Jakési pomyslné nůžky se rozevírají nejenom mezi chudými a bohatými regiony či generacemi, ale také v lese. Týká se to hub, stromů, zvířat i pocitu národní identity, neboť etnologové už dávno rozdělili evropské národy na mykofobní a mykofilní a není nutné připomínat, že aspoň podle statistik mezi nejvíc mykofilní národy světa patří Poláci, Slováci a Češi. Ejhle, asi toho máme společného víc, než jsme si mysleli. Ale můžeme se také ptát, zda bez hub a některých stromů také nepřijdeme o část národní duše.

Mykofobie nerovnoměrně vzrůstá směrem na západ a severozápad, ale dějí se i velké mentální změny, protože obliba sbírání hub roste v dřív opatrném Švédsku. Přitom zůstává stabilní v neobvyklém středozemním mykofilním centru na Sardinii. Australané si od hub udržují mnohem větší odstup než Novozélanďané a Norové se učí vyhýbat se stále vzácnějším jarním druhům a soustřeďují se na jistější pozdní podzim. Ono se totiž nedá dost dobře říct, co s některým z asi dvou milionů druhů hub udělá změna klimatu. Prakticky všechny houby jsou citlivé na vlhkost, většina na teplotu, na stav lesních půd a přítomnost rostlin či jiných hub. Ale tohle všechno se poměrně rychle místo od místa mění, takže třeba Američané si zvykají na periodické pulzy dříve vzácných hub, jako jsou jedovaté muchomůrky. Najednou jich může být tolik, že člověk nemá kam vstoupit a cítí, jako by les ovládla nějaká čarodějná síla.

Na druhou stranu na čínských trzích se prodává nějakých 320 druhů hub, u kterých se po několika stoletích či tisíciletích experimentování ví, jak je upravit a jak se dají lékařsky využít. Zdá se, že s běžnými, něžně kvetoucími bylinkami může zacházet prakticky každý, ale že houby jsou na zacházení složitější a záludnější, vyžadují hlubší znalosti a velký respekt. Tykat si můžeme jen s některými z nich, třeba s klouzky či hříbky. Jaké houby u nás porostou, závisí na podnebí a typu lesa, takže je nejeden důvod ptát se na budoucnost lesa severní polokoule. Třeba do akátin nechodí ani hodně otrlí houbaři.

Jev jménem megadisturbance

Jako disturbance označují ekologové obvykle menší plochu, kde dojde k maloplošné destrukci. Třeba vyhoří smrkový les a místo něj vyroste březový háj, který upraví množství humusu a kyselost půdy. Nebo se vyvrátí strom a tím se poruší půdní pokryv, kde pak snadněji vyrostou nové semenáčky. Jindy krávy na pastvě rozšlapou podmáčenou louku, kde se pak bude lépe dařit orchidejím. Příroda potřebuje disturbance, a tak je zapracovala do svého běžného chodu. Systém při nich zůstává stabilní, ale v jeho rámci vznikají nové příležitosti. Destrukce je zde kreativní.

Mezi největší megadisturbance posledního desetiletí patří tzv. horká sucha. Ta oslabí les, který už nemá dost sil bránit se hmyzu a houbovým patogenům. Někdy to končí masivním odumíráním stromů, jindy požárem. Při velkých disturbancích se celý systém posouvá za hranice své stability. Lesy pak hoří ne na ploše pár hektarů, ale čtverečních kilometrů, suchem jsou postižené celé regiony a lesníci přemýšlejí, zda je pro ně víc nebezpečný kůrovec, nebo václavka. Obvykle dochází k provázání a zesílení více rizik, která zcela mění pravidla hry. Vyroste jiný les s jinými stromy, rostlinami i houbami, anebo bývalá lesní plocha zaroste travou a křovím. Například se často uvádí, že asi 75 % veškeré pitné vody pochází z dešťů, které spadly nad lesem a byly pročištěny pomalou cestou mezi minerálními zrny a drobnými kořínky. Jak to bude fungovat na křovištní ploše?

Byla vypracována řada metodik, jak měřit zdraví lesů třeba pomocí indexu zelenosti, anebo důkladným demografickým rozborem, kdy nesledujete jenom jednotlivé druhy, ale jejich stav v různých věkových třídách. Z hospodářského hlediska nás zajímá nejvíc roční přírůstek dřevní masy, ale z hlediska obnovy lesa množství a stav mladých stromků. Evropské a americké lesy jako celek stárnou a houstnou, protože těžba se soustřeďuje na lesní kalamity. Hustší jehličnatý les lépe podléhá požárům, takže když se například jako v Severní Americe či na jižní Sibiři rozšíří celkem běžná evropská tráva sveřep, kterou snadno zapálí malá jiskra, jsou lesní požáry mnohem častější.

Chudák buk

V poslední době proběhlo několik obsáhlých výzkumů, které se zabývaly reakcí až 70 druhů evropských dřevin na změněné přírodní podmínky, a to na základě sledování asi 240 tisíc různých lesních pozemků. Příroda má sice velkou schopnost adaptace, ale potřebuje na ni nějaký čas. Toho se v současné době velkého zrychlení nedostává, takže proměna našeho lesa nebude plynulá, ale dá se očekávat rychlé, masivní odumírání některých druhů dřevin na velkých plochách. Na severní polokouli bychom měli počítat, že v příštích desetiletích bude mít poměrně velké problémy nejméně 30 % lesních porostů a velmi pravděpodobně asi polovina lesní plochy.

