ROZHOVOR

Svobodu už máme. Teď se ještě zbavit buranství

ROZHOVOR
Svobodu už máme. Teď se ještě zbavit buranství

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Patří k tvůrcům, kteří se snaží reflektovat českou bolestnou minulost. Právě klíčový okamžik naší moderní historie ale jaksi prošvihla. S oslavou svobody má před námi trochu náskok, nemusí čekat na 17. listopad. Od komunistického režimu se odstřihla o čtvrt roku dříve. K emigraci se odhodlala v srpnu 1989, když právě pobývala v Londýně. A přesně 17. listopadu, kdy u nás komunistický režim padl, získala v Paříži politický azyl. Režisérka, spisovatelka a filmová střihačka Andrea Sedláčková o své zkušenosti vydala knihu Moje pařížská revoluce. Navíc zanedlouho bude uveden její film o Václavu Havlovi.

Sedmnáctého listopadu míříte do Prahy. Oslavovat?

Já jsem ještě nikdy na oslavy 17. listopadu v Praze nebyla. Letos to bude po pětadvaceti letech poprvé, kdy ten den prožiji v České republice. Ale i když jsem v době revoluce byla v Paříži, tak je to pro mě datum, kdy začala svoboda.

Kdy jste se ale skutečně ve svém životě cítila svobodná?

V knížce, kterou jsem o své emigraci napsala, popisuji situaci, jak mi kolem 27. listopadu 1989 někdo z Prahy zatelefonoval a říkal: „Andy, máš teď svobodu!“ Odpověděla jsem, že já už mám svobodu dávno, od chvíle, kdy jsem emigrovala. A v tu chvíli mi hlavou zároveň proběhlo, že mi revoluce vlastně část mé soukromě vybojované svobody - které jsem obětovala rodinu, přátele, školu - vzala, nebo lépe řečeno absolutně zpochybnila její hodnotu.

Lehce absurdní situace. Emigrací získáte svobodu, a než si to stihnete naplno uvědomit, je najednou pádem komunistického režimu svoboda mnohem snadněji k mání. Jako posezonní výprodej oblečení. Jeden týden je to drahé, další už za babku.

Ale i já jsem měla náhle novou svobodu: mohla jsem se do Prahy vracet, kdykoliv jsem chtěla. Nemusela jsem se komunistům vykupovat, nemusela jsem se před nikým ponižovat, nemusela jsem se bát, že na mě budou nastupovat estébáci. Protože když jsem emigrovala, tak jsem počítala s tím, že se možná do Prahy podívám nejdřív za pět let, až budu mít francouzské občanství. A navíc to bylo spojené s tím, že člověk musel zpětně zaplatit režimu za to, že vystudoval školu a podobně.

Co pro vás byla emigrace? Útěk před něčím, nebo spíše nová výzva, cesta za novou budoucností?

Určitě to byl útěk před komunistickým systémem, ale byl v tom i kus touhy po dobrodružství, touha po emancipaci a také potřeba určitého osobního restartu – začít svůj život znovu a lépe, a navíc v zemi, která se mi líbila. Všechno jsem se to pokusila sepsat do autobiografické knihy Moje pařížská revoluce.

Jak se hledá hranice v rozhodování, zda má člověk před zlem utéct, nebo u něj zůstat a bojovat s ním?

Bylo to pro mě nesmírně těžké zvažování, protože když jsem v létě 1989 odjížděla do Londýna, tak jsem nebyla rozhodnutá, že emigruji. Prožila jsem skoro tři týdny neustálého přemítání, kdy jsem si říkala, že emigrace je zbabělost. Uteču tím od rozdělané práce, znehodnotím i to minimum, které jsem se proti totalitnímu režimu snažila dělat. Že to bude vypadat, že jsem si za svými činy nestála a že jsem zbabělá. Ale na druhé straně jsem měla také strach, zda dokážu sama žít na Západě, postarat se o sebe, najít si tam smysl života - a tenhle strach jsem také nazývala zbabělostí. Takže proti sobě stály dvě zbabělosti a nakonec jsem si vybrala dobrodružství.

Co rozhodlo?

