Nadcházejícím krajským a senátním volbám předcházel ostrý spor o termín jejich konání, který, jak víme, prozatím určuje prezident republiky po konzultaci s politickými stranami.

Termín pro podzimní typ voleb (komunální, senátní, krajské) se od revoluce neustále přesouval. Začínalo se v prvním listopadovém týdnu, následoval konec října, až se datum překlopilo do září. Důvodem byly stesky politiků, že listopadové plískanice nejsou pro volební kampaň příliš vhodné. Svaz měst a obcí při debatách o jejich datu přišel s nápadem udělat krajské volby a první kolo voleb senátních už 14. září.

To logicky kritizovali kandidující politici s odůvodněním, že se lidé vracejí z dovolených na přelomu srpna a září, takže nebude čas na volební kampaň, čímž se umrtví podstatná část demokratické soutěže. Nabídli proto poslední zářijový víkend. Proti tomu argumentoval Svaz měst a obcí, že v době státního svátku na svatého Václava neseženou samosprávy nikoho do sčítacích komisí. Prezident Petr Pavel nakonec prosadil kompromisní variantu a volby proběhnou 20 a 21. září 2024. Jen tak na okraj, tahle debata se nebude opakovat, protože podle novely volebního zákona budou mít od roku 2026 podzimní volby svůj řádný termín v říjnu.

Potrestání vítěze

V jaké předvolební atmosféře se krajské a senátní volby odehrají? I tady budeme nejspíš svědky kompromisu mezi dvěma extrémy. V roce 2008 chtěli voliči vytrestat Topolánkovu vládu a výsledkem bylo „oranžové tsunami“ sociální demokracie, která vyhnala tehdy vládní ODS ze všech hejtmanských křesel. Opakem byly naopak poslední krajské volby v roce 2020, kdy vládní ANO sice zvítězilo v deseti z třinácti krajů, ale nakonec z toho vytěžilo jen tři hejtmanská křesla. Zčásti kvůli nízké kvalitě nabízených kandidátů, ale současně zde zafungoval efekt potrestání neoblíbeného vítěze.

Pro společenskou atmosféru dneška je stále charakteristické rozdělení voličstva na dvě Česka, mezi nimiž jsou minimální přechody, takže výsledkem bude nejspíš mezistav mezi „oranžovým“ tsunami a „potrestáním vítěze“. Drama z toho může vytvořit jenom současná vláda tím, že schválí nějaké mimořádně neoblíbené opatření, jímž proti sobě postaví veřejnost.

Budou to sedmé krajské volby v naší polistopadové historii, takže můžeme z jejich průběhu odvodit nějaké trendy.

Z výsledků krajských voleb nelze usuzovat nic o kondici politických stran na celostátní úrovni. Proč? Počínaje prvními volbami v roce 2000 až po současnost se svým fungováním krajská politická úroveň stále víc a víc přibližuje té komunální. V mnoha krajích se prakticky rozpadla klasická stranická struktura. I v těch krajích, kde zůstala, ji nahrazují lokální vazby a spojení. Až na výjimky se vytratilo soupeření pravice a levice, jak ho známe z „celostátu“, a nahrazuje ho soutěž lokálních společenství, která jsou ukotvena v místních zájmech.

I když se to nezdá, na výsledek voleb a následné sestavování krajských rad má stále větší vliv přijatelnost lokálních veličin a jejich vztahy, například na úrovni krajských měst. Kopíruje to cestu politických stran ke stále větší autonomii krajských politických organizací na úkor centrál. I ty jsou však ovládány regionálními zájmy. Hlavním nedostatkovým zbožím české politiky jsou ženy a muži zabývající se celostními (a celostátními) tématy jako zahraničí, obrana, zdravotnictví. To je však na jiné téma.

Vítěz voleb

Pravděpodobným vítězem krajských voleb bude opoziční ANO. Toto hnutí v různém typu podzimních voleb doplácí na nízkou kvalitu svých místních elit. Jednou věcí je zvítězit v deseti krajích jako v roce 2020 a druhou si z toho odnést jen tři hejtmany, podobně jako ODS nebo STAN, tedy formálně poražená uskupení.

Když před čtyřmi lety ANO zvítězilo v Moravskoslezském kraji, nikdo nezpochybňoval automatické právo na hejtmanský post pro dlouholetého rektora tamní Vysoké školy báňské Iva Vondráka. Dnes, když si ANO nominovalo velmi sporného komunálního politika Josefa Bělicu, panuje velká nechuť ostatních stran přijmout jeho vítězství a hrozí, že se všichni spojí proti ANO.

Podle politologa Stanislava Balíka přece jen existuje hranice kolem 35 procent, kdy ostatní překousnou i zvolení nepřijatelného kandidáta hnutí ANO. Přesně o dosažení této hranice Andrej Babiš usiluje nejen v krajských, ale i v budoucích sněmovních volbách.

Hlavním vyzyvatelem hnutí ANO bude koalice SPOLU. Na jejím případu lze pěkně ukázat výše zmíněný trend lokalizace krajské politiky. Hnutí SPOLU jde v trojkoalici ODS, TOP 09, KDU-ČSL jen ve čtyřech z třinácti případů, v šesti jde ódéeska s topkou. V dalších jdou strany v různých regionálních variantách, přestože centrum tlačilo na jednotný postup.

