Stručná historie sexuálních afér

Vilní císaři a zvrhlí lordi

Stručná historie sexuálních afér
Vilní císaři a zvrhlí lordi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dobrý sexuální skandál potěší každého. Můžeme se pohoršovat nad pokrytectvím aktérů, nad nemorálním chováním, analyzovat politické dopady, ale tajně všichni chceme číst hlavně uniklé pikantnosti a smát se neštěstí druhých. Potvrzuje to i nedávná kauza homosexuálních orgií v Bruselu, kterých se měli účastnit europoslanci a diplomaté. Ta obletěla stránky nejen bulvárních novin po celém světě, chudáka maďarského – nyní již bývalého – europoslance Józsefa Szájera, kterého předtím znalo jen pár znalců uherské politiky, globálně proslavila. Internetový čtenáři se mohli uklikat na zprávách o tom, že účastníci akce si o příchozích policistech nejdřív mysleli, že jsou součástí zábavy. Přitom v měřítku historických sexuálních skandálů jde jen o lepší průměr.

Zvláštní sexuální chování nejspíš k lidstvu patří od nepaměti. Již ve starověkém Sumeru se král spojoval v posvátném manželství s velekněžkou bohyně Ištar, zatímco pod chrámem probíhaly orgie. (Někteří moderní historici to zpochybňují.) Co dělali staří Řekové na svých sympoziích poté, co jim došly filozofické argumenty, vědí snad jen bohové. Ke skandálu je však také potřeba, aby tyto praktiky nebyly společností přijímány. Jistě nalezneme mnoho sexuálních skandálů v dávné historii, například Atény pobuřovala Periklova milenka Aspasia, o které se šuškalo, že je bývalá prostitutka. Nicméně to byl nejspíš antický Řím, kde byl sexuální skandál vypilován k dokonalosti.

Základem bylo, že Římané od svých politických vůdců očekávali morální a ctnostné chování. Když těmto ideálům nedostáli, vyvolalo to logicky pobouření. Málokdo jim nedostál tolik jako římští císaři, a to do té míry, že i po staletích jsou jejich jména spojena se sexuální dekadencí. První císař Augustus byl ještě do velké míry pruderní a zaváděl reformy s cílem znovu nastolit starou římskou morálku, podle něho od té doby dost rozvolněnou, například zavedl zákony proti nevěře. Zařadil se tak do plejády pokryteckých politiků, neboť se svou manželkou navázal vztah v době, kdy byla vdaná za jiného. Své jediné biologické dítě, dceru Julii, vykázal kvůli cizoložství do exilu.

Tiberius, Caligula a spol.

To jeho následovníci zdaleka tak pruderní nebyli. Tiberius se ve své vile na Capri obklopoval malými chlapci, Caligula měl mít poměr se svými sestrami, Claudius nechal svou ženu Messalinu popravit poté, co přišel na její rozsáhlou nevěru, Nero si vzal svého propuštěnce Pythagora, v obřadu hrál roli ženy. I pozdější císařové pobuřovali římskou společnost a následující generace. Třeba Elagabalus sám sebe prostituoval. Moderní skeptičtí historici namítnou, že většina zkazek o perverznosti římských císařů pochází od jejich nepřátel, kteří měli dobré důvody pomlouvat, zveličovat nebo rovnou lhát. Ale proč kazit dobrý příběh.

V následujících staletích sexuální skandály nikdy nezmizely. Známý je například případ snach francouzského krále Filipa IV., Markéty, Blanky a Johany, které byly obviněny z cizoložství v roce 1314. Aféra otřásla postavením francouzské královské rodiny. Masovou pozornost však tyto skandály mohou upoutat až s rozvojem svobodného tisku, který se nebojí zkoumat privátní životy těch nejmocnějších. Zároveň je však potřeba, aby veřejnost takovéto akty odsuzovala. V moderní Francii, kde třeba prezident Valéry Giscard d’Estaing zanechával v kanceláři obálku s instrukcemi, u které milenky ho najít v případě potřeby, nemohly nevěry politiků nikoho šokovat.

