Na žilinském nádraží je omšelá kamenná pamětní cedule s téměř nečitelným nápisem, že odsud v letech 1925 a 1932 odjížděly vlaky s členy „družstva Interhelpo“ na „pomoc výstavbe prvého socialistického štátu“.

Kdo neví, o co jde, asi dost tápe – vůbec lze předpokládat, že většině kolemjdoucích je to úplně jedno a nikdy by nevěnovali takové desce ani vteřinu pozornosti. Možná by je zaujalo, že v tom prvním vlaku jel také čtyřletý Alexander Dubček, jehož rodiče byli právě těmi družstevníky z Interhelpa, kteří se v březnu 1925 vydali na dobrodružnou cestu do neznáma. Po několika týdnech útrap je vlak, spolu se stovkami podobných nadšenců, dovezl na okraj stepi, do divoké sovětské Kyrgyzie, kde končily koleje. Tam pro ně začal nový život, v zemi, pro kterou jeden horlivý propagandista, který se tam přijel po pár letech také podívat (v roce 1930 ho tam vyslala jeho strana), vymyslel slogan, že tam „zítra znamená už včera“. Malý Šaňo Dubček byl možná u toho, když tam Julek Fučík pózoval s rozevlátou kšticí.

Interhelpo bylo největší československou „cestovní kanceláří“ na vývoz idealistů do země bolševiků. Organizoval ho Rudolf Mareček, dobrodruh, který se vrátil po první světové válce ze Střední Asie jako přesvědčený bolševik a začal v Žilině připravovat lidské kontingenty. Dal jim také jméno, tedy Interhelpo, které je vytvořené podle esperanta, respektive jazyka ido, jehož byl Mareček horlivým propagátorem. Každý ale rozumí i bez jeho znalosti: „mezinárodní pomoc“. Komu? Samozřejmě bolševickému Rusku, zemi zaslíbené. Zajímavé je, že on se ke komuně nepřipojil, do Ruska sice také odjel, ale zůstal šedou eminencí v pozadí. Je možné, že podniku moc nevěřil.

S Interhelpem odjelo v několika vlnách do SSSR celkem 1373 lidí. Bylo ještě několik dalších misí z Československa (Pragomašina, Reflektor, Slovácká komuna), ale tohle byla vůbec nejpočetnější skupina, která se do země, kde před pár lety uskutečnili bolševici převrat, z Evropy vypravila. Češi a Slováci (i jiné národnosti, též naši Němci a Maďaři) na výzvy slyšeli víc než občané z jiných zemí. Možná i to něco naznačuje...

Z hlediska příchozí země šlo o plod časů tzv. Nepu, Leninovy nové ekonomické politiky, která se pokusila, nerada a dočasně, vrátit jakési „normálnější“ poměry do revolucí a občanskou válkou totálně rozvrácené ekonomiky. K tomu se hodila pomoc z kapitalistické ciziny, o níž nebylo sporu, že je mnohem vyspělejší. V prosinci roku 1922 vyzval kongres Komunistické internacionály (ovládaný ruskými bolševiky) k „proletářské pomoci SSSR“, na což reagovala v únoru 1923 KSČ vstřícnou rezolucí a v květnu už Mareček zakládal Interhelpo. Bolševická revoluce si tehdy ještě hrála na to, že je internacionální, ale typické bylo, že úřady zahraniční komuny umísťovaly mimo centrální či více osídlené oblasti, snad aby cizinci příliš nepůsobili na místní obyvatelstvo. Tak se Čechoslováci ocitli v divoké a moderní civilizací téměř nepolíbené Střední Asii.

Dnes by se řeklo, že šlo o ekonomickou migraci, nebo, ale i to je zavádějící, o dovoz gastarbeitrů, hostujících dělníků. Není to však vůbec přesné, protože jednak oni nejeli do vyspělé země, která by potřebovala pracovní sílu, ale naopak do zcela zaostalé země s nadmírou nekvalifikované pracovní síly, a hlavně, oni tam jeli s přesvědčením. Podmínkou vstupu do družstva byla legitimace KSČ, což se později poněkud zmírnilo, ale o komunistickém založení účastníků nebylo pochyb. Byla to tedy i migrace ideologická, třeba jako se mladí muslimové touží dostat do Islámského státu. Od nás se odcházelo legálně, přesto úřady tuto migraci nijak nepodporovaly a spíš se ji snažily zkomplikovat: rozumní lidé věděli proč. Ti dejme tomu „nerozumní“ odjížděli s vědomím, že budou mnohé muset obětovat a že zvlášť začátky budou velmi tvrdé. Možná byli ochotni do toho jít právě proto.

Nabízí se srovnání se sionistickými kibucy, které v tom čase vznikaly v Palestině, ale tady při některých podobnostech (i kibucníci byli levicoví) je přece jen řada rozdílů. Jednak Interhelpo byla převážně průmyslová komuna, kibucy byly zemědělské. Ale hlavně, mezinárodní komuny přicházely v případě SSSR do prostředí utužujícího se totalitního státu. Jejich „nepřáteli“ byly orgány moci, které je nakonec i zničily, protože představovaly „chybu“ v systému. Sionisté budovali své nové domovy v zemi, o niž se museli dělit s Araby, z nichž mnozí se s jejich přítomností nikdy nesmířili. Kyrgyzové se naopak s Čechoslováky snášeli dobře a jejich přítomnost víceméně oceňovali. Tlak na ně přicházel od sovětských (ruských) úřadů, které jim braly jejich přirozený divoký, většinou nomádský způsob života a de facto je zotročovaly do podoby vykořeněného „sovětského člověka“ bez identity. S Čechoslováky nakonec udělaly něco podobného.

