloniích, jejichž obyvatelé byli totálně nečitelní a totálně bezbranní zároveň, docházelo k situacím tragickým i komickým. Španělský administrátor na Filipínách se rozhodl zavést příjmení – sestavil abecední seznam vhodných španělských příjmení a každé vesnici přidělil nějaké písmeno abecedy. V některých vesnicích prý lze narazit na koncentrace určitých jmen dodnes.

Stát pro své fiskální snahy našel spojence v osvícenských racionalistech a jejich civilizačních plánech. Ideálem byla centralizace, kdy, jak Scott cituje Hippolyta Taina, „ministr školství se mohl pouhým pohledem na hodinky pyšnit znalostí, kterou stránku Vergilia právě v tu chvíli všichni žáci císařství komentují“.

Propagátoři projektů vrcholného modernismu byli nadšenými zastánci vědy, kterou ovšem, jak Scott dokládá, příliš neznali. Lenin třeba ve své nenávisti k rodinným farmám pořád citoval vědecké práce o jejich neefektivnosti – práce, které neusvědčil z omylu až dějinný vývoj, ony byly zpochybněny, už když Lenin psal! Pochopitelně byl veden nenávistí k rodině, zejména rolnické, jež byla velkou překážkou konsolidace bolševické moci.

Ale vědecké chápání vrcholných modernistů nebylo o moc hlubší. Scott snáší množství dokladů o tom, jak ztotožňovali hladké plochy, geometrické tvary a pravý úhel s vědeckostí. Estetika se zaměňovala za funkci, šířil se „zkrácený vizuální obraz efektivity, který není ani tak vědeckým tvrzením, jež je třeba testovat, jako spíše kvazináboženskou vírou ve vizuální znak či reprezentaci řádu“. To platilo pro Le Corbusierovy projekty i vesnice, do kterých se rozhodl vměstnat obyvatele Tanzanie Julius Nyerere. Tak jako dnes, můžeme dodat, mají fotografie větrníků a solárních farem symbolizovat efektivní energetiku bez ohledu na fakta.

Kdy vykvetou šeříky

Ale Scottovo zorné pole je ještě širší. Nejenže mnohé vědecké plány ve skutečnosti nebyly vědecké. Scott formuluje názor, že vědecký způsob poznání systematicky pomíjí jiný způsob vědění – implicitní, vázaný na konkrétní kontext a praxi v konkrétní činnosti. Říká mu řeckým slovem metis. Když se první američtí osadníci učili pracovat s plodinami Nového světa, poradil jim prý jeden indián, že kukuřici je třeba sázet, „když listy dubů dorostou velikosti uší veverky“. Je to, vysvětluje Scott, pozorování opřené o děje v ekosystému a zároveň aplikovatelné v lokálních podmínkách – „objektivní“ doporučení, třeba formou data v kalendáři, nebudou fungovat všude. Jako zábavný kontrast připomíná belgického matematika Adolpha Queteleta, který v roce 1848 publikoval rigorózní zkoumání, že šeříky v Bruselu vykvetou, když „součet druhých mocnin průměrných teplot každého dne od posledního mrazu dosáhne 4264“.

Někdy je nám důležitost metis zřejmá – když jste na lodi vplouvající do bouře, chcete být spíš v rukou zkušeného kapitána, nebo brilantního fyzika, který analyzoval zákonitosti mořeplavby? ptá se. Ale on ukazuje, že v principu ze stejných důvodů západním agronomům unikalo, proč jsou v Africe neuspořádaná políčka efektivnější než farmy využívající nejlepších poznatků vědy. Stejně, i když ne tak fatálně, modernističtí urbanisté neviděli, jak jsou pro život měst důležité různé zdánlivě neefektivní prvky, kolem nichž vzniká řád, který dokázala popsat Jane Jacobsová. Někdy nápady vrcholných modernistů fungují jen zdánlivě – třeba na vzorových farmách v SSSR i Tanzanii, jejichž výkonnost se nikdy nepodaří replikovat. A město Brasília, připomíná Scott, v roce 1980 žilo jen díky tomu, že „75 % obyvatel Brasílie žilo v osadách, s nimiž plán nikdy nepočítal, zatímco plánované město dosáhlo méně než poloviny z předpokládaného počtu 557 000 obyvatel“.

Kniha, jakou by napsal Havel

Známý bloger Scott Alexander napsal, že „je to kniha, jakou by napsal G. K. Chesterton, kdyby se místo literatuře věnoval ekonomickým dějinám“. My bychom si dokázali představit, že je to kniha, jakou by napsal Václav Havel. Vždyť pýcha technokratů a jejich neschopnost respektovat lidské vazby a spontaneitu je jeho životní téma. A umělé jazyky ptydepe a chorukor ve hře Vyrozumění jsou ukázkovým příkladem „zčitelnění“ řeči, její očisty od všech nejednoznačností a nelogičností (přičemž skutečným motivem je byrokratický boj o moc).

Státy jsou dnes spíš bezradné a na projekty vrcholně modernistického typu nikdo nevěří. Ale zato jsme propadli zčitelňování div ne jako měřítku postupu civilizace. Marian Kechlibar ve svém nedávném textu o Scottově knize (viz https://kechlibar.net/2024/07/24/videt-jako-stat/ – pozn. red.) zmiňuje lustrování bankovních účtů žadatelů o sociální dávky a registr hotelových hostů jako dva příklady, ale prolamování soukromí státem není, myslím, to jediné. Jsme přímo otevřené knihy, pokud jde o shromažďování a třídění dat o nás. Každý se může srovnávat s ostatními, o kolik toho vypije více nebo méně než ostatní, kolik má sexuálních partnerů či partnerek, jestli je atraktivnější než průměr a má vyšší IQ, nebo naopak. Nemůže to nezanechat stopy na lidské psychice.

Nemohou některé dnešní nesrozumitelné subkultury, na něž narážíme a působí na nás antisociálně až nenávistně, ve skutečnosti třeba praktikovat strategii záměrné nečitelnosti? Možná by k tomu Scott, jehož jiná kniha byla věnována asijským kmenům záměrně se vyhýbajícím civilizaci, měl co říct.