Červnové volby do Evropského parlamentu byly pro Národní sdružení jednoznačným úspěchem. Stejně tak první kolo voleb do francouzského parlamentu se této straně povedlo. Jistá část volebních průzkumů jí dávala dokonce malou šanci na parlamentní absolutní většinu. To se však nestalo. Ve druhém kole Národní sdružení obdrželo přes 10,1 milionu hlasů, což stačilo na 142 křesel. Byl to úspěch, nebo prohra? Má strana kam růst, nebo dosáhla svých limitů? Jaká bude její strategie pro prezidentské volby 2027?

V hodnocení výsledků voleb se setkávám s dvěma přístupy. První, ideologický, vysvětluje, jak by volby měly dopadnout. Kdo hlasoval dobře a kdo špatně. Druhý přístup je realistický a snaží se vzít v potaz voliče takové, jací jsou. Právě tento přístup si vybereme pro analýzu strategie volebních výsledků. Francouzský institut veřejného mínění (IFOP) vydal velmi dobrou a přehlednou analýzu výsledků hlasování v prvním kole. Elektorát se v druhém kole prakticky nezměnil, Národní sdružení získalo v obou přibližně stejný počet hlasů. V prvním kole to bylo 10,6 milionu (33,2 %) a ve druhém kole 10,1 milionu (37,05 %).

Podle této studie dosáhlo tradičně velmi dobrého skóre u lidí s nízkými příjmy (47 %). Stejně tak zabodovalo u lidí s nízkým dosaženým vzděláním (45 %) a žijících na venkově (41 %). Voliči z těchto kategorií zůstali Marine Le Penové věrní. Potenciální zisky tu mohou vyrůst jen o jednotky procent. Le Penová si musí udržet přízeň těchto skupin obyvatelstva i pro další volby. Zatím se jí to daří.

Úspěch Národního sdružení u těchto voličů je velmi dobře zpracovaný ve studiích a knihách Christopha Guilluyho, který popisuje dnes již klasický koncept rozdílu mezi periferní a městskou Francií. První z nich je obětí globalizace, zatímco městská populace, a to včetně problémových předměstí, z globalizace těží. Le Penová se dokázala o tento elektorát z periferie opřít, avšak ten jí sám o sobě nestačí na to, aby ovládla celou Francii. Země má většinový volební systém. Strany se musejí snažit politickou hrou a strategií tuto většinu nějakým způsobem získat. Nemá cenu přemítat o tom, že je nespravedlivé, pokud strana s největším počtem hlasů skončí až třetí. Jsou to pravidla hry a platí pro každého. Národní shromáždění nemůže zůstat pouze u svého tradičního elektorátu, ale musí získat větší počet hlasů i voličů z jiných skupin.

Poučení z roku 2022

Hlavním heslem v kampani Le Penové před prezidentskými volbami 2022 byla suverenita. Volební strategie byla vcelku jednoduchá. Koronavirová krize ukázala, že Francie není v mnoha ohledech soběstačná. Při řešení krize součinnost mezi Bruselem a Paříži vázla. Le Penová v rámci „dediabolizace“ své strany ustoupila od požadavku opustit euro a EU, ale chtěla za to pro Francii víc suverenity a nezávislosti na Bruselu.

Tento plán se však ukázal jako těžko realizovatelný. Problémem byla sama Le Penová. Získání větší suverenity by vyžadovalo jednak vyjednávací schopnosti a brilantní znalost témat, v jejichž rámci by se dala zvýšit autonomie rozhodování. V předvolební debatě s prezidentem Emmanuelem Macronem Le Penová Francouze nepřesvědčila, že je této úlohy schopna.

Velmi dobře však zanalyzovala situaci. „Suverenistické“ křídlo ztratilo ve straně vliv. Národní sdružení se vrátilo ke svým tradičním tématům: bezpečnosti a migraci. Tato změna byla dokonána jmenováním Jordana Bardelly předsedou v roce 2022. Od té chvíle se strana nepouští do velkých ekonomických konstruktů a plánů, jak fungovat v jiném systému než s eurem a v rámci Evropské unie.

Tento krok už přinesl konkrétní ovoce. V prvním kole parlamentních voleb si Národní sdružení znatelně polepšilo mezi lidmi v důchodu: z 12 % na 26 %. Je paradox, že inovativní start-up Macron se vždy opíral právě o nejstarší voliče. I v těchto volbách Macron se ziskem 31 % u této skupiny vyhrál. Důvodem, proč nejstarší část francouzské populace podporovala Macrona, je zachování aktuálního systému, který je neudržitelný a dlouhodobě nefinancovatelný. I všechny Macronovy snahy o důchodovou reformu sledují pouze tento cíl: prodloužit a udržet při životě současnou podobu sociálního státu. Úspory, které nejen důchodová reforma, ale i jiné reformy přinesou, budou sloužit k vyplácení důchodů. I přesto se našlo mnoho důchodců, kteří hlasovali pro Le Penovou.

Jejich příklon k ní pramení z toho, že jim odpadla hlavní zábrana v podobě strachu z vystoupení z eurozóny a návratu k francouzskému franku. Člověk nemusí být ekonomický expert, aby mu bylo jasné, že jakmile by to Francie udělala, její staronová měna by silně devalvovala. Na devalvaci měny vždy nejvíc tratí právě penzisté, protože jejich příjmy jsou fixní a oni většinou nemají možnost si přivydělat. Nyní však tento strach opadl.

