Zbrojení, tabu století, nouzový stav. To jsou obraty, které se v posledních měsících objevovaly ve vyjádřeních politiků, když hovořili o demografii. O zbrojení hovořil Emmanuel Macron. Francie je přitom pověstná – v porovnání s ostatními zeměmi OECD – nadprůměrnými investicemi do rodinné politiky. Dlouhou dobu také patřila k těm zemím starého kontinentu, kde byla porodnost o něco vyšší. Od roku 2010 však i Francie čelí poklesu. Mezi lety 2022 a 2023 propadla porodnost o šest procent. Na jednu Francouzku nyní připadá v průměru 1,7 dítěte.

Nejinak je tomu ve Švédsku. V českých debatách je stále dáváno za příkladnou zemi, avšak opomíjí se, že třeba v roce 2023 se rodilo 1,5 dítěte na ženu, což je nejnižší hodnota od roku 1749. Stejnou potíž řeší Německo nebo Švýcarsko. Ani Česko na tom není dobře. Pohybuje se kolem 1,6 dítěte na ženu a očekává se další propad. O demografickém nouzovém stavu se hovoří v Jižní Koreji, která uzavírá žebříček porodnosti s 0,7 dítěte na ženu.

Větší pozornost na tento dlouhodobý trend přitáhla pocovidová doba, v níž mnohé státy dosahují historického minima. O důvodech se spekuluje: zmiňují se zdravotní nebo sociální příčiny i neochota žen procházet těhotenstvím v době, kdy se očkují, případně jim hrozí nákazy.

Z dlouhodobého hlediska se ukazuje trojí. Zaprvé, třeba podle Tomáše Sobotky z vídeňského Institutu pro demografii mohou státní zásahy zvýšit úhrnnou porodnost o 0,2 dítěte na ženu. To není málo, ale nestačí to. Kdo se zaměřuje jen na rodinnou politiku, opomíjí, zadruhé, podstatné příčiny, které se jeví jako kulturní. Z dostupných studií zatřetí vyplývá, že lidé děti chtějí, nejčastěji touží po dvou potomcích. Jenže jejich volby, paradoxně dané společenskými hodnotami, míří proti jejich přání.

Až budeme mít víc… čeho vlastně?

Peníze hrají roli. Studie zabývající se poklesem porodnosti, třeba Society at a Glance nedávno vydaná při OECD, zmiňují, jak palčivý je nárůst cen bydlení v západním světě. Americký badatel Lyman Stone dodává, že dítě lze vychovat i v malém bytě, ale data ukazují, že v lepším, zvlášť vlastním bydlení se rodí víc dětí. Druhou nejčastěji uváděnou položkou je drahé vzdělání. Především demografové zabývající se Spojenými státy, Jižní Koreou a Japonskem si všímají, že lidé mezi důvody pro bezdětnost či jedno dítě řadí svou neschopnost zaplatit drahé školy.

Sem už vstupuje rozdíl vnímané a skutečné nezabezpečenosti. Rodiče mají vysoké nároky. Dítěti nechtějí dopřát kdejakou školu, ale vzdělání, které je nad jejich možnostmi. Raději mají jedno dítě s lepším vzděláním než dvě, jež by naředily jejich zdroje. Postoj patrný na těchto úvahách může být větší brzdou než reálný nedostatek. Stoupají-li nároky, zdroje budou omezené vždy.

Rodiče jsou nároční i co do času tráveného s dítětem. Jistěže dospělí pobývali s potomky vždy, ale ti se kolem nich mnohdy motali, zatímco oni si plnili povinnosti. Dnes se zdůrazňuje intenzivně prožitý čas, kdy je dítě středem zájmu. Tento čas narůstá. Už v roce 2016 na to poukázaly Giulia M. Dotti Saniová a Judith Treasová. Ty analyzovaly údaje z jedenácti západních zemí a zjistily, že průměrně z jedné hodiny denně se čas strávený s dítětem za posledních padesát let zvýšil na hodiny dvě. Trend se od roku 2016 nezastavil. Naopak. Čím dál víc času tráví s dítětem rovněž otcové. Ale i proto si rodiče kladou otázku: Neošidím své dítě, pakliže mu pořídím sourozence?

Přitom se šíří dětská samota. Sice je pravda, že děti tráví víc času s rodiči, avšak méně se svými vrstevníky. Často jim navíc chybějí sourozenci. Přicházejí-li děti později, do výchovy se mnohdy už nemohou zapojit prarodiče. Výsledkem je, že dítě buď tráví naplněný čas s rodiči, nebo o samotě.

Kromě Švédska je větší účast otců na rodinném životě dalším debatním evergreenem. V severských státech se otcové do výchovy „nezapojují“, ale přejímají rovný díl povinností i radostí. Ale kdo by čekal, že proto mají víc dětí, ten se plete. Otcové, kteří trávili čas na rodičovské dovolené, netouží po druhém dítěti, mnohdy je výslovně odmítají. Jak ukázaly socioložky Sara Coolsová a Marte Strømová, rodiny s aktivními otci zůstávají u jednoho potomka.

Samostatná kapitola je vzdělávání. V kontextu rozvojových zemí je dobře známo, že nejlepší způsob, jak zamezit nežádoucím těhotenstvím teenagerek, není distribuce antikoncepce, ale vzdělání. V první řadě je třeba dát dívkám motivaci, aby chtěly snížit počet dětí. Právě vzdělání jim zajistí i jiné uplatnění než výhradně mateřství a teprve poté, co se otevřely tyto dveře, „zabere“ i antikoncepce.

