Před KDU-ČSL jsou zářijové volby, v nich lidovci obhajují 53 krajských mandátů, jedno hejtmanské a dvě senátorská křesla. Pár týdnů nato je čeká celostátní sjezd, který by se mohl stát klíčovým.

V historii samostatné České republiky už lidovci procházejí třetím přelomovým obdobím. V tom prvním se jejich předseda Josef Lux pokusil, zvlášť v letech 1996–1998, přeformátovat lidovce na hlavní sílu na české pravici. Ostře se tehdy vymezil vůči ODS a Václavu Klausovi, rozehrál velkou hru spojenou s jeho odvoláním z pozice premiéra, ale výsledkem bylo jen necelých devět procent hlasů v předčasných volbách. Následně zaujal on i jeho nástupci tradiční lidoveckou politiku – být chvíli v levicové a chvíli v pravicové vládě.

V roce 2006 vyvrcholily v KDU-ČSL tradiční spory mezi levicovým a pravicovým křídlem. První bylo reprezentováno jmény jako Jiří Čunek a Cyril Svoboda, druhé vedl tehdejší lidovecký předseda Miroslav Kalousek. Kvůli Kalouskově taktické chybě při vyjednávání o vládě se proti němu kritická část strany vzbouřila a výsledkem bylo jeho sesazení a odchod. Kalousek pak v roce 2009 přetáhl část funkcionářské, členské i voličské základny a založil TOP 09. Oslabená lidová strana pod vedením Cyrila Svobody se v létě 2010 nedostala ani do Poslanecké sněmovny.

Odstrejcování

Reakcí na to byl kompletní odchod jedné politické garnitury, a to ze všech stupňů stranického vedení. K moci se dostala generace třicátníků a čtyřicátníků, kterou tehdy symbolizoval předseda Pavel Bělobrádek a první místopředseda Marian Jurečka. Tři roky se pak pokoušeli tuto politickou stranu přeformátovat. Jestli by se dalo toto období nějak nazvat, pak slovem „odstrejcování“. Nakonec se v roce 2013 opět dostali do sněmovny a skončili ve vládě s ČSSD a hnutím ANO.

Třetí změna strategie nastává na podzim 2020, když už opoziční KDU-ČSL vstupuje do předvolební koalice SPOLU s ODS a TOP 09. Výsledkem bylo vítězství ve sněmovních volbách 2021 a zisk největšího počtu poslanců za posledních třicet let.

Tři roky nato je samostatná KDU-ČSL v průzkumech pod pěti procenty, vnitřně je rozhádaná, poslanecký klub není kompaktní a všichni se shodnou jen na jednom – v říjnu musí skončit předseda Marian Jurečka.

Už v lednu 2024 se během zasedání celostátní konference dostal do těžké defenzivy. Během hlasování o důvěře přežil jen s většinou tří hlasů. Následně slíbil, že do října vytáhne KDU-ČSL v průzkumech nad pět procent a obhájí všechny mandáty v evropských, krajských a senátních volbách. I když se mu to podaří, je o jeho osudu zřejmě rozhodnuto, protože různá křídla v lidové straně si z jeho osoby udělala univerzálního viníka svých dnešní problémů. Z větší části neoprávněně.

Jurečka je ve svých 42 letech dnes už nejdéle sloužícím aktivním ministrem. Když v roce 2014 začínal jako šéf zemědělství, tento resort ho převálcoval. Tehdy se pasivně ztotožnil s politikou Agrární komory, zastupující zájmy největších agrobaronů v zemi v čele s Andrejem Babišem. Společně s lidoveckým ministrem kultury Hermanem se v Sobotkově vládě stal jakoby dalším členem hnutí ANO.

Když se Jurečka chtěl na lidoveckém sjezdu v Brně v létě 2019 stát předsedou strany po Pavlu Bělobrádkovi, byla spolupráce s Babišem hlavní výtkou jeho protikandidátů v čele s Markem Výborným, který nakonec zvítězil. Ten však po tragické smrti své manželky na předsednictví rezignoval a Jurečka se přece jen předsedou stal, i když jen těsně (57 procent) porazil šéfa jihočeské organizace Jana Bartoška.

To, že vznikla koalice SPOLU, bylo také více výsledkem práce skupinky lidí kolem poslance Výborného. Rozhodně je Jurečka podepsán pod následným největším volebním úspěchem lidové strany v novodobé historii.

Paradoxem paradoxů je jeho dnešní politické postavení. Jednoznačně patří ke třem nejlepším ministrům ve Fialově vládě, přesto to v lidové straně málokdo ocení. Jako jeden z mála lidí ve vládě měl totiž exekutivní zkušenost a věděl, jak pracovat s mnohatisícovou byrokratickou strukturou ministerstva práce a sociálních věcí.