21. srpna 1989 jsem se v Londýně dívala na zpravodajství BBC, kde byl na záběrech z Václavského náměstí v Praze malý hlouček lidí, kteří manifestovali proti režimu. V tu chvíli jsem si řekla, že většina v Československu asi o svobodu nestojí. Měla jsem pocit, že pro valnou většinu mých spoluobčanů je komunisty nastavený systém přijatelný, že nemají chuť ho měnit, ale věděla jsem, že já v něm žít nechci.

Nebyl to nepřesný odhad nálady ve společnosti a odhodlání lidí režim změnit?

Popíšu vám jednu osobní zkušenost. Když jsem na začátku léta 1989 sbírala podpisy pod prohlášení Několik vět, tak mi řada spolužáků na FAMU odmítla petici podepsat. Ti také tedy neměli odhad situace, že… A v listopadu jsem pak viděla, jak právě z některých z nich jsou najednou ti největší revolucionáři. Tehdy v létě měli strach, nechtěli se nechat vyhodit ze školy, nechtěli riskovat. Jenže pro mě představoval podpis petice to základní minimum, co každý může udělat. Jejich strach se angažovat mi ukazoval, že i lidi, kteří mi jsou blízcí a kterých si vážím, se chovají tak strašně rozumně, že bych s nimi žít nechtěla, ale ani jsem netoužila žít v disentu. Já jsem chtěla vystudovat školu, pracovat u filmu a svobodně tvořit. A když jsem si u všech těchto věcí zvážila pro a proti, tak mi vyšlo, že můj osobní život je pro mě v tuhle chvíli důležitější než v tu chvíli velmi efemérní boj za svobodu.

Ono to ale je trvalé dilema pro každého člověka. Jsem-li s něčím nespokojený, mám s tím bojovat? Nebo mám emigrovat do svého vlastního světa? Zažíváme to třeba u rozhodování, zda se politicky angažovat, nebo politiku prohlásit za špínu a postavit mezi ni a sebe zeď.

Za sebe cítím určitou osobní povinnost se nějakým způsobem angažovat. Nikoliv však politicky. V téměř každém svém filmu se snažím zobrazit názor na společnost, ať v přítomnosti, nebo v minulosti. Snažím se připomínat myšlenky a hodnoty, které se podle mě zdůrazňovat mají.

Nebylo by jednodušší točit právě apolitické filmy, u nichž by nehrozilo ideologické nálepkování?

Nevím, možná. Mě by to nebavilo. Svoboda znamená také možnost tvořit podle toho, co si člověk myslí a co považuje za důležité. A doufat, že to zaujme i diváky. Nemohla bych psát a posléze točit scénáře podle kalkulace, co je výhodnější nebo jednodušší.

A co aktivní vstup do politiky?

Myslím, že kdybych byla v Československu během revoluce, tak bych možná do politiky vstoupila. Teď již o tom neuvažuji.

Napověděla vám práce na filmu o Václavu Havlovi?

Utvrdila mě v tom, že není bezpodmínečně nutné být členem nějaké strany pro to, aby člověk fakticky dělal politiku. Každý z nás totiž politiku spoluutváří tím, jak morálně či nemorálně se chová. Jestli stojíme na straně pravdy, nebo lži, jestli krademe, nebo nekrademe, jestli pomáháme slabším...

Je vám nepříjemné moralizování?

Není. Moralizovat se může. Problém je, že když se česky řekne „moralizovat“, tak to zní hrozně. Ale když posíláte světu vzkaz o morálce, ta je to strašně důležité.

Tak jeden z nejhlasitějších českých vzkazů světu z posledních dnů je, že opouštíme pozici země bojující za dodržování lidských práv.

To je bohužel strašlivé. Za těch pětadvacet let jsem nepřestala být ráda, že jsem Češka, ale teď mě ničí ta postupná degradace politické kultury, která cestou Miloše Zemana do Číny vyvrcholila. Tedy, on člověk od našeho prezidenta očekává už jen samou ostudu a veletrapné věci, možná přijde ještě něco horšího, on nás vždy umí negativně překvapit. Je mi líto, že nemohu být na tohoto prezidenta pyšná. Stydím se za něho.

Když se díváte na českou společnost ze svého pařížského odstupu, co nám chybí? Co byste chtěla zlepšit?

