Přežily zatím všechno, a že těch útoků už bylo požehnaně. Děda Mráz i Santa Claus, SMS zprávy i nástup internetu, chytré telefony, sociální sítě i posunutý kalendář supermarketů, který blížící se advent ohlašuje v době, kdy ze stromů ještě ani nezačalo padat listí. České Vánoce už více než sto let vždy v prosinci odtroubí ponocný v huňatém kožichu na návsi pod kostelem Hrusicích.
Je tady ticho a klid. Zatím. Zdeněk Ingr má před sebou kupičku tabáku, ze kterého si mlčky balí cigarety. Přes zaprášená okna se do jeho vetešnictví moc světla nedostane, a tak si u svého pracovního stolu celý den pomáhá rozsvícenou lampičkou. Za rok to tady už může před Vánocemi vypadat jinak. „Lidi už pomalu krásu starých věcí objevují a přicházejí jim na chuť. Zjistili, že tady mohou totiž nakoupit zajímavé dárky, které jsou vždy zaručeně originální. I kdyby to byl stejný výrobek, tak nikdy dvě věci nejsou opotřebované stejně, v tom je jejich půvab. Takže sem ke mně chodí lidi pro dárky k narozeninám a také už i k Vánocům. A přibývá jich,“ vypráví majitel krámku prosyceného vůní tabáku a kouřem z cigaret.
Pod otevřeným oknem byla továrna a za ní ještě jedna. Mezi nimi tma, protože bylo blízko k půlnoci. Zpoza mraku vyšel měsíc, černý prostor propíchly naježené siluety komínů a kouř se proti noční obloze rozsvítil jako neonový poutač. Budovy temně hučely, odněkud slabě syčela pára a Petr Fiala zamáčkl o parapet zbytek cigarety.
Pochází z rodiny, kde se mezi ženami předává jiná štafeta než recepty na dobrou a generacemi prověřenou ořechovou bábovku. V téhle rodině se dědí recepty na dobré domy.
Následující větu by měl v Karlových Varech nahlas vyslovit jen ten, kdo se nebojí, a navrch má rychlé nohy, kdyby bylo potřeba utíkat: hotel Thermal je výborná stavba!
Její zřejmě nejslavnější šaty dráždí. Inspiraci pro ně našla módní návrhářka Lenka Chroboková v lidovém kroji.
Architekturu a design z časů první republiky miluje Rudolf Břínek natolik, že rád přetrpí všechny chyby, které tehdejší doba měla.
Nejprve pochybovala. Měla obavy, že o své dosavadní kariéře už řekla ve svých jedenatřiceti všechno a že další otázky nezbývají.
Pruhovaná závora na vrátnici na periferii Jablonce nad Nisou otevírá cestu do jiného světa. Nejprve kamsi do 70. let minulého století, to když člověk ve stárnoucím průmyslovém areálu hledá místo k zaparkování.
Moderní syntezátory už umějí zahrát tisíce různých zvuků, ale on si ve své domácí hudební laboratoři stále míchá vlastní.
Je velká pravděpodobnost, že uvidíte věci, které jste dlouhé roky přehlíželi. Grafická designérka Dita Krouželová se na města dívá jinak, než jsme zvyklí.
Čekal jsem, že to bude vyprávění, ve kterém uslyším dusot velbloudích kopyt při dramatických honičkách ve stínu pyramid.
Téměř čtvrt století mohl Vojen Güttler velmi podrobně pozorovat naši společnost. Ústavní soud je místo s báječným přehledem.
Slova k domu se strohým technickým názvem A1 House naskakují v hlavě sama: „Vem čtvrt kila telecího masa, dej k tomu dvě míchaná vejce, půl ve vodě namočené a vymačkané žemličky, vše dohromady dobře usekej. Pak to dej na mísu, vraz do toho dvě celá vejce, osol to, přidej k tomu trochu tlučeného květu a všecko ještě hodně promíchej a utři.“
Člověk skoro zapomene dýchat, když poslouchá barvitý popis jemných a plynule navazujících kroků, kterými se štíhlé tělo proplétá mezi jinými lidmi, aniž by do někoho narazilo nebo někomu překáželo.
Pavlína Rychterová je zdatná cestovatelka v čase. Jako historička, která již několik let žije ve Vídni a pracuje na tamní univerzitě, zkoumá středověk a ve zprávách, které nachází v dávných časech, spatřuje často obrazy dnešní doby. Staletími, které obě epochy od sebe oddělují, proplouvá rychle a hladce a stejné to bylo i u tohoto rozhovoru. Některé analogie vyskakovaly nečekaně a na netušených místech.
Je to profesionál. Svůj černo-žlutý kostým si nese na schůzku zavěšený na ramínku a uložený v ochranném vaku. Je to cenná věc, návrh od designérky, pečlivě propracovaný do nejmenších detailů. Detail totiž rozhoduje, dává tajemné postavě věrohodnost.
Patří k tvůrcům, kteří se snaží reflektovat českou bolestnou minulost. Právě klíčový okamžik naší moderní historie ale jaksi prošvihla. S oslavou svobody má před námi trochu náskok, nemusí čekat na 17. listopad.
Většinu života proseděl Petr Skoumal čelem k pianu nebo syntezátoru. Tentokrát nechal piano za zády. Bylo trochu zamračené únorové dopoledne roku 2011, z údolí Vltavy u Suchdola zmizely barvy, všechno mokré a studené. Petr Skoumal se ale usmíval.
Už na konci minulého století se o něm mluvilo jako o jednom z našich nejvlivnějších architektů. Podle jeho projektů se postavilo hodně domů a on za ně dostal hodně cen.