Příklad: Obklopil se týmem špičkových manažerů na digitalizaci a právě provádí největší reformu vyplácení dávek od dob revoluce. Zároveň elegantně vytlačil firmu zajišťující tyto služby, z níž mělo strach několik politických garnitur. Současně předložil a hlavně prosadil zásady důchodové reformy. Tedy něco, o čem se řadu let jen mluvilo. Jeden z nejúspěšnějších ministrů Fialovy vlády je však odmítán vlastní stranou, která má dojem, že dostatečně nereprezentuje politiku KDU-ČSL, a proto podpora lidovců v průzkumech klesá. Našli si tedy zástupný motiv: odchod předsedy. Lidovecký problém je ve skutečnosti mnohem hlubší.

Mýtus mnohačetných rodin

Od revoluce v listopadu 1989 zemřelo 3,5 milionu voličů a přibližně stejné množství lidí dostalo volební právo. Tradicionalističtější část KDU-ČSL si stále myslí, že politická orientace se dědí jako před sto lety a hlavním adresátem jejich poselství je převážně venkovský volič chodící do kostela.

Problém je, obrazně řečeno, že do kostelů chodí jen třetina lidí ve srovnání s dobou před třiceti lety. Také velké lidovecké rodiny, na nichž tato strana symbolicky stála, jsou spíš výjimkou než pravidlem. A v bývalých sudetských krajích KDU-ČSL prakticky neexistuje a tyto propady není schopna nahradit zisky ve voličském pásu od Zlína po Znojmo. Jde o to, pro koho chtějí lidovci v horizontu deseti let vlastně svou politiku dělat. Jinak řečeno, kdo jsou jejich voliči?

O důvod víc, že část staršího venkovského lidoveckého voličstva hlasovala v druhé prezidentské volbě pro Miloše Zemana a ve sněmovních volbách přešla k Andreji Babišovi a ANO. I proto řada politiků lidové strany vidí její budoucnost v pozici mladšího bratra ANO. Příkladem na celostátní úrovni mohou být bratři Svobodové: Cyril se stal Babišovým poradcem, Josef letos za ANO kandiduje do senátních voleb.

Také Jiří Čunek se řadu let netají tím, že by rád spojil vládní cestu s Babišem. Jeho dnešní řeči o konzervativních hodnotách jsou jen zástěrkou pro to hlavní: jít, nebo nejít po příštích volbách s Babišem?

Druhý směr si představuje další existenci KDU-ČSL v rámci koalice SPOLU, což by ve střednědobém výhledu mohlo, a nemuselo přejít ve společnou stranu. V českých zemích je komunistická a socialistická tradice tak silná, že spolupráce městských a venkovských nesocialistických stran by měla svou ideovou i mocenskou logiku. Dva měsíce před říjnovým sjezdem proti sobě stojí tyhle dvě koncepce.

Jura nastupuje

Úvahy o politické budoucnosti musejí vycházet z následující úvahy. Žádná politická strana se sebelepší tradicí není hodnotou sama o sobě. Strana je uskupení lidí, kteří vyjadřují ekonomické, politické a kulturní zájmy určitých vrstev společnosti. Když je vyjadřují silně, je o jejich služby zájem a vítězí. Když má naopak společnost dojem, že jsou od nich odpojeni, politická strana zaniká. Potlesk jim zajistí ve svých knihách až historici.

Lidovci si musejí odpovědět na otázku: Jaké společenské vrstvy chceme reprezentovat? Je to dnes už prakticky neexistující, i když úžasný svět z básní Jana Zahradníčka nebo prozaických knih Jana Čepa? Anebo je to prostředí venkovských agrobaronů s jejich průmyslovým vztahem k půdě a krajině? Popřípadě se chtějí orientovat na svět současných třicátníků a čtyřicátníků, na jejichž práci a umírněném vztahu ke světu stojí společnost? Jak tito lidé vypadají, kde žijí, kam posílají do škol své děti a za co utrácejí peníze? To jsou ty základní otázky.

Největším paradoxem je toto: i když se to nezdá, „odstrejcování“ KDU-ČSL v roce 2010 vedlo k tomu, že mají stovky aktivních členů a funkcionářů ve středním věku, ale chybějí jim voliči. Když si zvolí předsedou někoho typu Čunek a ruku v ruce s ním i samostatný postup do sněmovních voleb, může to jednorázově vyvolat oživení. Čunek, řečený v stranické terminologii Jura, rozfouká kulturní války a nejspíš KDU-ČSL do sněmovny dokope. Následně provede klasický lidovecký prohoz ve stylu „od Klause ke Špidlovi a od Fialy k Babišovi“. Jedna garnitura se na čtyři roky zachrání, ale v konečném důsledku to povede ke zrychlení cesty do nikam.

Druhou variantou je rozkročit se, ať už fúzí, nebo koalováním s jinými stranami. Jinak řečeno, napojit se na produktivní společenské vrstvy a jejich zájmy, což může dát nový smysl existenci KDU-ČSL. Vyjít to může i nemusí, ale aspoň se to zkusí. Velkou historii by tedy lidovci měli, teď ještě velkou budoucnost.