Odpovím na to trochu jinak. Především vidím, že se Češi mají v porovnání s Francouzi velmi dobře a že si toho moc neváží. Nebo si to možná ani neuvědomují. A pak mi schází větší hrdost na svou minulost a na svou kulturu.

A máme být na co hrdí?

Mě trápí, že stát nepovažuje kulturu za jednu z nejdůležitějších věcí, díky které vůbec existuje. Vždyť kromě jazyka je kultura jediná identita, kterou máme. Máme řeč a kulturu, jinak si v dnešní době už nic dalšího čistě sami originálně neprodukujeme. Francouzi jsou na svou kulturu pyšní, investují do ní a je součástí jejich života výrazně víc, než tomu je v Česku. A to je mi líto.

Myslíte tím kromě oficiální kultury, jako je film, divadlo nebo literatura, i kulturu každodenně prožívanou? Kulturu v oblékání, využívání veřejného prostoru, ve vzájemném kontaktu?

Samozřejmě! Musím bohužel říct, že v tomhle prostě jsme ve srovnání s Francouzi mnohem větší burani. Jinak se to pojmenovat nedá. Lidi si zvykli žít za totality každý sám pro sebe, je v nich silný egoismus a to se v každodenním chování projevuje. Sice už pětadvacet let platí v České republice kapitalistická pravidla, ale chování mnoha lidí je stále zglajšajtované jak za komunismu.

Měla jste od počátku jasné, jaký obraz Václava Havla svým filmem vytvoříte?

Určující byla základní poptávka od francouzsko-německé televizní společnosti Arte a České televize. Jejich zadání bylo jednoduché: Chceme film o Václavu Havlovi. Na začátku jsem proto sama hledala klíč, jak téma uchopit. Přečetla jsem myslím všechny dostupné knížky o Havlovi a nastudování potřebných materiálů jsem měla usnadněné tím, že jsem byla jeho osobností vždy fascinovaná. Uvědomila jsem si, že neexistuje žádný biografický film, který by vyprávěl jeho osud od narození až ke smrti. Rozhodla jsem se, že dám Václavu Havlovi hlavní slovo, že svůj život bude vyprávět prostřednictvím archivů pouze on sám, že tam nebudou žádné mluvící hlavy, žádní pochlebovači ani kritici. Chtěla jsem, aby to bylo jakési volné obrazové pokračování Dálkového výslechu, knihy, kterou o svém životě na konci 80. let zrealizoval s Karlem Hvížďalou.

Proč?

Podle mého názoru Václav Havel byl trochu podobný Winstonu Churchillovi v tom, že za sebou vědomě zanechával pro historiky velmi přesnou stopu, rád sám sebe medializoval a také reflektoval. Byl také velkým archivářem. Pro mě bylo důležité, aby film byl pokud možno nejosobnější. Vycházela jsem z toho, že nějaké objektivní dílo stejně žádný filmař nemůže udělat. Zobrazit něčí celý život je vždy subjektivní dílo – už jen kvůli nutnosti vybírat z obrovského množství událostí a situací.

Překvapilo vás při studování podkladů něco?

Ano a to, že Havel byl silná vůdčí osobnost už od dětství. Od nějakých čtrnácti let se zajímal o politiku, ekonomiku i filozofii, založil vlastní literární skupinu a časopis, stále chtěl organizovat nějaké semináře a slučovat lidi a nějak to všechno řídit. Musím vlastně přiznat, že původně jsem měla představu, že Havel byl spíše takový tichý, bázlivý a nesmělý člověk, který se souhrou okolností dostal do centra dění. Jenže když jsem začala znovu všechno systematicky číst a skládat si informace dohromady, tak se mi vyjevilo, že to tak není a že to byl vždy člověk, který se do centra prosadil svou touhou v centru věcí být – a také samozřejmě svou inteligencí a analytickými schopnostmi.

Měla jste při práci na filmu na vědomí, že česká společnost stále intenzivně prožívá dělení na havlovské pravdoláskaře a ty ostatní?