Interhelpem se od roku 2006 zabýval rozhlasový reportér Jaromír Marek, který o komuně Čechoslováků natočil roku 2010 dokumentární film a nyní vydal knížku Interhelpo. Tragický příběh československých osadníků v Sovětském svazu. Je to velmi dobře a přehledně napsaná historická reportáž, která snese srovnání s těmi, jaké píší třeba polští reportéři. Marek navštívil místa, kam družstevníci dorazili, tedy kyrgyzský Biškek, který se za jejich dob jmenoval Pišpek a pak Frunze: dosud tam zbyla čtvrť prostých řadových domků, které prozrazují přece jen jistou evropskou úroveň, jež byla před devadesáti lety výjimečná a hned patrná. Snažil se najít potomky, když už ne pamětníky, členů komuny a rekonstruovat poměry a děje zhruba patnácti let existence experimentu. S některými mluvil, ať již s těmi, kteří zůstali v Sovětském svazu, nyní v samostatném Kyrgyzstánu, nebo se vrátili do Československa, což byl často dramatický výkon. Něco našel v archivech, na které se ovšem lze někdy těžko spolehnout, něco v literatuře, neboť Interhelpem prošli dva známí levicoví spisovatelé, Petr Jilemnický a Jiří Weil, přičemž okolnosti, za jakých se tam dostali, byly odlišné. Jilemnický do Kyrgyzie odjel v roce 1926 jako zapálený mladý komunista, který tam chtěl učit děti osadníků. Vydržel to dva roky a vrátil se. Plodem byly povídky Kompas v nás (1937), které toho spíš víc o poměrech v komuně naznačují, než sdělují. Weil se dostal do komuny nedobrovolně, v důsledku stranického trestu v polovině třicátých let, a to měl ještě štěstí. Jeho kniha Češi stavějí v zemi pětiletek (rovněž 1937) je spíš pokusem vyžehlit si to u výše postavených soudruhů, což se mu stejně moc nepodařilo. Fučíkova fantazmagorie je všechno jiné, jen ne realistický pramen poznání, když tak dokument svého druhu.

Osudy Interhelpa nemohly být zpracovány za minulého režimu, kdy ještě pamětníci žili, neboť komuna se de facto stala svědkem tabuizované historie sovětského experimentu. Proto musel Marek mnohé odvozovat a vyvozovat spíš z toho, co se nenapsalo a neřeklo. Základní obrysy jsou ale jisté. Komuna vznikla v pustině, kam byli lidé více méně vyklopeni, aniž bylo cokoli pro ně připraveno. Museli svou existenci doslova vydolovat z ničeho, nejprve si postavit primitivní obydlí a dílny, pak zapojit elektřinu, první v celé Kyrgyzii, překonat ty nejstrašnější obtíže začátku, to nejhorší byla úmrtí malých dětí. Když se zdálo, že se konečně může začít, lehly v květnu 1926 dílny popelem. Takže znovu. O rok později už začíná fungovat textilka, která nadlouho zůstane snad jedinou v celé Střední Asii. A rozvoj pokračuje, zdá se, že Čechoslováci opravdu jsou schopni postavit a provozovat uprostřed pouště továrny a dát primitivním poměrům ochutnat civilizaci. Družstvo několik let funguje, závody vyrábějí, sice na úrovni, která by doma těžko stačila, ale zde mají úspěch. Na nové jednoduché domky se chodí s obdivem dívat místní obyvatelstvo.

Avšak v listopadu 1929 otiskne Stalin článek Rok velkého obratu, kterým vyhlásí obrat kurzu a konec tržních pokusů. A utužení dopadne i na československé družstevníky. Jsou postupně zbavováni ekonomických svobod a je na ně činěn tlak, aby se přizpůsobili sovětským poměrům: mají přijmout sovětské občanství, které by je definitivně odstřihlo od vlasti. Někteří to udělají, jiní se vrátí, čímž si mnozí zachrání život. Družstvo se rusifikuje a brzy je zcela pohlceno molochem byrokraticky řízeného sovětského hospodářství. Následují čistky a represe, které si tahají oběti i z řad bývalých Čechoslováků. Zhruba pětadvacet jich bylo zastřeleno. Vše ukončí druhá světová válka. Mnoho mužů vstupuje do Svobodovy armády, mnozí padnou, někteří se s ní dostanou do vlasti.

Z ní odcházeli s představou, že jedou budovat lepší svět. Byli to pionýři nového řádu, kde nebude vykořisťování a zavládne rovnost a sociální spravedlnost. Kdo vyvázl životem, mohl být rád.

Jaromír Marek: Interhelpo. Tragický příběh československých osadníků v Sovětském svazu. Vydal Host, Brno 2020, 327 str.