S Miroslavem Vodákem o kvalitě prostředí, ve kterém žijeme

V řídkých městech šťastni nebudeme

S Miroslavem Vodákem o kvalitě prostředí, ve kterém žijeme
V řídkých městech šťastni nebudeme

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Navrhuje domy, také. Ale mnohem víc glosuje, hodnotí, doporučuje. A k tomu komentuje, vysvětluje, ukazuje. Miroslav Vodák je nejen českobudějovický architekt, ale ještě víc popularizátor architektury a neúnavný pečovatel o kvalitu veřejného prostoru. Není propagátorem vybraného architektonického stylu, je propagátorem architektury jako takové, a proto vyhledávaným a respektovaným. Kdo se s ním někdy setkal, chodí už potom městem jinak. Protože se jinak dívá a jinak chápe prostředí, ve kterém žijeme.

Jaké jsou podle vašich zkušeností požadavky lidí na dobré bydlení ve městě, které přetrvávají přes jednotlivé historické etapy?

Vlivů, které v nás vytvářejí pocit z dobrého bydlení, je hodně a každý může mít kritéria dobrého bydlení ve městě nastavená jinak. Určitě je potřeba rozlišovat bydlení v bytovém a rodinném domě nebo bydlení v centru města proti životu na předměstí. Mezi dobré adresy může patřit vlastní byt v prvorepublikovém činžovním domě v klasické blokové struktuře, samostatná městská vila v zahradním městě, ale i nájemní bydlení v řadovém domě na periferii.

Dá se říct, které vnější podněty v nás formují spokojenost s bydlením?

Kvalita bydlení začíná především u vás doma, ve vašem bytě. Jak je řešený dispozičně, jaké jsou v něm použité materiály, jakou má orientaci místností, velikost oken nebo úložných prostor. To jsou také věci, které můžete relativně snadno sám ovlivnit, a ukazuje to nejen vaši individualitu, ale také vaše ekonomické nebo sociální postavení. Je to vaše soukromá věc, kterou zpravidla ukazujete jen svým nejbližším, a máte velkou kontrolu nad tím, co se zde odehrává a jak to vypadá. Jenže v momentě, kdy z domu nebo bytu vyjdete ven, se dostanete na hranici mezi soukromým a veřejným prostorem. Společná chodba, zahrada nebo dvůr už je místo, kde se potkáte se sousedy a najednou se musíte na některých věcech domluvit, třeba jak bude vypadat plot nebo výtah. Odtud se dostanete na ulici a kvalitu vašeho bydlení ovlivňuje například blízkost obchodů, hustota dopravy nebo alej stromů. Začnete vnímat urbanistickou a architektonickou kvalitu celého městského bloku, ulice, náměstí nebo parku, které dohromady tvoří městskou čtvrť.

Takže kdo chce dobře bydlet, měl by být dobrý pozorovatel a pečlivě se rozhlížet kolem sebe?

Ano. Váš každodenní život ovlivňuje i to, co jste si sám nekoupil ani nenavrhl, ale každý den to využíváte. Na tvorbě těchto věcí musí panovat shoda a jsou to buď veřejné investice, nebo developerské projekty. Například kde je umístěná škola nebo nemocnice, kam chodíte nakupovat, sportovat a odpočívat, kde se dobře parkuje a kde se bezpečně jezdí na kole. Tohle všechno jsou vnější vlivy, které určují cenu vašeho bydlení. Nejdou totiž na rozdíl od vašeho domu nebo bytu tak snadno a rychle změnit. A teprve soubor toho všeho vytváří to, čemu realitní agenti říkají „dobrá adresa“.

Jsou některé požadavky na městské bydlení vůbec vzájemně slučitelné? Například: Chci bydlet ve městě, ale vadí mi, že na ulici je ruch z restaurace. Nebo: Chci bydlet ve městě, ale rozčiluje mě, že nemám kde parkovat auto.

