Znalec prvorepublikového umění Rudolf Břínek

Vydržím víc než tučňáci. A tak si funkcionalismus užívám

Znalec prvorepublikového umění Rudolf Břínek
Vydržím víc než tučňáci. A tak si funkcionalismus užívám

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Architekturu a design z časů první republiky miluje Rudolf Břínek natolik, že rád přetrpí všechny chyby, které tehdejší doba měla. Pro bydlení své rodiny si už před mnoha lety vyhlédl vilu Palička od architekta Marta Stama, jednu z nejcennějších staveb v pražské funkcionalistické kolonii Baba.

O jejích mouchách umí vyprávět celé odpoledne a do svého povídání vkládá takové zaujetí, že nelze ani na vteřinu pochybovat o tom, že ten dům miluje. A stejné to je i s kubismem. S nenucenou samozřejmostí dokáže z piedestalu shodit běžné uznávané ikony té doby, aby je vzápětí nahradil jinými.

Jak se vám žije ve funkcionalistické vile Palička?

Je to nádherná věc, bezesporu. A Baba je skvělé místo k bydlení, pro mě to nejlepší.

To věřím, střídmé domy otočené k jihu, pásová okna propojující pokoje se zahradou, čistý funkcionalismus.

Ano, takhle se to chválilo v dobových recenzích a přetrvalo to dodnes. Prvotní opojení, ve kterém se ale už v době výstavby Baby ztrácel hlas architekta Losenického, který upozorňoval, že aby byla místnost otevřena ze všech stran do přírody, je nesmysl. Tehdejší materiály tohle zkrátka neutáhly. Ten dům je festovní, protože je železobetonový. Drží stále dobře, ale chybí tam například jakákoliv izolace. Musel jsem třeba vyměnit okna, protože s těmi původními se tam fungovat nedalo. Ten hlavní problém celoročního bydlení ve vile Palička je, že dům je obrácený na jih.

Což je ale běžně uváděno jako to nejlepší, co může být.

Jenže toho slunce v takhle proskleném domě je příliš! Občas ho potřebujete odclonit, jenže jak to v památkově chráněné funkcionalistické stavbě provést? Před okno žádné žaluzie namontovat nemůžete, tím by se úplně zbořil výraz takového domu. Zbývá vám prostor mezi okenními tabulemi, jenže funkcionalistický dům má okenní rámy konstruované tak tence, že do nich neumístíte žádné ovládání meziokenních žaluzií.

Jak jste to vyřešil?

Magnetem. Žaluzie mezi skly ovládáte zevnitř domu magnetem. Vzhled domu nenarušíte a můžete v něm bydlet.

Zajímavá vychytávka…

Však si ji ta firma, která tohle umí, nechá náležitě zaplatit. Odclonění ostrého slunce vás vyjde skoro na víc, než je cena těch oken.

Stojí vám to za to?

Byl jsem s manželkou a dětmi v Londýně a zašli jsme do zoologické zahrady. Mají tam pavilon tučňáků, což je, alespoň podle mého názoru, ta nejfunkcionalističtější stavba, jakou jsem kdy viděl. A také ta nejkrásnější! My jsme tam přijeli, já jsem si k tomu pavilonu sedl a nevěřícně jsem na něj koukal, protože jsem vážně nic lepšího neviděl. Sedím, popíjím si u toho kávu a rodina se šla zatím podívat na gorily.

Taková milá anekdota.

Ještě nekončí. Po chvíli přišla manželka a říká: Ty sis nepřečetl tu informační cedulku, viď?

Co na ní bylo?

Že ti tučňáci vydrželi v pavilonu jen několik měsíců, protože v té funkcionalistické stavbě nemohli žít. A k tomu manželka dodala: A ty nás nutíš žít na Babě! V domě, který například nemá skoro žádné úložné prostory a pro potřeby dnešní rodiny je prostě malý. Tehdy se prostě žilo jinak, stačilo to. Ale já na Babu nedám dopustit. Je tedy pravda, že na bydlení ve funkcionalistické vile je potřeba si zvyknout. A také ten dům pochopit.

Vy jste pochopil?

Nepřímo, na jednu věc mě musel upozornit architekt Richard Mayer, když byl u nás na návštěvě. Tento autor mnoha funkcionalistických domů a také třeba muzea v Bostonu prolezl celý dům skrz naskrz, všechno si nadšeně fotil a pak mi povídá: Vy jste nedovedli tu Stamovu myšlenku do konce. Proč jste to neudělali? Vždyť to je ten dům s možností rozšíření. Pro někoho, jako jste vy, to vymýšlel!

Takže by se mohl zvětšit?

Ten dům je skutečně vymyšlený tak, že s tím, jak rodina roste, se může zvětšovat do strany.

Musím otázku Richarda Mayera zopakovat: Proč jste to neudělal?

Protože to je dnes už těžko proveditelné, nikdo by takový zásah nepovolil.

Co vás na Babu přivedlo? Láska k funkcionalismu?