Lesnímu hospodářství je z hlediska klimatické změny věnována značná pozornost zejména ve Francii, která se za poslední století oteplila asi o 1,8 °C a počítá během růstu další generace stromů s pravděpodobným oteplením kolem 3 °C. Plocha lesa se zde zvětšila, ale mnohem zajímavější je celková strategie vytváření ostrovů rozptýlené zeleně a zavádění nových druhů dřevin. Třeba Paříž chce během dalších dvou let vysadit asi 170 tisíc stromů a pečlivě zvažuje, jaké druhy to budou. Musí totiž plánovat nejméně padesát let do budoucnosti. První otázka je, zda volit smíšený les, který je náročný na výchovu, ale portfolio stromů víceméně zaručuje, že některý druh přežije. Místo toho je možné volit mozaikový les s víceméně monokulturními ploškami o velikosti několika desítek stromů. Výsadba i těžba je pak levnější a jednodušší, ale ani příroda nepřijde zkrátka, protože takový les obsahuje mnoho hranic a přechodů mezi porosty, které bývají druhově bohaté.

Francouzští lesníci věnovali hodně energie otázce, které stromy prohrají zápas s oteplováním a které mohou být vítězi. Například u buku byl srovnáván růst stromů za dvě poslední desetiletí asi na 300 evropských lokalitách od Apeninského poloostrova po Norsko. Zde je trend celkem jednoznačný. Teplejší počasí svědčí bukům na severu a ve vyšších polohách, třeba v Alpách, ale směrem k jihu nebo do nížin se už nyní uplatňuje viditelný pokles produktivity o 20 až 30 %. V zemích jako Francie je proto buk považován za ustupující dřevinu a řeší se, čím jej nahradit. Zdá se, že vítězem v teplém světě by mohl být dub, ale i od nás máme (ale jen z některých regionů) zkušenost, že některé duby, a to včetně jinak odolných amerických dubů červených, odumírají. Středoevropské druhy nevydrží byť jen metrové zaklesnutí hladiny podzemní vody. Americké druhy sice lépe zvládají teplo a sucho, ale ne škůdce, kteří by u nás teoreticky jako přistěhovalci zdaleka ani být neměli.

Ve Francii je proto značná pozornost věnována teplomilným dubům, jako je dub alžírský, který přirozeně roste na jihu Španělska a v severní Africe. Kupodivu snáší poměrně dobře i mráz, což je docela podstatné, protože počet jarních chladných průniků vzduchu, jaké jsme zažili i letos, má v Evropě rostoucí tendenci. Teplejší Francie není smrková země, takže mnohem větší důraz je kladen na borovice, zejména různé poddruhy borovice černé, jako je středozemní laricio či americká borovice těžká. Česká zkušenost je zatím poněkud odlišná. Borovice černé u nás často napadají houbové patogeny a navíc jde o ekologicky ohavné porosty, pod kterými skoro nic neroste. Další zajímavá hospodářská dřevina s poměrně vysokými přírůstky a dobrou obnovou je douglaska, která se u nás docela dobře uplatňuje jako vtroušená dřevina.

Běž na Balkán, chlapče

Pokud srovnáváme výsledky lesnických pozorování z okolních států i různých regionů ČR, tak shoda panuje v tom, že lesy mírného pásma a sušších či středně vlhkých oblastí jsou či budou ohroženy nejméně na třetině své plochy. Další situace je krajně nejistá a neexistuje jednoznačný návod, co se složením lesů dělat. Navíc klimatická změna je rychlejší než doporučení Evropské unie nebo vyhlášky ministerstev životního prostředí, které zřejmě už budou navždy pokulhávat za reálnou situací. Hlavní vítěz klimatické změny by u nás mohl být některý z dubů či místních odolných fenotypů borovic a možná douglaska, ale zaručit se to nedá. Zatím vítězí zejména akát. Podobně jako se lesníci 19. století vydávali do lesů Severní Ameriky, aby přivezli vhodné dřeviny, bude nejspíš nutné jezdit na evropský jih, dovážet žaludy a další semena, zakládat vlastní školky a experimentovat třeba s poddruhem chorvatského dubu slavonského.

Pomohou i lesní úpravy zejména zachytávání vody. I v Čechách konce 19. století byly odvodňovací strouhy místy navrženy tak, aby přivedly vláhu do sušších částí lesa. Inspirativním francouzským řešením je, že obnova pasek začíná vyhloubením několika menších depresí, ze kterých se stávají periodické rybníčky. Těžká technika však přes zvodnělé deprese a je obklopující nízké valy zemin neprojede.

V teplejším počasí roste většina dřevin pomaleji a víc investuje do kořenového systému. Ukládání uhlíku je proto nižší. Jednou z uvažovaných technik je mykolesnictví, tedy společné pěstování hub, například ryzců, a vhodných stromů. Podhoubí totiž umí vázat velké množství uhlíku, a pokud přitom vytvoří chutné plodnice, poskytne hned několik služeb najednou: trochu ochrání atmosféru, mírně zlepší hospodaření s lesní vodou a ještě přinese něco k snědku. Z mykologů, plachých podivínů českých lesů, se možná stanou správní revolucionáři mykofilních národů.