Léto je v českých zemích spojeno s chozením do přírody. Nejhodnotnějším koutům české krajiny, tak si to aspoň představovali tvůrci zákona č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se dostane zvláštní ochrany v podobě národních parků. Parky samozřejmě budou přívětivé k poutníkům a na turistice vydělá i místní ekonomika.

Proč tedy kolem národních parků roste napětí a formuje se domorodá rezistence, tak jako ještě nikdy za existence České republiky? Aktuálně je vláda v klinči s místními hned na třech místech: ve stávajícím NP České Švýcarsko, kolem plánovaného národního parku Křivoklátsko a na Břeclavsku, kde u soutoku Moravy a Dyje naráží na odpor už i vyhlášení chráněné krajinné oblasti (CHKO). A to se podle plánů vlády v jejím programovém prohlášení měl i tady vyhlašovat přísnější národní park.

Při bližším pohledu zjistíme, že zmíněné střety jsou provázané a že zkušenosti s neúprosnou správou národního parku (NP) v jednom místě slouží dnes jinde jako memento.

Zavřeno do odvolání

To, čím byl dřív ve veřejném prostoru NP Šumava, představuje v posledních letech NP České Švýcarsko: laboratoř ochranářské filozofie bezzásahovosti a pak, po kůrovci, následků této filozofie. Kůrovcová kalamita řádila v Českém Švýcarsku od roku 2018 a správa národního parku s odvoláním na riziko pádu suchých stromů začala v parku omezovat pohyb. Před dvěma lety se k tomu přidal spektakulární požár, založený místním podivínem (a kdysi zaměstnancem Správy NP České Švýcarsko). Obě pohromy se dohromady postaraly o to, že podstatná část parku je dnes zapovězena turistům. Co nejprve vypadalo jako logické opatření – v lese se po požáru musí uklidit –, působí zpětně jako záminka, jak zvětšit zakázané území.

Letos v lednu starostové místních obcí a hoteliéři či pivovarníci poslali předsedovi vlády otevřený dopis, který je současně burcující výzvou: Otevřete České Švýcarsko! Text obsahuje znepokojivá tvrzení: 20 procent turistických cest v národním parku je tak či onak uzavřeno. Zavřeny jsou i takové klenoty jako Edmundova soutěska u Hřenska (slavné lodičky) nebo Gabrielina stezka z Mezní Louky na Pravčickou bránu (před požárem nejfrekventovanější a „nejsvětovější“ trasa parku, místo, kde člověk běžně potkal Holanďany, Němce, Číňany, Indy...). Signatáři si stěžují na nezájem vlády, lhostejnost k mizerii podnikatelů v gastronomii a turistickém ruchu. Po premiérovi žádají, aby přinutil ministerstvo životního prostředí vydat jakýsi harmonogram, odkdy budou značené cesty opět volné.

Tady je třeba vysvětlit, že pokud je část parku vedena jako tzv. klidová zóna, nesmí se v ní turista pohybovat jinak než po značené cestě. Takže když se v klidové zóně zavře ta jedna nebo dvě značené cesty, které jí procházely, v tu chvíli je nepřístupná celá zóna. V Českém Švýcarsku jsou dnes hermeticky uzavřené větší oblasti dvě: Edmundova soutěska u Hřenska a okolí Černé brány u hraniční řeky Křinice. (Ale omezeny jsou od požáru pěší stezky i jinde, třeba z Kyjova do Zadní Doubice.)

V odpovědi Petra Fialy z února stálo, že „pan ministr životního prostředí zajistí..., aby byly... probíhající činnosti co nejvíce urychleny, samozřejmě při zachování bezpečnosti návštěvníků“. To neznělo špatně, zvlášť když se místní v odpovědi dočetli i to, že správa parku dostala za úkol zlepšit komunikaci s obcemi. Jaké pak bylo pro starosty překvapení, když jim správa o další měsíc později, jsme v březnu, na jednom komunikačním sezení oznámila, že Edmundova soutěska i Gabrielina stezka budou zavřené ještě aspoň tři roky.

