Když dnes chcete říct, že Donald Trump je pro demokracii nebezpečný, ale netroufáte si přímo říct, že je diktátor nebo fašista, tak řeknete, že ruší institucionální normy. Popisuje to jeho chování, když třeba otevřeně kritizuje nezávislou centrální banku, odmítá zveřejnit svá daňová přiznání, obklopuje se v úřadě členy rodiny a dělá jiné věci, které žádný zákon přímo nezakazuje, ale dosud se považovaly za nepatřičné. Tak zní časté obvinění.
Jak ukončit světovou pandemii koronaviru? Je lepší nechat nemoc proběhnout skrz populaci, doufat, že příliš lidí nezemře, a vybudovat stádní imunitu? Nebo naopak by se všichni měli zavřít do několik týdnů až měsíců trvající karantény a věřit, že virus se nebude mít jak šířit a nakonec zmizí, a to i za cenu naprosto zruinované ekonomiky? Pak je tu ještě třetí možnost, pověstná „stříbrná kulka“, která skolí nepřemožitelnou příšeru, neboli v tomto kontextu vakcína.
V pondělí 21. září, když odcházelo toto číslo Týdeníku Echo do tiskárny, jsme se stali nákazou čínským koronavirem druhou nejvíc zasaženou zemí z celého vyspělého světa. Před námi už je jen Španělsko.
Švédské království je země s nejdelší historií garantované svobody slova. Přesto se tam podle některých názorů právě snaží umlčet nepříjemného kritika.
Zdá se to jako návrat do minulosti. Na pár dnů jako hlavní téma britských médií zmizela světová pandemie a vrátil se starý dobrý brexit. To, že se v hierarchii britských problémů posunul během roku na poslední místo, neznamená, že by proces odcházení Spojeného království z EU byl ukončen. I když Británie Unii formálně opustila, stále probíhají negociace ohledně obchodní dohody: teprve ona má opravdu určit, jaký bude vztah mezi ostrovním královstvím a kontinentem.
Mimo kulatá či půlkulatá výročí se Národní muzeum zčistajasna rozhodlo – snad z dramaturgické bezradnosti – prezentovat výstavu věnovanou komunistickému novináři Juliu Fučíkovi a jeho posmrtně budovanému a posléze zavrženému kultu. A tak jsou v expozici, jíž autoři dali název (pozor, slovní hříčka!) ReporTvář Julia Fučíka, k vidění všelijaké fučíkovské artefakty, knihy, dokumenty, fotografie, obrazy (též originál známé kresby Maxe Švabinského), busty, sochy... a ovšemže i komentáře, které to všechno chtějí vysvětlit a dát do souvislostí.
Zdá se, že Západu dělá mnohem větší potíže srovnat se s hrozbou koronaviru než národům v tzv. třetím světě. Afrika, kde žije 1,2 miliardy obyvatel, hlásí méně obětí covidu-19 než 66milionová Británie, respektive kontinent dodnes sužovaný malárií se asi neobtěžuje tolik testovat; v Berlíně jezdí disciplinovaní Němci hromadnou dopravou s rouškami a Turci ne. Nejnovější kontrast v chování poskytuje řecký ostrov Lesbos, na němž se rozkládá, přesněji řečeno rozkládal největší utečenecký tábor v EU jménem Moria.
Vláda stále ujišťuje, že by se mohlo opakovat jarní koronavirové vypnutí země, kdy se zavřely školy, obchody a omezilo vycházení. Slibuje, že ať už se čínský koronavirus bude šířit jakkoli rychle, tak brutálním stylem už zemi neochromí. Země přesto paralyzovaná je. Karanténa, v níž končí tisíce lidí bez příznaků s negativními testy, ochromuje čím dál víc škol a firem.
Arabské státy pozvolna mění svůj postoj k Izraeli. Není to ale příznak toho, že by mezi nimi rostlo opravdové přátelství. Za celým procesem stojí spíš pragmatismus spojený s rezignací na dřívější cíle.
V dnešní debatě o naší moderní historii vzniká dojem, že socialismus, až na represe, vlastně velké části obyvatelstva aspoň částečně padl. Diktaturu samozřejmě nikdo nehájí, ale že český národ je převážně levicový, to vyčíst lze, občas to i někdo tak výslovně řekne, aniž narazí na odpor. A je pravda, že pro to můžeme nalézt doklady i mimo oficiální komunistické nebo revizionistické podání, ve sféře disentu, kde i ti, kteří se přímo nerekrutovali z reformněkomunistických kruhů, přirozeně tíhli k levicovému světu ve svém uvažování i ve svých kontaktech.
Nepokoje a protesty v USA s sebou přinášejí i pěknou dávku bizarností. Na internetu je celkem snadné narazit na nejrůznější podivuhodná individua a příklady chování. Například na muže (či ženu, v dnešní době těžko říct), který se promenuje před kordonem newyorských policistů pouze v zelené sukni a přitom se jim vysmívá („Polovina z vás ani nemá vysokoškolské vzdělání“) a černošskému policistovi řekne do očí „jidáši“. Nebo na jednoho ze zadržených protestujících v Portlandu, který je milovník anime s růžovými vlasy.