V Evropě má nejvíc a nejlépe zdokumentovaných sexuálních skandálů Británie. Je to díky britské upjatosti a tradici silného bulváru, který politiky rád pranýřuje za jejich pokrytectví. Je však pravda, že britští politici, zvlášť konzervativní, mají ke skandálům – především k těm s homosexuálním nádechem – sklony, které nelze vysvětlit jen ostražitým tiskem. Na vině může být i britská námořní tradice a třídní společnost. Postavení velmoci Británii po staletí zajišťovalo silné loďstvo, což není nic jiného než soubor na sebe namačkaných mužů plavící se daleko od jakékoli ženy. Ne nadarmo Winston Churchill prohlásil, že „tradicemi královského námořnictva jsou rum, sodomie a bič“. Třídní systém je zas založen na výchově budoucích státníků v internátních školách, kde nemají přístup k opačnému pohlaví. Novinář Christopher Hitchens například tvrdil, že během studií v Oxfordu měl vztah se dvěma budoucími ministry ve vládě Margaret Thatcherové. Není náhodou, že Francouzi říkají homosexualitě „anglická nemoc“.

Zlatá éra britských intimních skandálů spadá někam od začátku šedesátých let až do konce let devadesátých, kdy se zdálo, že každé desetiletí přineslo aspoň jednu obří kauzu. První započala v roce 1961. Tehdy se britský ministr války John Profumo, společně se svou ženou, ocitl na party organizované známým lékařem Stephenem Wardem. Warda provázela pověst pasáka, který prominentním mužům dohazoval mladé dívky. Na oslavě seznámil Profuma s devatenáctiletou Christine Keelerovou, brzy poté si spolu začali krátký románek. Bohužel pro Profuma Keelerová zároveň spala s Jevgenijem Ivanovem, námořním atašé na sovětské ambasádě a důstojníkem vojenské rozvědky GRU.

Československá spojka

Řeči o Profumově nevěře začaly kolovat po Londýně. Jednak proto, že kvůli napojení na Ivanova se o něj zajímala MI5, zadruhé proto, že Keelerová o něm vyprávěla na potkání. Poté co se Profumovo chování probíralo v parlamentu, začala celou aféru vyšetřovat policie, hlavně kvůli podezření, že přes Keelerovou pronikají tajné informace k Sovětům. Možná by to skončilo jako smutný příběh pádu jednoho politika. Z Keelerové a její kamarádky Mandy Riceové-Daviesové se však staly menší celebrity a začaly zásobovat zkazkami bulvární noviny, které je ještě přifoukly. Ward prý organizoval rozsáhlé orgie, kterých se účastnili poslanci, vojenští důstojníci a státní zaměstnanci. Nedělník The People psal o „homosexuálních praktikách i sexuální laxnosti“, která měla na Wardových oslavách probíhat. Zde skandál získává československou spojku. Na orgiích měla účastníky bičovat Mariella Novotná, údajná neteř prezidenta Antonína Novotného, ve skutečnosti nejspíš dcera československého emigranta v Londýně. Novotná tvrdila, že mezi její milence patřil i prezident John Kennedy. Orgií se měl účastnit i tajemný „muž v masce“, údajně vysoce postavený člen britského establishmentu. Co z toho je pravda a co smyšlenky, se dodnes neví. Oficiální vyšetřování dospělo k názoru, že nikdo z britské vlády se podobných akcí neúčastnil, a Profuma očistilo z podezření ze špionáže. Aféra však nenávratně poškodila vládu a premiér Harold Macmillan pár měsíců poté rezignoval.