Avšak i zde strana brzy dosáhne svých maximálních hodnot, protože většina dnešních seniorů jsou boomeři, kteří vyrostli v přesvědčení, že slušný člověk nemůže tuto stranu volit. Jsou to především oni, kdo velmi lehce směšují krajní pravici, fašismus, Jeana-Marieho Le Pena a jeho dceru. Zcela ignorují vývoj strany za posledních dvacet let. Zde bude pokrok opravdu obtížný.

„Boháči“ v ohrožení

Další úspěch Národního sdružení je v tom, že proniklo do kategorie ředitelů a vedoucích pracovníků. Pro tuto skupinu bylo dlouho nepřípustné pro Národní sdružení hlasovat. Otevřeně se k tomu přiznat kolegům v práci znamenalo spáchat společenskou sebevraždu. Volit Národní sdružení totiž znamená zařadit se mezi neúspěšné a chudé. V této skupině Le Penová zaznamenala nárůst z 10 % v minulých parlamentních volbách na 24 %.

Stejně tak můžeme ze studie IFOP vyčíst, že dostala 22 % hlasů (stále ještě je to méně než hlasů pro levici a pro prezidentskou stranu) mezi nejbohatší vrstvou. Kdo k ní podle IFOP ve Francii patří? Být bohatý znamená vydělávat víc než 2500 eur měsíčně. Nárůst hlasů mezi těmito voliči lze vysvětlit dvěma způsoby.

Jednak tak, že už i tato skupina je ohrožena postupující globalizací. Při měsíčním platu 2500 eur se ve větším francouzském městě na cenovky v obchodech dívat nemusíte. Na druhou stranu si z takového platu nevytvoříte dostatečně velký kapitál, který vám umožní investovat nebo se stát finančně svobodnějším a mít přístup k opravdu bohatým lidem.

Druhý důvod jsou náklady na děti. Škoda že IFOP neudělal průzkum i v této oblasti. Hlavním problémem Francie je, že zde selhávají základní státní struktury jako školství nebo zdravotnictví. Kdo chce mít stejně kvalitní péči jako před dvaceti lety, musí si řádně připlatit nad rámec povinného pojištění. Kdo má děti a nechce je posílat do státní školy, ale do soukromé školy se státními osnovami, která je pouze o něco lepší než státní, musí počítat s náklady 200 eur na měsíc. Pokud chce, aby jeho dítě studovalo na zcela soukromé škole s alternativním přístupem, musí si připravit částku několikanásobně větší.

Zde právě leží pro stranu možný potenciál, ale i riziko. Rodina se dvěma nebo třemi dětmi je i při nadstandardních příjmech prakticky stejně ohrožena jako lidé se středním příjmem. Nečekaným pomocníkem na lovu hlasů v této skupině obyvatel může být pro Národní sdružení i eventuální levicová vláda, která se netají s tím, že občan vydělávající přes 2000 eur měsíčně je již dostatečně bohatý na to, aby se mu zvedly daně, a on tak financoval díry ve státním rozpočtu.

Dvě možné strategie

Národní sdružení má před sebou dvě cesty, které budou nadále mít jedno společné téma: migraci a bezpečnost. Zde Le Penová nemůže šlápnout vedle, protože i když bude nakonec vládnout středová vláda, nebude si moci dovolit zpřísněním migrace nebo posílením policie rozhněvat levici, která bude moci kdykoli blokovat parlament vyslovením nedůvěry. První cestu bych nazval „melonizace“ Národního sdružení, kdy se Le Penová bude snažit zacílit ještě víc na městské voliče a na lidi s vyššími příjmy. Aby jejich hlasy získala, bude muset ještě zmírnit svůj politický program tak, že se strana v některých bodech stane skoro nerozeznatelnou od pravicových Republikánů nebo macronistických centristů. Tato cesta je pro Národní sdružení riskantní právě v tom, že může začít ztrácet svou tradiční voličskou základnu. Bude-li víc času věnovat problémům obyvatel měst, automaticky jí ho zbude méně na lidi z venkova. Stejně tak není možné slibovat zvýšení kupní síly podnikatelům a řemeslníkům a být stejně tak štědrý ke státním zaměstnancům. Národnímu sdružení pak také hrozí, že mnoho jeho poslanců přivykne pařížskému životu a nebude již ztělesňovat to, co očekávají jejich klasičtí voliči.

Druhá cesta je opačná. Le Penová využije toho, že se levice již poněkolikáté domluvila s Macronem na tom, že její stranu ve volbách vyšachuje. Jediná autentická opozice vůči systému je Národní sdružení. Vedení strany se soustředí hlavně na to, aby získalo naštvané a zklamané voliče. Aby je však udrželo, bude muset mít aspoň rétoricky radikální program. Ten samozřejmě jistou část voličského spektra odradí.

Le Penová se bude muset velmi rychle rozhodnout, kterou ze dvou protichůdných strategií zvolí. Její stranu stejně jako celé politické spektrum zaskočilo Macronovo rozhodnutí rozpustit náhle francouzský parlament. Nyní je jisté, že k dalšímu rozpuštění může dojít nejdřív v červnu 2025. A to je důvod, proč by Národní sdružení mělo být na tuto eventualitu připraveno. Stejně tak je stále reálné jedno z krajních řešení, a to abdikace prezidenta Macrona. Nic to však nemění na tom, že Le Penová se bude muset co nejdřív rozhodnout, jakým směrem se celé hnutí vydá. I pro ni však platí, že o míře jejího úspěchu rozhodne příští prezidentská volba, ať už proběhne v roce 2027, nebo dřív.