Ani to neplatí absolutně, především ne v bohatých společnostech. Vezměme si znovu Švédsko. Rakouský demograf Wolfgang Lutz potvrzuje, že méně vzdělané ženy vychovávají víc dětí než ty vzdělanější, ale top vzdělané ženy porodí v průměru víc dětí než ty „středně“ vzdělané. Čím to? Opravdu vysoká vzdělanost se mnohdy pojí s majetností. Takové páry mají dostatek zdrojů, aby si splnily sen i o třech dětech.

Pozoruhodná je studie o kanadské plodnosti (Ne)čeká miminko, kterou publikoval již zmíněný Lyman Stone v roce 2023: „Děti stále častěji figurují spíš jako vrchol materiálního a vztahového úspěchu. Nejsou stavebním kamenem rodiny, ale její klenbou,“ píše. Sám Stone se domnívá, že jeho závěry platí napříč západním světem, a i on zdůrazňuje, že máme méně dětí, než chceme. Začnou-li totiž ženy rodit po pětatřicítce, mnohdy stihnou jen jedno dítě, protože rodit v krátkých odstupech bývá náročné. V této souvislosti se hovoří o brzkém poklesu ženské plodnosti, ovšem dávno víme, že ani spermie se věkem nezlepšují. Výsledkem je, že žijeme nikoli v kulturách „přebytečných porodů“, ale „chybějícího dítěte“.

Fetiš vzdělání

Ale proč takto zaostáváme za svými přáními? Je záhodno vrátit se ke vzdělání a položit si otázku, zda jeho současná podpora jde správným směrem. Málokomu, kdo pracuje ve vysokém školství, unikne, kterak se vzdělávání roztahuje ke třicítce, mnohdy ji překračuje. To dává smysl v případě studentů, kteří plánují navázat vědeckou kariérou. Zdá se však, že v systému uváznou i ti, kteří nic podobného neplánují. Nakonec není výjimka, že přinejmenším z mé zkušenosti na FF UK si i méně angažovaní studenti protáhnou bakaláře na šest let, magisterské studium na pět. Doktorát lze studovat osm let.

Rovněž bychom si měli položit otázku, zda nemají zaměstnavatelé na mladé lidi, co se vzdělání týče, přemrštěné nároky, které vedou k oddalování vstupu na pracovní trh. Přitom není pochyb o tom, že je správné, když mladí lidé po maturitě stráví ještě nějaký rok dalším učením, školy by však měly důsledněji trvat na včasném ukončení a zaměstnavatelé počítat s tím, že je lepší dovzdělat mladé lidi než spoléhat na čas strávený v institucích.

Jak souvisí dlouhé vzdělávání s poklesem porodnosti? V případě žen je to jasné. Smrskává se úsek, v kterém mohou stihnout porodit kýžené dvě děti. Ale dlouhé vzdělávání má neblahý dopad na obě pohlaví. Lidé se finančně neosamostatňují a často žijí u svých rodičů. Podle Stonea, který studoval porodnost ve sto zemích, je právě toto stěžejní důvod, proč lidé nemají děti. Doma však mnohdy nežijí jen kvůli vysoké ceně bydlení, ale proto, že studují, a tudíž si bydlení nemohou dovolit.

Navíc je nasnadě, že oddalovaný vstup do výdělečného života a potažmo i stálého partnerského vztahu se leckdy promítá do psychiky, hlavně mladých mužů. Z výzkumů rovněž plyne, že ženy mají i v emancipovaných společnostech zájem o muže, kteří jsou ekonomicky samostatní. Muž, který bydlí doma a studuje, nebude přitažlivý, což může prožívat jako frustrující faktor. Že mladé ženy preferují i v emancipovaných společnostech zajištěnější muže, potvrzuje loňská švýcarská studie Margit Osterlohové a Katji Rostové. Obě badatelky byly za své závěry napadány, ale zmíněný Lyman Stone dochází ke stejným zjištěním.

To, že příliš dlouhé vzdělávání a související nižší nezávislost může zvlášť mladé muže „společensky“ uspat, sledují výzkumníci celosvětově, především v Japonsku a v Jižní Koreji. Ve výzkumu japonského Institutu pro politiku trhu práce z roku 2022 čteme, že šedesát procent lidí do pětatřiceti přitakává tezi: „Kdybych mohl, nepracoval bych vůbec.“ Polovina mladých Japonců se už vymyká i z toho, co zatím výzkumníci zjišťují v jiných západních státech: že lidé děti chtějí. Padesát procent mladých Japonců potomky nechce. Zato mají jedny z nejdražších škol na světě.

Že se západní společnosti znehybnily i vzdělaností, je pozoruhodné, byť ne překvapivé. Asi jako v případě všeho ostatního platí i zde: lék bývá jedem, neodhadneme-li dávku. Letité vzdělávání dospělých má smysl jen tehdy, dává-li studentům víc možností, než jim bere. Má-li tomu tak být nadále, měli bychom přehodnotit to, jak vzdělané chceme mít mladé lidi v momentě, kdy vstupují na trh práce. Možná by pomohlo připustit, že v mnohých zaměstnáních nejde o formální vzdělání, ale o dovednosti a poznatky získané v provozu.

Ve světle demografického propadu se hovoří o neudržitelnosti důchodového systému, ekonomickém propadu i nedostatku pečujících osob o starší lidi. V Japonsku se to projevuje už nyní. Sociolog Yusuke Yamashita dodává, že při pohledu na ulice může ledaskoho popadnout úzkost. „Když dnes cestujete třeba vlakem, skoro se vám nestane, abyste narazil na děti,“ poznamenává. Kromě zmíněného by se mělo začít víc hovořit o tom, že univerzitní vzdělání nás rozvíjí, ale není to všechno, občas to může být vyloženě málo. Asi i děti mohou být dobrá škola.