Začalo to nenápadně, koupil jsem si kdysi pár uměleckých věcí z první republiky, chtěl jsem se o té době dozvědět víc, pohltilo mě to a nakonec jsem shodou náhod narazil na vilu Palička. Rok jsem si o ní sháněl informace a studoval materiály o funkcionalismu. Dům byl v realitní nabídce dokonce více než rok a zajímala se o něho řada lidí, jenže když zjistili, že není možné tady udělat garáž, že není možné tady postavit krytý bazén, tak to vzdali. Mě ale fascinoval natolik, že jsem ho koupil, poněvadž to podle mého názoru je jeden ze zhruba pěti nejcennějších domů, které z té doby v republice máme.

Jeho chyby jste tehdy neviděl? Nebo jste si je nepřipouštěl?

Zpočátku jsem byl architekturou a designem první republiky nesmírně nadšený. Člověk je těmi věcmi fascinovaný a snaží se o nich a o době, ve které vznikly, dozvědět co nejvíc. Jenže to je začátek konce, když se toho dozvídáte tolik.

Čekal bych opačné hodnocení, že vás takové poznání musí obohacovat a těšit.

Obohacující je, to nepopírám. Jenže to s sebou přináší i rozpoznání toho, že řada věcí, kterými jsme zpočátku fascinováni, například kubismus nebo některé návrhy Ladislava Sutnara, nikdy nepřekročily hranice naší české kotliny.

Kdy jste o své nadšení a iluze přišel?

To bylo po výletu, kdy jsem – a teď nevím, zda bohužel, či bohudík – zamířil do Dessau, centra Bauhausu, prohlédl si tamní domy a v tu chvíli mi došlo, že to, co máme u nás, je jen jakýsi opis, nic extra originálního.

Ale to je přece přirozené, že základní prvky architektonického slohu se prostě opakují.

Samozřejmě že naše stavby ctí funkcionalistický styl, to mi nevadí, jenže jim chybí světovost. Le Corbusier při jedné ze svých návštěv Československa řekl: Je úžasné, kolik funkcionalistických staveb tady máte, tolik jsem jich pohromadě jinde neviděl. Ale chybí tu nějaká, která by představovala umění. Jsou to jen baráky.

Mají vás čeští kunsthistorici rádi, když takhle sesazujete z piedestalu naši meziválečnou architekturu?

Já se s nimi raději moc nehádám. Ale to, o čem mluvím, se dá hezky ukázat na známém sídlišti Weissenhof ve Stuttgartu, což je taková bible funkcionalismu pod širým nebem. Tam jsou například dva domy od Le Corbusiera – a ty jsou svou originalitou úplně jinde. To už je umění. Ano, je tam třeba Hans Scharoun, který je nádherný, ale pak dojdete k Le Corbusierovi a koukáte na to s otevřenou pusou.

Ale Amerika třeba zase obdivně koukala na tvorbu Ladislava Sutnara.

Sutnar byl výborný na poli ikonografie a reklamy, tam byl skutečně originální a jedinečný, ale třeba jeho slavný čajový servis je ergonomicky strašně špatný. Je to hezká věc na to, aby si ji člověk doma vystavil jako ikonu té doby. Ale když ho srovnáte s Wilhemem Wagenfeldem, který byl o pět let dřív, tak to je servis, který se vyrábí dodnes a stále se z něho pije. Ze Sutnara se pít nedá.

Jaká další prvorepubliková ikona se vám rozpustila tím, jak se snažíte tu dobu prozkoumat a poznat?

Svým způsobem kubismus. Když jsem budoval kubistické Café Orient, tak se mi ozval jeden pán, zda bych nechtěl kubistická kamna. Vůbec jsem si takovou věc neuměl představit, a tak mi ten pán poslal jejich fotografii i s uvedením roku, kdy byla vyrobená. A ono se ukázalo, že to byla americká kamna vyrobená v Německu v Kolíně nad Rýnem. Samozřejmě že jejich design bylo jasné art deco, a v tu chvíli najednou vidíte, že náš slavný kubismus až tak světově originální není.

Ale vždyť tu máme známé tvůrce, a dokonce specifický styl: takzvaný národní sloh, kterému se někdy říká rondokubismus...

A který je prakticky totožný s art deco! Zase mě to vrací do omezeného prostoru naší české kotliny. Vezměme si například Pavla Janáka, který sice napsal úvodní postulát kubismu, pak ještě překreslil ten slavný krystal pyritu, ale jeho slavné čajové servisy, to už je „Wiener Werkstätte“, to nemá s kubismem nic společného. Je to hezké, neshazuju to, ale je to stejné jako s Artělem, o kterém psal Michal Třeštík: Hezké to je tím, že to je ucelená tvorba. To Janákovi šlo, aby to měl ucelené a všechno to pohromadě fungovalo, on to byl pečlivý vysokoškolský prófa.

Obstál vůbec některý z kubistických tvůrců ve vašich očích?

Vlastislav Hofman, největší kubistický autor, kterého jsme kdy měli. Světový designér!

Přitom to není až tak známé jméno. Čím to je?