Koronavirus je úžasnou ekonomickou laboratoří. Ukázal, jak hrozivě státní zásahy pokřivily ekonomiku. Jak se kvůli nim mohou dít věci zdánlivě nelogické a nemožné. Například: Ekonomika je v hluboké recesi – a ceny nemovitostí letí nahoru. Za časů normálních oxymóron jako hrom.
Titulní slova patří polskému exprezidentovi Aleksanderu Kwaśniewskému a jsou adresována jeho doposud (i když s velkými potížemi) vládnoucímu kolegovi v sousedním Bělorusku, s nímž se uznávaný znalec postsovětských elit nejednou setkal a jehož ve velkém rozhovoru pro BBC označil za svého přítele.
Začala volební kampaň, která spojí letošní volby krajské a sněmovní napřesrok. Bude rekordně dlouhá a podle všeho rekordně drahá. Andrej Babiš se rozhodl využít koronavirové krize a pojímá kampaň jako velký volební hypermarket, ve kterém hodlá utratit stovky miliard korun daňových poplatníků. Prodá je pod hesly vyšší důchody, nižší daně. K tomu výrazně vyšší podpora v nezaměstnanosti, která nese krycí název Antivirus. To vše dohromady vyjde na stovky miliard.
Na nejznámější fotografii české „nové vlny“ z poloviny 60. let se skoro celá ta slavná sestava sešla na dvorku v Krakovské ulici u Václavského náměstí: bydlel tam Pavel Juráček. Uprostřed stojí samozřejmě krásná Věra Chytilová, jediná žena mezi těmi talentovanými muži, do popředí se tlačí Miloš Forman, jednoznačně šéf bandy, pozornost na sebe upoutává Jan Němec, který si na jednom záběru (existuje jich celkem šest, pak fotografovi Tiboru Borskému došel film) strčí kámen do oka. Vidíme tam dále Evalda Schorma, zmíněného Pavla Juráčka, Jaromila Jireše, Ivana Passera, Antonína Mášu, Hynka Bočana, od soboty, kdy zemřel Jiří Menzel, posledního z žijících.
To, co se očekávalo od samého počátku, se naplnilo: lékaři slavné berlínské nemocnice Charité minulý týden potvrdili, že během podrobné analýzy zdravotního stavu Alexeje Navalného našli v jeho organismu stopy toxinu, patřícího do skupiny inhibitorů cholinesterázy. Ruské vysílání BBC vyslovilo názor, že jed patří do stejné skupiny látek jako smutně proslulý novičok, nasazený proti Sergeji Skripalovi a jeho dceři Julii. Právě proto se odborníci z nemocnice Charité pro zkušenosti obrátili na bulharské kolegy, kteří po podobném útoku před časem léčili tamního podnikatele Jemeljana Gebreva.
Nový školní rok snad bude pro děti vysvobozením. Po půlroční absenci ve školních lavicích je možné, že se do třídy bude těšit i ten největší záškolák. Také pro nejslavnější literární postavu současnosti, Harryho Pottera, byl školní rok vysvobozením z tyranie jeho opatrovníků, strýce a tety Dursleyových. Pro generaci mileniálů byly knihy o Potterovi možná důležitější než škola. Vytvářely jejich světonázor a základní kulturní body. Nyní již můžeme prohlásit, že to byla chyba.
New York je nejmytologizovanější velkoměsto moderního světa. Je jeho éra u konce? Zasadila mu koronavirová epidemie a s ní spojená uzávěra ránu, ze které se nevzpamatuje? Anebo je to jen další v řadě mnoha předpovědí konce, jež se ukázaly předčasné?
V loňském roce uplynulo 230 let od začátku Velké francouzské revoluce, která všem slibovala volnost, rovnost a bratrství, ale přinesla zejména gilotiny, strach a války. Na revoluční epochu navázala éra napoleonských válek, jejíž jedno půlkulaté výročí připadá na letošní rok, protože si připomeneme 215 let od bitvy u Slavkova. Roky letí, ale tyto události rozhodně neztrácejí význam, jak ukazují například spory o budoucnost Evropské unie.
Protože hysterie kolem aplikace TikTok pokračuje, stojí za to podívat se na úspěch tohoto invazivního druhu mezi mobilními aplikacemi ještě z jiných stránek, než jak to před týdnem udělal Marian Kechlibar (viz Týdeník Echo č. 34/2020 – pozn. red.). Pozdvižení nezpůsobila jen pohrůžka prezidenta Trumpa. Ta byla neortodoxní zejména v tom, že Trump přišel s tím, že by kupec měl zaplatit americkému ministerstvu financí, jak se říká v byznysu, „finder's fee“, tedy poplatek za to, že dal prodávajícího a kupujícího dohromady.
Nepíšu často texty v ich-formě. Ostatně sám jako čtenář je nemám moc rád. Pokud totiž nejde vysloveně o reportážní psaní, působí na mě někdy jako trochu laciná snaha udělat bezpracně dramatičtější a zbytečně osobní něco, od čeho by autor snad mohl zvládnout udržet odstup. Ale tohle vlastně je osobní reportáž.
