Čím je pozoruhodná jedna zapomenutá indická kniha

Jak doma postavit UFO a jak je řídit

Čím je pozoruhodná jedna zapomenutá indická kniha
Jak doma postavit UFO a jak je řídit

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pokud člověka nebaví zprávy o koronaviru a dozvucích amerických voleb, má velmi mnoho možností, jak obohatit svůj život. Na síti se dá poslouchat obrovské množství skvělé hudby a listovat mnoha knihami. Z hudby mne osobně potěšila například Debussyho skladba o zvuku zvonů pronikajících listím a z knih jsem nalezl snad nejvíc obskurní titul, na jaký jsem kdy narazil. Jsem si vědom, že mohu být podezírán z mystifikace, ale existence knihy se dá lehce dokázat.

Nejprve se napojíte na server Forgotten Books, který má v digitalizované formě asi milion knih, a pak najdete knihu neznámého autora Vymanika Shastra. V podstatě pojednává o tom, jak doma postavit UFO, jak je řídit a jaké vlastnosti k tomu musíte mít. A aby bylo hned na začátku jasno, jde mi o knihu, ne o spekulace, odkud se vzaly neidentifikovatelné létající předměty, a o tématu píši hlavně proto, že odvádí myšlenky od pochmurných mediálních témat současnosti. Skoro bych řekl, že právě teď potřebujeme nějaké pořádné tajemství.

Ve staré indické mytologii jsou za vimany považovány obvykle kruhové létající zámky a někdy jakékoli stroje či budovy vznášející se v prostoru. Původních, většinou poetických zpráv je poměrně málo, ale po druhé světové válce se naopak vynořilo velice mnoho fantastických interpretací. Popisovaná kniha je však ještě starší a jen díky tomu, že byla psána v sanskrtu, a to stylem připomínajícím starou védskou tradici, unikala pozornosti. Jejím autorem je pravděpodobně bráhman Subbaraya Sastry, kterému byla podle pověsti diktována nehmotným učitelem v době někdy kolem první světové války. Zdá se, že pak dalších padesát let ležel technicky zaměřený sanskrtský text v zapomnění, než se jej chopil překladatel G. R. Josyer, který jej po dvacetileté práci vydal v roce 1973 ve velmi omezeném nákladu.

Kniha o sobě netvrdí, že pochází z dávné minulosti. Není to falzum a není to vtip. Je to, jako kdyby někdo sepsal ve středověké latině naprosto vážnou knihu o konstrukci hole, kterou Mojžíš při přechodu Rudého moře udeřil o skálu. Autor nikde nevysvětluje, jak je možné, aby vimany létaly vzduchem. Místo toho se zaměřuje na různé konstrukční typy viman, na přístroje umožňující vidět vzdálené věci a slyšet daleko se odehrávající rozhovory anebo na způsob, jak se z létajícího stroje může stát ponorka. V knize je několik
obrázků viman. Vypadají jako létající dorty nebo tupé kužele o několika patrech, ale zajímavý je pohled zespodu na sérii světel a čtyři vrtule. Hned by šel použít do filmu o mimozemšťanech.

Překladatel Josyer v 50. letech minulého století zpracovával památky staré indické literatury. Byl překvapen, když mezi víceméně náboženskými spisy nalezl popisy, jak upravovat trávu a listí, aby se zabránilo hladomoru, či jak konstruovat létající stroje schopné se zneviditelnit v oblacích dýmu. Indická „gándhíovská“ administrativa v prvních letech své nezávislosti zřejmě aspoň na chvíli doufala, že odkaz indických mudrců by jí mohl pomoct dostat se rychle na úroveň Británie. Rukopis vždycky měl a dosud v sobě má něco z napjatého očekávání a údivu. Anglický překlad provázely nesnáze. Indové se báli, že jejich tajemství jim budou ukradena, a naopak mnohé evropské folklorní a mystické spolky podporovaly vydání. Navíc překlad částečně technického textu psaného v jazyce, který je nejméně dva tisíce let starý, je nesmírně náročná záležitost a třeba popisy 16 potřebných slitin jsou nepřeložitelné.

V textu se tak objevují četné odvolávky například na sílu „balaahaavikarana“ nebo na zrcadlo, které soustřeďuje a odráží energii nepřátelského létajícího stroje. Je to text-labyrint, kde každou větu musíme uhadovat a přitom máme pocit, že autor byl až úzkostlivě pečlivý a odpovědný. K celé věci se dá přistupovat jako k básni, kde se například dovídáme o vědě zrození oblaků a osmi vrstvách atmosféry. I zde nalezneme věty o využití sil temnoty, pronikavých paprscích a schopnosti vytvořit „stealth“ vimanu, tedy neviditelný letoun. Kromě toho je pozornost věnována přípravě látek pro oděv pilota a jsou rozlišeny tři základní diety.

Další kapitoly postupně probírají konstrukci strojů a zejména zrcadel a čoček a druhy energie nutné k pohonu. Některé speciální vimany mají ještě jednu pozoruhodnou vlastnost, totiž tu, že se mohou pohybovat v čase a prolétávat různými obdobími lidské existence.

Docela by se mi líbilo, kdyby létající talíře současnosti ve skutečnosti byly stroje dávných Indoevropanů rozeznávajících čas jako iluzi nebo žijících ve více časech, které se odehrávají najednou. Nic takového však kniha netvrdí, a dokonce ani nepočítejte s její pomocí, pokud si již v kuchyni stavíte v době lockdownu, kdy je na všechno víc času, svůj vlastní létající talíř.

 

11. prosince 2020