V prvních týdnech července spustil premiér Maďarska, které po druhé pololetí roku 2024 předsedá Evropské unii, práci na mírovém uspořádání pro Ukrajinu (a Rusko; a Evropu; a svět). Druhého července byl Viktor Orbán u Volodymyra Zelenského v Kyjevě, 5. července navštívil Vladimira Putina v Moskvě, 8. července Si Ťin-pchinga v Pekingu. Ofenziva byla završena o tři dny později na summitu NATO ve Washingtonu separátní schůzkou s tureckým prezidentem Recepem Erdoğanem; odtud ještě zaletěl za Donaldem Trumpem na Floridu.

Napříč Evropou vypuklo pobouření – Ursula von der Leyenová: „Appeasement Putina nezastaví“, dánská premiérka Mette Frederiksenová: „Není o čem jednat“, její finský kolega Petteri Orpo: „Orbánova návštěva je porušením povinností (zřejmě členského státu vůči EU – pozn. D. K.), … podkopává zájmy Evropské unie.“ Ale agentura Reuters zmiňovala obavy evropských diplomatů, že Orbán ve skutečnosti funguje jako posel mezi Putinem a Trumpem.

Naopak sám Orbán během své létající fáze zdůrazňoval, že USA budou až do listopadu a zřejmě i po, možná do inaugurace příštího prezidenta, zaneprázdněny samy sebou, což Evropě otvírá okno příležitosti, jak získat zpět strategickou autonomii, kterou (a takhle už to V. O. vysloveně neříká) odevzdala Americe. Podle Orbána a několika dalších geopolitických kacířů hrozí nebezpečí z prodlení. Konstatují, že konflikt Západu s Ruskem, prozatím vedený „pouze“ na Donbase, začíná eskalovat. Prezident Srbska, Orbánův přítel Aleksandr Vučić, dokonce odhadl, že velká konfrontace začne za tři až čtyři měsíce. Proroctví bylo učiněno před měsícem.

Šéfredaktora curyšského týdeníku Weltwoche Rogera Köppela Maďaři vzali s sebou do Kyjeva a následně i do Moskvy. V dlouhém textu Köppel podává Orbánovu verzi: Tak především ona diplomatická ofenziva není odsouzena k neúspěchu a Zelenskyj se k ní nestaví zdaleka tak odmítavě, jak by člověk vyrozuměl třeba z českého zpravodajství. Vznikla totiž obava, že Trump by se bavil přímo s Putinem, Zelenskému nad hlavou. Zadruhé si Orbán ani nepředstavoval, že by měl nějaké hmatatelné výsledky sám a hned. Jde mu o nastartování procesu jakési diplomatické „fermentace“. Řídí se bonmotem Helmuta Schmidta: „Lepší sto dní zbytečně vyjednávat než jednu minutu střílet.“

Výtky z EU se od něho odrážejí. Prý ať Orbánovi nikdo nepodsouvá, že by snad podváděl a snažil se jednat jménem Evropské rady: „Nikde jsem nejednal.“ On jenom sbíral představy jednotlivých aktérů o průběhu a zakončení války (Putin například vychází z toho, že v poslední době Ukrajina ztrácí na bojišti každý týden 30 tisíc mužů), zkoumal, kam až by byli schopni při jednání zajít a co jsou pro ně červené čáry. Sám konstatuje, že zatím se představy obou stran nepřekrývají. Putin nehodlá diskutovat o čtyřech ukrajinských oblastech, které anektoval, ačkoli je ještě ani nemá v hranicích oblasti dobyté. Podle Zelenského je zas půdorysem jakékoli dohody stažení Ruska na linii před 24. únorem 2022. Nicméně: Od Putina přivezl a špičkám evropské byrokracie v dopisech maďarský premiér poslal důležitou informaci, že Rusko je ochotno pokračovat tam, kde byla v dubnu 2022 zastavena dnes už známá jednání Moskva–Kyjev. Z druhé strany zas pár dní po návštěvě Orbána Zelenskyj veřejně projevil zájem o mírová jednání – šířeji pojatá, avšak v kontrastu k nedávné mírové konferenci ve Švýcarsku tentokrát už za účasti Ruska. Tady si Orbán skromně přičítá jisté zásluhy.