Druhá slavná britská aféra, kterou ve své době žila celá země, se týkala lídra Liberální strany Jeremyho Thorpa. Zdálo se, že má všechno. Zvrhlého elitáře, neschopného vraha, senzacechtivý bulvár. Thorpe začátkem šedesátých let navázal homosexuální vztah s dvacetiletým čeledínem Normanem Scottem. V té době byla homosexualita v Británii nezákonná. Scott začal Thorpa vydírat. Tento stav trval zhruba deset let, kdy se Thorpe rozhodl, že toho už má dost. Někdy v roce 1974 se rozhodl, že Scott musí zemřít. Skrze nejrůznější prostředníky si objednal nájemného vraha. Ten se pokusil v říjnu 1975 Scotta zastřelit, podařilo se mu však pouze zabít Scottova psa.

Po pokusu o vraždu začal Scott veřejně mluvit o svém vztahu s Thorpem. Ten popíral, že by se Scottem měl sexuální vztah. Po zveřejnění dopisu, ve kterém Thorpe osloval Scotta jako „králíčka“, mu však veřejnost přestala věřit; v květnu 1976 rezignoval na lídra liberálů. Opravdové problémy mu však začaly v říjnu 1977, kdy byl propuštěn neúspěšný nájemný vrah, který do novin prohlásil, že si ho Thorpe najal. Kauza vyvrcholila v létě 1979, kdy soud osvobodil Thorpa z vraždy, hlavně proto, že neuvěřil svědectví prostředníků, kteří zabití sjednali. Nicméně Thorpe odmítl vypovídat před soudem pod přísahou, což přesvědčilo veřejnost, že má co skrývat. Dnes se většina historiků kloní k názoru, že Thorpe za objednáním vraždy opravdu stál.

Velká kauza osmdesátých let je také nejsmutnější. Mladý, ženatý a nadějný konzervativní poslanec Cecil Parkinson se vyznamenal v roce 1983 jako šéf volební kampaně, která zajistila Margaret Thatcherové drtivé vítězství. Všeobecně se očekávalo, že může pomýšlet na vysokou pozici, Thatcherová mu chtěla nabídnout ministerstvo zahraničí. Poradci jí to však rozmluvili, Parkinsonova sekretářka Sara Keaysová s ním totiž čekala dítě. Aféra ukončila Parkinsonovu slibně rozjetou kariéru. Nejhorší však bylo jeho chování ke Keaysové a jejich dceři Floře. Parkinson odmítl s nimi cokoli mít s výjimkou minima nařízeného zákonem.

Opravdovými orgiemi konzervativní zvrhlosti jsou však devadesátá léta. V roce 1993 premiér John Major ohlásil začátek kampaně Back to Basics (Zpět k základům), byl to jeho apel na návrat k sociálnímu konzervativismu, k hodnotám „sousedství, slušnosti a zdvořilosti“. Média řeč interpretovala jako pokus učinit z konzervativců „stranu morálky“. Bohužel pro Majora až do konce jeho premiérství v roce 1997 téměř neminul měsíc bez sexuálního skandálu, do kterého by nebyl zapojen nějaký konzervativní politik.

Proč jinak být ministrem kultury?

Začalo to již před Majorovou řečí. V dubnu 1991 tisk zjistil, že ministr financí Norman Lamont pronajímá byt „sexuální terapeutce“, Lamont v tom byl nevinně, o profesi své nájemnice neměl tušení, smál se mu však celý Londýn. V září 1992 rezignoval ministr kultury David Mellor poté, co se ukázalo, že má vztah s herečkou. Jeho francouzský protějšek to prý komentoval slovy: „Aféra s herečkou? Proč se jinak někdo stává ministrem kultury?“

Po Majorově řeči se však spustila stavidla. Nebylo to náhodou. O tom, že konzervativní poslanci nejsou žádní andílci, se všeobecně vědělo. Tisk vzal Majorova slova jako výzvu a bulvár začal odhalovat morální prohřešky jeho kolegů. Noviny v září 1993 odhalily, že náměstek ministra dopravy Steven Morris odešel od ženy a udržuje poměr se třemi milenkami současně. Bulvár objevil ještě dvě předešlé, což mu vysloužilo titulek: „Ano, ano, ano, ano, ano, ministře“. V prosinci se ukázalo, že ministr životního prostředí Tim Yeo zplodil nemanželské dítě, přestože odsuzoval „rozbité rodiny a počet rodičů samoživitelů“.