Rozhodnutí, kde budete bydlet, výrazně ovlivní i to, jak budete žít. Toto rozhodnutí děláte jen několikrát za život a jen málokdy se dá vybírat z ideálních variant. Až když někde začnete bydlet, tak zjistíte, že každé místo má své výhody a nevýhody. A do toho se v průběhu vašeho života mění jak vaše priority, tak i okolní prostředí, protože i města se postupně vyvíjejí a mění. Někde rychleji, někde pomaleji, ale je to kontinuální proces a je celkem přirozené, že jednoho dne třeba zjistíte, že je hodně věcí úplně jinak. Typickým příkladem je takzvaná gentrifikace, kterou můžeme vidět například u proměny starých průmyslových čtvrtí v Praze nebo Brně. Před dvaceti lety to bylo bydlení pro nízkopříjmové skupiny, pak přišly kreativní mileniálové a dnes je to bydlení pro horních deset tisíc, z nichž polovina jsou cizinci. Tyto a další procesy se časem opakují a dělají město mnohotvárným a vrstevnatým. Buď se přizpůsobíte, nebo jdete jinam. To je život.

Někdo ale může považovat přizpůsobivost za ústupek…

Přizpůsobivost je jedna ze dvou vlastností, která výrazně přispěla k úspěšnosti lidského druhu. Tou druhou je schopnost spolupráce a komunikace, která je ve městech výrazně jednodušší. Po tisíce let vývoje měst se do nich koncentroval obchod a s ním spojená výměna informací, a právě proto jde dlouhodobě o nejúspěšnější a nejefektivnější formu lidského osídlení. Celosvětově už žije ve městech nadpoloviční většina lidstva, v Evropě je to víc než 75 procent. A přestože to tak nemusí vypadat, hustota a koncentrace osob je zároveň velmi ekologická, aspoň v relativních číslech.

Takže to, na co tak rádi naříkáme, tedy že nám ve městě chybí prostor, je naopak něco, co by nás mělo těšit?

Hustotu města lze vnímat z několika pohledů. Husté město může znamenat hustotu zástavby, hustotu obyvatel nebo třeba hustotu dopravy. Hustota je číslo, které lze změřit a které je důležité pro analýzu situace. Třeba pro zhodnocení efektivního fungování technické infrastruktury a občanské vybavenosti je dobré mít hustotu někde kolem 75 až 150 obyvatel na jeden hektar. Pokud někde máte méně než 50 obyvatel na hektar, přestávají vám fungovat služby, obchody a veřejná doprava, protože se nevyplatí je provozovat. A pokud máte jen 15 obyvatel na hektar, jde z pohledu fungování města jen o neefektivní seskupení domů, jehož jedinou výhodou je pocit soukromí. Teď mluvím o příměstských satelitech, dále na venkově jsou ty širší souvislosti trochu jiné.

Naříkáme také nad tím, že ve městech je málo zeleně.

Hustota zelených ploch je velké téma, to ano. Z každé participace dostanete výsledky, že lidé by chtěli zeleně víc. Automaticky předpokládají, že víc zeleně znamená kvalitnější bydlení. Přitom je zajímavé, že většina společnosti vnímá jako krásná centra českých měst, která jsou zastavěna velmi hustě, ale je tam mnohem méně zeleně než na sídlištích, která mají spíš negativní hodnocení. Problém je, že o takové množství zeleně se tam nezvládáme postarat. O hustotě je tedy potřeba mluvit v kontextu s kvalitou. A protože kvalitu na rozdíl od hustoty nelze změřit, tak to vyvolává diskuse.

V čem jsme se proměnili, že nová výstavba už není tak zahuštěná?

Česká města se kdysi musela vejít do svých hradeb, a proto byla stavěna velmi kompaktně, efektivně, hustě a soběstačně, a to i s ohledem na to, že většina lidí chodila pěšky. Od dob, kdy hradby přestaly mít z vojenského pohledu smysl, a především s rozvojem individuálního automobilismu se města začala rozpínat a hustota zmenšovat. To znamená víc místa mezi domy a větší vzdálenosti, které už neujdete pěšky. Vzdálenost se přestala měřit na kilometry, ale dnes se měří na čas, za který ji ujedete. To naprosto změnilo urbanismus, jehož extrémem byla modernistická sídliště a funkční zónování ploch pro bydlení, výrobu a rekreaci, které v ideální a naivní představě propojovaly dálnice v zeleni. Problém je, že lidé v takových městech nechtěli žít.