Nerus, Maďar

Jeho mírová ofenziva je vykládána jako poslední důkaz jeho proruskosti. Lidé, kteří to obvinění vznášejí, jsou si samozřejmě vědomi kontrastu mezi svým tvrzením a minulostí Orbána bouřliváka, lídra mládežnické opoziční strany Fidesz, který v červnu 1989 na obří demonstraci v Budapešti do mikrofonu formuloval do té doby i v disentu neslýchaný požadavek odchodu sovětské armády z Maďarska.

Takže buď se Orbán za ty roky pomátl, nebo je z něj po 35 letech v politice naprostý cynik, který se v mezinárodní politice lísá k silnějším. A který se změnil i zevnějškem a ve svém osobním životě: z vousatého liberála-agnostika údajný konzervativec, údajný křesťan a nacionalista. Třetí možnost je, že Orbána soudíme podle karikatury, nikoli podle jeho skutečného života. Následuje několik bodů, které snad mají potenciál vrhnout na něj trochu jiné světlo.

Prvním je vztah k Rusku. Bylo by překvapivé, kdyby Orbán cítil v ruském světě nějakou vnitřní zálibu. Zamlada, ve formativních letech, se samozřejmě orientoval na Západ. Ovládá jeden cizí jazyk, angličtinu, a kdyby zvládl ještě jeden, volil by prý němčinu. (Jednou prohlásil, že „neznalost němčiny považuje za svou slabinu v politice“.) To do nějaké míry souvisí se zaujatostí německých médií vůči jeho osobě, která existuje a je až čítankově prvoplánová. Rusky Orbán neumí, přestože ve škole se rusky učil. V jeho generaci byl nedostatek funkční znalosti ruštiny považován za znak pasivního odporu. Historicky uvažující Orbán klade důraz na maďarskou zkušenost s brutální vojenskou mocí Ruska v moderních dějinách. Přitom stejnou, ne-li větší roli v maďarském národním povědomí hraje potlačení povstání v roce 1849 než povstání v roce 1956.
Jako důkaz Orbánovy afinity k Putinovi se uvádí fakt, že firma Rosatom staví Maďarům jadernou elektrárnu Paks II. hned vedle první a dosud nesmírně důležité jaderné elektrárny, která pokrývá 50 procent spotřeby elektřiny v zemi. A skutečně, Rusové v Paksi nejen stavějí, ale ještě na sebe poskytli Maďarům půjčku. Nicméně Paks II. inicioval už Orbánův předchůdce a soupeř, velmi „proevropský“ socialista Ferenc Guyrcsány.

Boris Kálnoky je maďarský šlechtic a dlouholetý korespondent deníku Die Welt a dnes vedoucí pracovník Kolegia Matyáše Korvína, vysoké školy blízké Fideszu. Kálnoky, který se narodil a vyrostl na Západě, k otázce o proruskosti Orbána doporučuje přečíst si onen už zmíněný projev z budapešťského náměstí Hrdinů v červnu 1989: „Skoro stejná slova by mohl pronést i dnes. Tehdy jako dnes patří Orbánův první zájem Maďarsku. Tehdy chtěl suverenitu od Ruska. Ani dnes by nechtěl v zemi ruské posádky. Ovšem suverenitu hledá vůči Americe.“

Křesťan

Putina Orbán považuje za zcela racionálního partnera do diskuse, podle svých počtů se s ním sešel čtrnáctkrát. Proč i teď naposledy, onoho 5. července? Orbán se dušuje, že jeho prvotní motivace je křesťanská. Křesťan má povinnost zastavit zabíjení, pokud se mu k tomu naskytne sebemenší možnost. A tady přichází na řadu často formulovaná pochybnost, jak upřímným křesťanem maďarský premiér je.
Ročník 1963, vyrůstal na venkově poblíž Székesfehérváru v rodině agronoma. Domácnost byla politicky indiferentní a nábožensky lhostejná. Malý Viktor však trávil hodně času u svého dědečka, neochvějného vlastence a kalvinisty. To se mu jednou bude hodit.