Skandály pokračovaly v roce 1994. V lednu hrabě Caithness rezignoval na post ministra letecké a lodní dopravy poté, co jeho manželka spáchala sebevraždu, nejspíš kvůli jeho záletům. V témže měsíci poslanec David Ashby přiznal, že sdílel hotelovou postel s „blízkým“ mužským přítelem, ale odmítal zprávy, že svou ženu opustil kvůli muži či že udržoval homosexuální vztahy. Stále v lednu poslanec Gary Waller potvrdil, že zplodil dítě se sekretářkou jiného poslance.

Dne 7. února byl u sebe doma nalezen mrtvý konzervativní poslanec Stephen Milligan. Na sobě měl pouze ženské punčocháče s podvazky a na hlavě tašku. Podle policie zemřel při erotické asfyxii, vzrušovalo ho dušení. Jeho kolega Gyles Brandreth si do deníku poznamenal, že ten den byl Milligan povýšen na ministra a nejspíš odešel domů „to oslavit“.

V následujících letech kvůli nevěře nebo homosexuálním záletům rezignovalo dalších sedm prominentních politiků. K tomu se ještě připojil finanční skandál známý jako „prachy za otázky“, kdy si poslanci nechávali platit za pokládání otázek při interpelacích od podnikatele Mohameda Al-Fayeda, a další nesouvisející kauzy. Výsledek byl pocit naprosté morální vyprázdněnosti Konzervativní strany. Premiérství Johna Majora také proslulo jako éra „hnusu“ (anglicky sleaze). Navíc v roce 2002 se ukázalo, že ani sám Major nebyl úplně bez viny. Bývalá poslankyně Edwina Curriová vyjevila, že v osmdesátých letech měla se ženatým Majorem čtyřletý poměr.

Žádný vztah s tou ženou

Puritánská Amerika se také pyšní řadou zvrhlých politiků. Milenky měli například prezidenti Warren Harding, Dwight Eisenhower či John Kennedy. Nejslavnějším nevěrníkem Spojených států je však zřejmě Bill Clinton, kterého aféra málem stála funkci. Když začaly prosakovat informace o Clintonově vztahu s Monikou Lewinskou, prezident na veřejnosti prohlásil: „Neměl jsem žádný sexuální vztah s tou ženou.“ Zopakoval to i před soudem. Poté, co vyšlo najevo, že Lewinská obšťastnila prezidenta orálním sexem, byl Clinton obviněn z křivé přísahy. Kongres ho neodvolal jen proto, že ho podrželi demokratičtí senátoři.

Od té doby proud světově známých sexuálních skandálů ustal. Dokonce Británii i Ameriku vedou dva známí sérioví nevěrníci. Od devadesátých let se začalo na morální prohřešky politiků pohlížet značně shovívavěji. Nejtěžším hříchem se stalo pokrytectví. Záletnictví Borise Johnsona i Donalda Trumpa je široce známé, nejspíš proto nikoho nepohoršuje. Stejně tak v případě Szájera se odsuzuje hlavně jeho údajné pokrytectví, a ne fakt, že se účastnil homosexuálních orgií. Můžeme to pozorovat i v Česku. Manželství premiérů Mirka Topolánka, Jiřího Paroubka, Petra Nečase a Bohuslava Sobotky nepřežila jejich politickou kariéru. Negativně je kvůli tomu vnímán pouze Nečas – a to ho lidé spíš litují. Možná je škoda, že éra velkých sexuálních skandálů zdánlivě skončila. Jednak ubylo v politice zábavy, ale také byly znakem sdílené morálky. Ta se spolu s nimi vytrácí a povoleno už je pomalu vše.

18. prosince 2020