To je až orwellovské! Co by tomu řekl George Orwell? Podobné věty lze v posledních letech slýchat čím dál častěji, ať již oprávněně, či ne. „Orwellovské“ může být chování davů na sociálních sítích, špehování občanů jejich státy, sbírání informací technologickými giganty, kultura „rušení“ a nespočet dalších jevů. To vše má být součástí blížící se dystopie, kterou Orwell předpověděl ve svých nejznámějších románech 1984 a Farma zvířat. Ta poprvé vyšla před 75 lety.
Podzimní a zimní měsíce v našich krajích tradičně provází nachlazení, rýma a virózy. Průměrný dospělý člověk se nachladí dvakrát až třikrát ročně, průměrné dítě šestkrát až dvanáctkrát ročně. Tyto infekce lidstvo provázejí už od dávných dob. Nikdo je moc neřeší.
V zástupu aplikací, které si uživatelé chytrých telefonů mohou nainstalovat do svých přístrojů, až donedávna TikTok nijak nevyčníval. Aplikace, která umožňuje nahrávat kratičká videa a sdílet je se světem, působila jako běžná hračka pro děti a adolescenty. Nyní se ovšem o její budoucnost bojuje na nejvyšší úrovni. Americký prezident Donald Trump chce její užívání v USA zakázat zákonem. Podobný zákaz hrozí další čínské aplikaci, komunikačnímu nástroji WeChat. Z pohledu Američanů jde ovšem o aplikace nejen komunikační, ale i komunistické.
Reakce „Jste feťák?“ není úplně klasickou odpovědí čelného politika na zvídavé otázky reportéra, zvlášť když jde o černocha, takže někdo by v tom mohl hledat rasistický podtext. Svět si ale za posledních pět let již zvykl na podivná prohlášení amerického prezidenta Donalda Trumpa. Jenže tentokrát to nebyl Trump, kdo urážlivou větu vypustil, ale jeho vyzývatel Joe Biden. Anabáze, jak k výroku došlo, dobře ukazuje, proč letošní americké volby budou docela jízda, ať už vyhraje kdokoli.
Nějaké stanovisko Rady ministrů zahraničí k Bělorusku by byl nezbytný začátek pro cokoliv. Ale chyběl. Zablokovalo ho Řecko. Je to studie nefunkčnosti a přímo nebezpečnosti evropské zahraniční politiky v současné podobě.
Žádné ceremonie. Žádné otvírání smluv o Evropské unii, které by za ostré pozornosti veřejnosti schvalovaly národní parlamenty (nebo dokonce lidé v referendech) jako v případě Maastrichtské smlouvy, z níž se zrodilo euro. Nebo Lisabonské smlouvy, která změnila styl fungování Evropské unie. Na druhém nejdelším summitu v historii se přitom koncem července odehrály ještě větší průlomy. Zrodil se společný evropský dluhopis. Vznikla přerozdělovací unie, které se bohaté země severní Evropy v čele s Německem tak dlouho bránily. Prolomilo se tabu společných evropských daní. Zároveň se zásadním stylem změnilo financování Evropské unie a změnilo se na náš účet. Poprvé v historii se mezi lety 2021 a 2027 staneme čistými plátci.
V loňském roce zavedla Čína do služby svůj druhý velký ledoborec a staví třetí. Lodě s rudou vlajkou míří k oběma pólům, čínští vědci provádějí průzkumy, čínské korporace se podílejí na těžbě a rybolovu a investují do arktické infrastruktury. U dalších velmocí však vznikají obavy. Jaké má vůbec Peking u pólů cíle a ambice? Bude zodpovědně spolupracujícím aktérem, nebo lze od něho očekávat asertivní až agresivní postupy?
Výbuch, který začátkem srpna otřásl Bejrútem, není v dějinách moderní civilizace ojedinělý. Nejčastější příčinou explozí bývá špatně uskladněné hnojivo nebo munice, ke slovu ale přišla i zábavní pyrotechnika. V prosinci 1917 byly Spojené státy americké součástí protiněmecké válečné koalice. USA už tehdy byly důležitou průmyslovou mocností a kromě vojáků dodávaly svým spojencům i materiál a munici. Tento materiál bylo ovšem nutno dopravovat do Evropy po moři, letadla zatím na překonání oceánů nestačila. A bylo jej potřeba hodně, vždyť jen celková produkce dělostřelecké munice za dobu války šla do miliardových sérií.
Pět minut Hitler a pět minut Židi. Tahle často opakovaná internetová hláška je docela výstižnou kritikou neutrálně se tvářící –„vyvažující“ žurnalistiky, která prezentuje nějaký problém, dá jeho stranám prostor, aby k tomu řekly svoje, a má tak hotovo. Přispívá tím k legitimizaci postojů hluboce nemorálních, staví na roveň pravdu a lež, v krajním případě vrahy a oběti. Prezentuje se jako takzvaně objektivní a přitom taková vůbec není. A je docela dobře možné, že tomuhle chápání novinařiny už odzvonilo – aspoň ve značné míře.