Proč se jim tyhle smělé vize nelíbily?

Byla to obrovská změna v malém čase a tyto koncepce neuspěly. Z těchto chyb se už urbanisté i politici leckde poučili a současným trendem v urbanismu evropských měst je „15 minute walkable city“ neboli město krátkých vzdáleností s kombinací různých funkcí. Obecně jde o to, abyste většinu každodenních potřeb měli v diametru 15 minut pěšky od bydliště a zároveň aby cesta za těmito službami byla bezpečná pro všechny, především starší lidi a děti. Jednotlivé čtvrti mají svá lokální centra a ta je ideální rozvíjet na kapacitních páteřních linkách městské a příměstské dopravy.

Vidíte v současném plánování rozvoje našich měst nějaké skryté nebezpečí pro budoucnost? Chyby, které teď třeba nejsou tak zřetelné, ale které nás později doběhnou a vytrestají?

Dovolím si tvrdit, že české územní plánování není v dobrém stavu. Přesněji řečeno: nová výstavba, která reálně na základě těch plánů vzniká, nepředstavuje dlouhodobě udržitelný rozvoj českých měst. V drtivé většině případů je velmi individuální a spekulativní a nepřináší žádnou větší kvalitu nebo hodnotu.

Čím to je způsobeno?

Kromě zkostnatělé legislativy je jedním z důvodů, že velká část výběrových řízení na pořízení územně plánovací dokumentace je vypsaná tak, že vyhraje nejlevnější nabídka, což samozřejmě znamená v lepším případě průměrně odvedenou práci na územním plánu ze strany zpracovatele. V kombinaci s taktéž průměrným platem úředníků na straně pořizovatele se nedivme, že po třiceti letech na obou stranách nenajdete moc lidí, kteří územnímu plánování skutečně rozumějí a umějí ho dělat. Je nutné si uvědomit, že územní plán je nástroj, ale někdo s tím nástrojem musí chtít a také umět pracovat.

Kde se to projevuje?

Největším nešvarem je především stále nové vymezování zastavitelných ploch zemědělské půdy, a to bez řádného zdůvodnění, které by mělo být součástí projednání změny územního plánu. Spekulace s pozemky, proces schvalování i pořizování územních plánů a vidina relativně snadného zisku bohužel vedou nejenom ke špatnému urbanistickému řešení, ale také k neekonomickému. Rozpínání měst do krajiny je nejdražší způsob, jak stavět, a ten není moc dlouho udržitelný. Dřív nebo později vám dojde buď půda, nebo zdroje, nebo peníze.

Kdo tedy podle vás má být správcem veřejného prostoru? Obec? Komunita? Developer? A z čeho si máme vznik a správu veřejného prostoru platit?

Město je tak složitý organismus, že v každé situaci může být odpověď jiná. O nejvýznamnější veřejná prostranství města, náměstí, ale i běžné ulice a parky, by se měla postarat obec nebo stát. Je to velmi důležité pro demokracii, zajišťuje to rovný přístup všem bez rozdílu. Pak jsou polosoukromá a poloveřejná prostranství, která k městu samozřejmě patří a mohou fungovat v řadě variant, od volně přístupných až po oplocení s nějakou regulací toho, co se tam odehrává.

Co bylo dřív jinak, že mohla vzniknout například náves, která se nám dnes tak hodně líbí jako idylický veřejný prostor, a proč teď v satelitech rodinných domů taková místa nejsou?

Říká se, že architektura je obrazem společnosti, která ji tvoří. Až se tedy při koupi stavebního pozemku budou lidé zajímat, jak vypadá jejich společný prostor, a budou chtít náves nebo náměstíčko, tak je třeba dostanou. Není to totiž technický problém, architekti to navrhnout umějí a některé projekty s tím již počítají. Ale někdo to musí chtít...