Píáristé národního parku spustili vysvětlovací kampaň, která z pohledu starostů nemá daleko k hybridní válce. Prý se nic dramatického neděje, vždyť ve dvou ze tří oblastí parku loňská návštěvnost už dosáhla úrovně rekordních předcovidových let. Nedařilo se jen v té nejatraktivnější – okolí Hřenska. To celé je bohužel polopravda, souhrnná čísla ze všech jedenácti tzv. sčítačů, čidel, která zaznamenají velkou většinu těch, kdo na území parku vstoupili, dokládají, že proti roku 2019 návštěv naopak ubylo, a to víc než o třetinu. V roce 2019 se celý park ještě radoval z 1,1 milionu návštěvníků, loni a předloni, tedy v době po požáru, pokaždé jen asi z 680 tisíc.

A park se vlastně už ani oficiálně z návštěvníků neraduje, má pro ně světácký pojem overturism. Takto kritizoval plány postavit v Hřensku na Labi malý přístav pro rekreační plavidla: „Správa NP považuje posilování návštěvnosti území NP za zatěžující vliv, který směřuje k přetěžování – overturismu území národního parku.“

Tady se dotýkáme jádra sporu. V už zmiňovaném zákoně č. 114/92 se píše, že národní parky mají za svůj primární cíl jak „chránit přirozenou biodiverzitu“, tak „podporovat vzdělání a rekreaci“. Ideologové, kteří byli na ministerstvu životního prostředí vždycky a dnes pod Petrem Hladíkem mají pré, rekreaci v unikátní přírodě rozhodně nepodporují.

Ne s každým omezením si musí špinit ruce přímo správa parku. Některé znepřístupněné cesty nejsou přísně vzato zavřeny, ale jen „odznačeny“. Co to obnáší? Na začátek cesty umístit ceduli s varováním: Pozor! Nebezpečí pádu stromu. Vstup na vlastní nebezpečí – a na trase pak zamalovat značky. Proces „odznačování“ má na starosti Klub českých turistů (KČT). V ústecké pobočce KČT vede odznačování pán, který byl dřív zaměstnancem správy parku a i po odchodu do penze má se správou dohodu o vedlejším pracovním poměru, je placený „strážce přírody“.

Národní park České Švýcarsko se stal hájemstvím dogmatiků, stěžuje si místní senátor Zbyněk Linhart (za SLK-STAN), který byl v 90. letech u vzniku parku. Dnes Linhart, jinak předseda senátního výboru pro životní prostředí, patří k signatářům výzvy „Otevřete České Švýcarsko!“ – a vládu podezírá z toho, že snaha udělat ve správě parku pořádek jí nestojí za to také proto, že drama kdesi na severním okraji Čech může být dvěma Jihomoravanům, premiérovi a ministru životního prostředí, ukradené. Každopádně datum 30. června, k němuž signatáři dopisu premiérovi žádali zveřejnění jasného harmonogramu, dokdy bude otevřena která cesta, uběhlo bez odezvy.

Mluvčí národního parku Tomáš Salov namítá, že vytvořit takový harmonogram nelze, neboť u znepřístupněných cest „záleží i na rychlosti přirozeného rozpadu odumřelých smrčin“. A ta prý je na různých místech různá. Gabrielina stezka k Pravčické bráně bude moci být otevřena až po „přirozené obnově vegetace“. Za tři roky se prý uvidí.

Přes hlavy dezolátů

Strasti, které mají obce v nejsevernějším cípu republiky s podřízenými ministra životního prostředí, pozorně registrují na Křivoklátsku. Tady, nějakých 30 kilometrů jihozápadně od Prahy, se rozkládá CHKO, kterou ochranářská komunita už patnáct let touží povýšit na národní park. Předchozí ministr Richard Brabec (ANO) od záměru upustil kvůli odporu Středočeského kraje a obecních samospráv. Kraj mezitím odporovat přestal, obce ne. I Petr Fiala se nejdřív nechal slyšet, že přes odpor obcí by se tu národní park zakládat neměl.