Jako jedno z mála uskupení prosazuje celostátní koalici Okamurova SPD, společně s Trikolórou, Rajchlovým PRO a ve třech případech je podporují Svobodní. Je to přesně ten případ, kdy k jednotnému postupu donutily menší strany neutěšené volební vyhlídky, takže se pokoušejí dát krajským volbám celostátní ráz, aby aspoň drobné zisky posílily jejich oslabené pozice. Snad i proto je lídrem krajské kandidátky v Olomouckém kraji Radim Fiala, jinak pravá ruka Tomia Okamury na celostátní úrovni.

Nejasná je také strategie tradiční levice, která svůj propad zažila už v roce 2020, kdy přímo nebo nepřímo podporovala vládu Andreje Babiše. Komunisté tehdy šli z 86 na 13 krajských mandátů, sociální demokraté dokonce ze 125 na 37. Dnes se pokoušejí resuscitovat sebe samé společným postupem (Ústecký kraj) nebo koalicemi s lokálními středovými formacemi (Pardubický kraj), popřípadě je KSČM skrytá za nálepku Stačilo!.

Senátní volby

V letošních senátních volbách budou politické strany obhajovat mandáty, které získaly ve volbách roku 2018. Tehdy drtivě zvítězila ODS s 10 křesly, následovaná hnutím STAN s pěti senátory. Babišovo ANO tehdy získalo jen jednu židli v horní komoře. K takovému propadu tentokrát určitě nedojde.

Maximum pro ODS zřejmě bude někde kolem zisku poloviny křesel z roku 2018 a ANO se k ní z jedné nebo druhé strany přiblíží, i když může získat poměrně hodně hlasů. A důvod disproporce mezi hlasy a mandáty? Nízký koaliční potenciál hnutí ANO ve spojitosti s logikou fungování francouzského volebního systému.

Historicky první senátní volby se odehrály v roce 1996. Předcházela tomu debata o volebním systému, která se tehdy hodně zpolitizovala. Shoda byla v tom, že podle ústavy se měly sněmovní volby odehrávat na principu poměrného systému ve stylu jedna strana = jedna kandidátka; a senátní podle zásady jeden malý obvod = jeden vítězný kandidát.

Debata byla o tom, jestli přijmout britský jednokolový systém, kde vyhrává první na pásce, nebo francouzský dvoukolový, kde se ve druhém kole utkají ti, kteří získají minimálně 12,5 procenta hlasů.

Ve špičkách české politiky tehdy panovalo napětí symbolizované jmény prezidenta Havla a premiéra Klause. Havlův spojenec, lidovecký předseda Josef Lux, tehdy u Havla prosazoval francouzský model, který by podle jeho mínění umožnil omezit sílu dominantní ODS. Nakonec prosadili model ve stylu Francie, ale nikoli do voleb do Národního shromáždění, ale těch prezidentských.

Takže do druhého kola postupují jen dva kandidáti. Tento systém se projevuje tím, že upřednostňuje spíš středové kandidáty, kteří jsou schopni oslovit i voliče stran, jejichž kandidát se nedostal do druhého kola.

Kdyby platil francouzský systém a do dalšího kola postupovalo víc kandidátů, měli by Babiš a jeho strana výhodnější pozici, protože by to rozbilo jednotu tradičně silného protibabišovského tábora.

Zato typicky prezidentský systém voleb do Senátu vyostřuje všechny volební slabiny Babišovy strany. Pokud už v prvním kole jeho kandidát neurve vítězství (zisk víc než 50 procent hlasů), doplatí Babiš na své solitérní postavení na české politické scéně. Jinak řečeno, je sice sám schopen získat 35 procent hlasů, ale ani opozice ho automaticky nevnímá jako lídra „svého“ politického světa.

Koneckonců Tomio Okamura ho výslovně před druhým kolem prezidentské volby nepodpořil. Je v tom ukryta zkušenost s Babišovým politickým predátorstvím. Každý, kdo se k němu v minulosti nějakým způsobem koaličně přiblížil (ČSSD, KSČM), byl odměněn tím, že ho Babiš připravil o jeho voliče. V osobě Andreje Babiše je prostě spása i zkáza hnutí ANO.

Svým vstupem do evropské frakce Patrioti pro Evropu navíc Babiš proti sobě ještě víc sjednotil voliče dnešního vládního tábora. Ti sice nejsou nijak zvlášť spokojeni s výkony svého týmu, ale nechtějí společně s Babišem jet na evropské úrovni na jeho radikální koleji. Jinak to cítí lídři dnešní opozice mimo hnutí ANO, jimž svým angažmá u Patriotů pro Evropu vzal Babiš hesla a program, čímž ohrožuje jejich podstatu.

Je to tak, Andrej Babiš, pravděpodobný příští vítěz v krajských volbách a se solidní vyhlídkou na zisk i v senátních volbách, je nebezpečný pro dnešní vládní i opoziční tábor. V politickém systému založeném na koaliční spolupráci to není nejlepší možná pozice. Z téhle relativní izolace ho může dostat jen dramatické vítězství.