Musím přiznat, že tohle bylo pro mě dost velké překvapení, způsobené asi tím, že nežiju v Česku. Já jsem si toto polarizování nikdy moc neuvědomila. Věděla jsem ze své rodiny, že mám jednoho blízkého příbuzného, který volí komunisty a nikdy Havlovu kouzlu nepodlehl, ale nijak zvlášť jsem si dělení společnosti nepřipouštěla. I když si vybavuji ještě jeden zážitek, který mi to vlastně napovídal. V den, kdy Václav Havel zemřel, jsem byla u jednoho kamaráda a pozorovala jsem, že vůbec se mnou nesdílí tu mou silnou emoci. Tehdy mi došlo, že když jsem v Praze, tak jsem většinou obklopena lidmi, kteří vidí svět stejně jako já, a nepřipouštěla jsem si, že by to ostatní mohli vnímat jinak. Ale já jsem ten film udělala i pro ně, abych je přesvědčila, že se pletou!

Nevytváříte ale další pozitivní a idealistický obraz Václava Havla?

Je pravda, že hned v začátku filmu se přiznávám k tomu, že Václav Havel byl hrdina mého života, ale zároveň se snažím ve filmu ukázat i jeho slabší stránky. Netajím se však svým názorem, že je naše největší poválečná osobnost, jakou jsme měli. Pokud to někdo vidí jinak, ať udělá svůj film.

Neměl by to ale celé obstarat jeden filmař objektivním portrétem? Nebo věci mají fungovat tak, že je na zodpovědnosti každého z nás objektivitu a pravdu hledat individuálně a ten správný obraz si skládat z jednotlivých subjektivních prací jednotlivých tvůrců?

Jak už jsem řekla, objektivní portrét udělat nelze. Nebo možná za 50 let? Mě nikdo do objektivity nenutil. Důležité bylo, aby film byl fakticky správný. Ale důležité pro všechny bylo, aby to nebyl obdivný film o nějaké modle, aby byl Havel ukázán jako člověk z masa a kostí, který má slabé stránky.

Jste ale připravená na to, že při české projekci to můžete schytat, že je to další pravdoláskařská adorace Václava Havla?

Doufám, že mi ten film konečně přinese zařazení do toho slavného seznamu pravdoláskařů. Nechápu totiž, jak to, že tam ještě nejsem… Ale co se týká schytání nějakých kritik – na tom mi záleží jen částečně. Když to schytám od filmových kritiků, tak mě to bude mrzet, protože jsem si s tím filmem dala hodně práce. Když bych ve filmu udělala nějakou historickou chybu a někdo by mi to oprávněně vyčetl, tak bych se styděla. Ale když mě bude někdo kritizovat, že jsem na straně idejí Václava Havla, tak na to budu pyšná. Je báječné, že si můžeme myslet to samé co Havel, a nepůjdeme za to do vězení jako před pětadvaceti lety. A ti, kteří si nemyslí, co si myslel Havel, by si měli uvědomit, že on je za odlišný názor taky neposlal do vězení.

Přes vaše poslední dva filmy, Fair Play a Život podle Václava Havla, jste se ponořila do naší moderní historie. Jak s naší minulostí nakládáme?

Především musím říct, že mi vadí tak často používaný pojem tlustá čára za minulostí. S tím nesouhlasím, nejsem si vůbec jistá, jestli se má všechno z minulosti promíjet. A dokud nenajdeme sílu pravdivě pojmenovat, co všechno se tu dělo, tak se nemůžeme poučit a posunout jako společnost dál. Proto považuji například za skandální aktuální snahy omezit práci ÚSTR. Je to nebezpečné a poukazuje to jen na to, jak řadě současných politiků není jejich vlastní minulost příjemná. Když do vedení státu mohou mířit lidé, kteří spolupracovali s StB, tak to jen ukazuje na to, že potřebujeme naši minulost poznávat a pravdivě pojmenovávat. Přitom to nemusí znamenat hon na lidi, kteří si nějak s minulým režimem zadali. Každý totiž má možnost své selhání uznat a omluvit se. Proto má můj obdiv například Pavel Kohout a jeho víceméně permanentní mea culpa. Toho kdyby byli schopni někteří staří estébáci a komunisti, tak bych to uměla ocenit. Lidí, kteří jsou schopni požádat o prominutí, je strašně málo.

7. listopadu 2014