Ale nakonec se zakládat bude. Záměr je vepsán do novely zákona č. 114/92, která právě prochází meziresortním připomínkovým řízením. Ministerstvo ho chce poslat dál před koncem července. Když ho na podzim odhlasují vláda a sněmovna, NP Křivoklátsko může být vyhlášen.

Odpor místních je masivní. Z devětadvaceti obcí, členů Svazku obcí Křivoklátska, se pro park vyslovily dvě, přičemž v jedné z nich, Bratronicích, bydlí exministr zemědělství, dnes poslanec Petr Bendl (ODS). Ten park prosazuje vytrvale.

Stěžejním argumentem proti vzniku NP Křivoklátsko je, že většinu parku by stejně tvořily lesy zakládané člověkem, rozuměj lesníky v 18. století. Není to žádná panenská příroda, jak si ji představovali průkopníci parků. Přesto by až na třech čtvrtinách plánovaného NP Křivoklátsko mohla být vyhlášena bezzásahová zóna. Předsedkyně Svazku obcí Křivoklátska Iveta Kohoutková říká: „Jestli tu předtím někdo ještě váhal, tak po Českém Švýcarsku, po všech těch řečech správců a lidí z ministerstva, že požár vlastně není nic tak hrozného a že bezzásahovost je fajn, jsou teď proti parku v podstatě všichni.“

Spor vlády s Křivoklátskem má politicky pikantní podloží. Do programového prohlášení v roce 2022 vznik parku prosadila TOP 09. Lidé z vedení ministerstva tehdy soukromě argumentovali tím, že Křivoklátští stejně volí opozici (dnes by se řeklo: dezoláty), že v prezidentském duelu Zeman–Drahoš tu zvítězil Miloš Zeman a že na Křivoklátsku s 30 tisíci obyvatel stejně žije málo lidí na to, aby mohli ovlivnit jiné než lokální volby.

Privatizováno aktivisty

Tím jsme dospěli k zásadní charakteristice českých národních parků. Popsali ji v posledním otevřeném dopise premiérovi, z něhož tu budeme citovat, zástupci samospráv z obcí, do nichž zasahují národní parky Krkonoše, Šumava, České Švýcarsko, Podyjí, a také z Křivoklátska: Území parků dnes ovládá „skupina úzkoprofilově zaměřených ochranářů a úředníků“, která „své záměry prosazuje silou“ a která „zcela upřednostňuje ochranu přírody před bezpečností území a místních obyvatel“. Už zmiňovaná novela zákona č. 114/92, do níž je vznik NP Křivoklátsko zabalen, prý dál utáhne šrouby samosprávám. My dodejme, že do této novely, v paragrafu 63, přibude odstavec, jímž se legalizuje „českošvýcarská“ praxe vyděsit turisty tabulemi o nebezpečích, která na (zpustlé) cestě číhají.

Kromě NP Křivoklátsko ministerstvo životního prostředí chystá ještě dvě velké chráněné krajinné oblasti, v Krušných horách a na soutoku Moravy s Dyjí. Ta krušnohorská by byla největší CHKO v republice. Na jihomoravském Soutoku proti vzniku CHKO vznikla petice, ale ministr Hladík podle jednoho svědectví protestující označil za křiklouny.

Tento ambiciózní místopředseda KDU-ČSL doufá, že tradiční a skomírající stranu zachrání jakýmsi zeleným nátěrem. Premiér Fiala sice v odpovědi představitelům samospráv zasažených národními parky dal najevo jisté porozumění. Zatím ale ve všech případech, kde progresivní ideologie jde proti jeho konzervativnímu založení (genderové a klimatické učení do školních osnov, činnost vládní zmocněnkyně pro lidská práva, nevídaná péče o Českou televizi...), u něho vyhrála potřeba mít v koalici klid. Národní parky se tak za vlády pětikoalice staly další oblastí, kterou si pro sebe privatizují aktivistické skupiny.