Protože lepší dobový marketing měli Pavel Janák a Josef Gočár. Přitom Vlastislav Hofman byl jednoznačně lepší. A společně s ním ten blázen Josef Chochol, který navrhl úchvatný kubistický dům pod Vyšehradem v Neklanově ulici. Pro mě jeden z nejlepších domů světové architektury vůbec, který už dnes nikdo nepostaví.

Proč ne?

Protože všichni už uvažují pod tlakem ekonomických a ekologických kritérií. Hlavní je, aby dům byl praktický. Éra těch velkých vizí už skončila, například smělý plán právě Vlastislava Hofmana zbourat pražský Vyšehrad a postavit tam místo něho kubistickou čtvrť.

Není ale vyzdvihování Vlastislava Hofmana jen vaše osobní libůstka?

Součástí servisu, který navrhl, je i taková jednoduchá kostka s károvaným vzorem. Prohlížela si ji u mě řada současných designérů a obvykle tipovali, že to je nějaký skandinávský návrh ze šedesátých let. Jenže on to je Vlastislav Hofman, rok 1911. O kubismu se tu stále mluví jako o nějakém fenoménu…

… který vás ale chytil taky.

Ano, chytil, protože jsem si na začátku také myslel, že to je fenomén. První, kdo mě svým dílem zaujal, byl Otto Gutfreund. Jenže pak všechno pochopíte, když si přečtete knihu Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů. Zjistíte, že umění je zboží jako cokoliv jiného, navíc výrazně víc manipulovatelné než cokoliv jiného. Například zlato má jasná kritéria kvality a objektivní měřítka, jako je ryzost. Umění nemá nic takového.

Neshazujete teď svůj vlastní byznys? Vždyť na kubistickém interiéru i celém domu U Černé Matky Boží stojí exkluzivita vaší kavárny.

Jenže tady nejde o unikátnost prostředí, ale o atmosféru. Kavárnu jsme stavěli podle několika fotografií a čtyř skic, jenže to nejdůležitější je atmosféra. Kubismus tomu pomáhá, ale na něm úspěch nestojí. Vždyť si vezměte, že původní kavárna tady fungovala jen chvíli, ta současná je zobrazená na mnoha fotografiích, ale současně s tím platí, že se o ní nikde nic nedočtete. Zatímco jiné pražské kavárny jsou zajímavé tím, kdo všechno do nich chodil, Čapek na Národní třídu, Kafka do Arca, tak Café Orient je zajímavé tím, že sem nechodil nikdo.

Trochu jsme ale odběhli od Gutfreunda a vašeho prozření...

Nedá se mu upřít, že byl skutečně první na světě, ale světový tvůrce to nikdy nebyl, což ovšem nelze klást za vinu jemu. Problém byla naše izolovanost, čímž se zase vracím k hranicím naší kotliny. S uměním musí jít ruku v ruce výstavy, public relations – a to tady chybělo. Každé umění, pokud si ho budete dělat u sebe doma v pokoji a nikomu ho neukážete, je na pytel. Gutfreund byl tady, ale nikam dál se nedostal. Neměl koho ovlivnit. Což je tedy takový náš obecný problém. V naší izolaci si sami o sobě myslíme, jak moc jsme světoví. Jenže ono to tak není.

Vypadá to, jako byste chtěl vaši milovanou první republiku opustit, když tam vidíte tolik chyb.

Naopak! Ještě stále žije můj plán vybudovat na Babě infocentrum o tehdejší době a vzniku funkcionalistické kolonie. Rád bych vybudoval repliku domku od Františka Kavalíra, což je sama o sobě kuriózní věc, na kterou se zapomíná. Když se stavěla Baba, tak to zároveň bylo období, kdy z populárního trampingu vznikalo české chataření. A na Babě byly vystavěny i dvě chaty. Jedna byla normální, klasická, ale ta od Františka Kavalíra byly sestavená z jednoduchých překližkových modulů a měla funkcionalistický tvar. Tu bych rád na Babě znovu postavil a zřídil v ní expozici o zrodu slavné kolonie, venku by byla socha motocyklisty od Otakara Švece a celé by to fungovalo jako pomník stavitelům Baby. A také bych zužitkoval svou sbírku prvorepublikových cihel.

Tu jste si pořídil ke svým obrazům, sochám a čajovým servisům?

Na Babě se zhruba před deseti lety rekonstruovala elektrická síť. A já jsem šel kolem toho výkopu a najednou vidím, že tam leží cihly, které se dříve používaly jako chránič do země uložených kabelů. Ty cihly byly původní, z roku 1932. Tak jsem si říkal, že by bylo úžasné je použít pro výstavbu toho infocentra, buď na podlahy, nebo na vydláždění terasy. Bylo by to nádherný, šlapat po cihlách, které vlastně vznikly i s tou osadou. Domluvil jsem se proto se stavbyvedoucím, že neporušené cihly od nich vykoupím, protože jinak by se stejně zaházely a zničily. Ten vypsaný bonus byla pro dělníky velká motivace, takže mi je sem týden nosili od rána do večera a já se skoro ani pořádně nevyspal, jak stále zvonili. Ale zachránil jsem jich přes tisíc. Doufám, že tomu infocentru není odzvoněno. Cihly stále mám.

27. února 2015