Pandemie může změnit chování elit

Co když odejdou ti nejúspěšnější?

Pandemie může změnit chování elit
Co když odejdou ti nejúspěšnější?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vyděláváte aspoň pět tisíc dolarů (cca 115 tisíc korun) měsíčně, ale nebaví vás platit daně a Praha vám přijde příliš studená? Pak je to nabídka přesně pro vás. Spojené arabské emiráty oznámily plán, jak k sobě nalákat bohaté z celého světa. Lidé, kteří mají platný pas minimálně šest měsíců, prokážou, že jejich příjem činí pět tisíc dolarů a víc, a zaplatí si zdravotní pojištění v Emirátech, se mohou přestěhovat do Dubaje nebo Abú Zabí a neplatit tam žádné daně. Emiráty sázejí na rozvoj práce z domova a digitální spojení, kdy je jedno, jestli pracujete v témže městě jako vaši klienti, nebo jste na druhé straně planety.

Emiráty nejsou jedinou zemí, která s takovýmto plánem přišla. Něco podobného představil i Barbados; ten má navíc výhodu karibských pláží, které jsou přece jenom přívětivější než dubajská poušť.

Mnoho změn, které aktuálně pandemie koronaviru přináší, není vlastně nikterak nových, ale jejich průběh se zrychlil. Jedním z nich může být vytváření jakési globální elity, které je jedno, bydlí-li v Dubaji, na Barbadosu, v Londýně, New Yorku, San Francisku nebo třeba v Praze. Zatímco ti méně pohybliví a bohatí zůstanou uvězněni na upadajících místech zbavených těch nejúspěšnějších.

To může mít nedozírné následky. Historicky, i když projevovaly vždy větší mobilitu než zbytek populace, byly elity svázány s určitým místem. Proto v určitých jazycích stále můžeme rozpoznat staré význačné rody podle „von“ nebo „de“ ve jméně. Když prominenti mají k místu vztah, snaží se ho zlepšit, z čehož pak plynou výhody celé společnosti. Pokud však nastane situace, že se ti nejvzdělanější a nejbohatší budou stěhovat po světě podle toho, která země jim nabídne nejlepší podmínky, bude se muset zbytek spokojit s průměrem.

Odliv mozků

Nejde o nový trend. O „odlivu mozků“ z méně šťastných zemí se mluví již řadu let. A má to reálné následky, které vyjevil právě koronavirus. Jeden z nejviditelnějších přesunů je odchod lékařů ze zemí střední a východní Evropy do bohatších západních států. Právě v době pandemie se to ukazuje jako zásadní problém. V zahraničí pracuje několik tisíc českých lékařů, prezident České lékařské komory Milan Kubek je vyzval k návratu domů, neboť momentálně zasaženému zdravotnictví chybějí. K návratu svých doktorů ze zahraničí vyzvalo i Slovensko. Možná ale nejhorší situace je v Rumunsku, odkud odešlo od vstupu země do EU nějakých 43 tisíc doktorů.

Jenže doktoři aspoň musejí vykonávat svou práci přímo na místě, pacienta zatím stále přes Skype neodoperují. To se nedá říct o další řadě elitních profesí, jako jsou finančníci, manažeři, novináři a stále víc i univerzitní profesoři. Nabídky, jako jsou ty od Emirátů a Barbadosu, mohou být prvními vlaštovkami, kdy se o nejschopnější nebudou přetahovat jen firmy, ale rovnou celé státy.

Znovu to má díky koronaviru možná již reálné dopady. Lidé, kteří nejvíc komentují události na sociálních sítích a mají největší prostor v médiích, jsou zároveň ti nejvíc chránění od dopadů tvrdých lockdownů. Pokud je přechod na on-line práci pro člověka snadný a ekonomické dopady vypnutí společnosti nepocítí v první řadě, je velmi jednoduché být pro masivní koronavirová omezení – na rozdíl od drobných podnikatelů, kteří je pocítí ihned. Tím se vytváří rozdíl mezi elitou volající po čím dál přísnějších opatřeních a zbytkem, který má všeho dost.

Občan ničeho

Problému přelétavých a nezakotvených elit si již před pár lety všimli politici i a někteří komentátoři. V roce 2016 tehdy relativně nová britská premiérka Theresa Mayová přednesla široce diskutovaný projev. Nejcitovanější věta z něho zněla: „Pokud věříte, že jste světový občan, jste občan ničeho.“ Byl to jasný útok právě na tyto přelétavé elity, které se necítí vázány k určitému místu a místo toho se zajímají o globální problémy. Nebylo náhodou, že tato slova pronesla krátce po referendu o brexitu.