Po volbách 1994, kdy Fidesz dopadl hůř, než se čekalo, a opět skončil v opozici, nejprve spíš z nezbytí a rozumové úvahy přeorientovává Fidesz z liberálních na konzervativní pozice. Pořádá jedno sezení s biskupy různých křesťanských denominací a na konci sezení údajně říká: „Nerozuměl jsem v podstatě ničemu z toho, co jste mi tu říkali. Ale chápu, že pokud se chci v této zemi zabývat politikou, musím se zabývat i náboženstvím.“

Ale co jsou tu politické potřeby a co osobní? Jeho manželka Aniko Lévaiová (občanský sňatek měli roku 1986) tou dobou trvá na ještě jedné, křesťanské svatbě v kostele. Jsme v polovině 90. let a Orbán poprvé systematicky studuje křesťanskou nauku. V osobním životě má tehdy na Orbána značný vliv kalvinistický farář Zoltán Balog, stává se mu duchovním pastýřem. Manželka Aniko je přitom horoucí katolička a chudáci děti mají vyznání matky.

Balog nejprve Orbána znovu oženil a v jeho třetí vládě se stal ministrem pro lidské zdroje – a zcela nedávno se stal i zdrojem Orbánova politického bolehlavu. Vyšlo najevo, že za prezidentskou milostí pro jednoho prominentního kalvinistu (který byl odsouzen za krytí pederastů v sirotčinci) byla Balogova přímluva. V konzervativní straně, jíž dnes Fidesz bezpochyby je, musely padat hlavy. Padla prezidentka, padla ministryně spravedlnosti a Orbánovi se na pravici zrodila silná opozice vedená rozvedeným manželem oné ministryně spravedlnosti. To už je jiná historie, ale snad může posloužit jako doklad, že křesťanská víra a církve jsou mezitím s Orbánovými zápasy tak prorostlé, že jeho návrat do Reformované (kalvinistické) církve prostě nemůžeme považovat jen za mocenský tah. Bůh je však pro Orbána důležitý osobně a současně i politicky.

Knihomol

A ještě jedna věc, kterou minulý týden připomněl host podcastu Porada Echa Roman Joch: Orbán je intelektuál a v historických dimenzích uvažující stratég. Můžeme s jeho strategií souhlasit, nebo tak jako Joch nesouhlasit, ale ten muž svým intelektuálním základem ze stávajícího politického ansámblu Evropy vyčnívá. Legendu o čtvrtečních odpolednech, která si vyhrazuje pro soustředěné čtení knih, se nám ověřit nepodařilo, zato však Kálnoky zmiňuje jinou okolnost: premiér má svůj štáb lidí, kteří pro něj čtou knížky a pak mu předkládají extrakty. Z těch se Orbán rozhoduje, co musí sám přečíst. Záběr proto bude velký. Vysvětlovala by se tím i poznámka, kterou Orbán nedávno učinil před jedním českým politikem: Největší zklamání posledních let je pro mě Petr Fiala. Četl jsem kdysi jeho knihy a nemůžu pochopit, jak se teď vůči EU chová.

Antipatie je vzájemná a hluboká. Antipatii vůči Orbánovi dokonce kolektivně vyznává celý český vládní tábor. U progresivnější části 5K má starší kořeny, zrodila se z odporu vůči středoevropskému konzervativismu, jehož je Orbán výřečným hlasatelem. V ODS vznikl teprve zásadně jiným pohledem na příčiny rusko-ukrajinské války a její možná východiska. Jedné straně dá čas za pravdu, a ten čas se blíží.