O rok později britský novinář David Goodhart vydal knihu, která se podobným tématem zaobírala. V Road to Somewhere: The Populist Revolt and Future of Politics (Cesta někam: populistická revolta a budoucnost politiky) identifikoval rozdělení britské společnosti na „somewheres“ a „anywheres“. Somewheres (od anglického somewhere, někde) tvoří zhruba polovinu populace. Jsou zakořeněni v určitém místě, mají horší vzdělání a váží si příslušnosti k nějaké skupině, důvěrnosti a bezpečí. Počet anywheres (od anywhere, kdekoli) Goodhart odhaduje na 20 až 25 %. Jsou vzdělaní, bohatší, mobilní a váží si otevřenosti a proměnlivosti. Přestože anywheres je ve společnosti menšina, jsou nadproporčně zastoupení a v podstatě ovládají politiku, média, školství, vysoké finančnictví a další klíčové oblasti.

První si tohoto rozdělení všimli právě Britové díky brexitu, byla to první vzpoura somewheres, kteří žádali, aby se jejich problémy konečně začaly brát vážně. Jenže podobné trendy lze vysledovat i v ostatních zemích. Ve světě vyrostla celá generace, která sleduje ty samé seriály na Netflixu, čte ty samé, hlavně anglosaské autory, snaží se dostat na ty samé nejlepší univerzity a řeší tytéž politické spory proudící především z USA. Cokoli se stane v Americe, dřív nebo později se promítne i na druhé straně Atlantiku. Tito lidé se lépe cítí mezi svými vrstevníky ve světových metropolích než ve venkovské hospodě.

V USA právě koronavirová pandemie dobře demonstrovala mobilitu bohatých elit. Když pandemie v plné síle zasáhla New York, začal hromadný úprk z města. Mezi 1. březnem a 1. květnem se z města odstěhovalo asi 420 tisíc lidí, což je zhruba 5 % obyvatel. Neutíkali však rovnoměrně, nejvíc lidí se vystěhovalo z jižní části Manhattanu, tam z některých částí zmizelo 40 % i víc obyvatel. Není náhodou, že Manhattan je nejdražší část New Yorku, kde žijí ti nejbohatší. Právě ti mají druhé domy někde v luxusních letoviscích či prostředky k tomu, aby se rychle odstěhovali. Ostatní, chudší části New Yorku zdaleka takový odliv nezažily. Nejde vlastně o nic nového, jak ukazuje třeba Boccaccio, již ve středověku bohatí utíkali z měst zamořených morem do svých venkovských vil.

New York je pouze nejnápadnějším a nejlépe zdokumentovaným příkladem. Ale i ostatní velká města trpí. Například v San Francisku nájmy klesly o 20 %, výběr daně z prodeje (americká obdoba DPH) mezi dubnem a červnem spadl o 43 % a počet uvolněných kanceláří stoupl na 14,1 % na konci září; všechno to jsou znaky vyprazdňujícího se města. V anglických médiích zase můžeme narazit na čím dál víc článků radících, jak se zabydlet na venkově a která městečka v okolí Londýna mají nejlepší školy.

Konec velkých měst

Mluví se tak o konci velkých měst, kdy se střední třída a bohatší vystěhují z metropolí a skončí na předměstích a na venkově, zatímco chudší budou muset nějak přežít v upadající zástavbě, kde bude růst zločinnost a neřesti, kde se budou vršit odpadky v ulicích a všechno bude stále víc připomínat apokalyptickou krajinu.

Ohledně této budoucnosti panují v podstatě dva názory. První praví, že úpadek měst nehrozí. Střední a vyšší třída bude stále vyžadovat takové vymoženosti, jakou jsou dobré restaurace, divadla, taneční kluby, dobré spojení se světem a podobně. Tyto věci na nějakém zapadákově prostě neseženete. Výhody práce z domova se také přeceňují. Například šéf Netflixu Reed Hastings pro Wall Street Journal prohlásil, že v home office nevidí „žádná pozitiva“, dokonce mu připadá „čistě negativní“. Očekává, že jakmile pandemie pomine, lidé se do kanceláří vrátí. Rozhodně to plánuje ve své firmě.

Pak jsou tu tací, kteří si myslí, že vylidňování měst je dobrou zprávou pro zbytek země. Podle této teorie bohatí uprchlíci z megalopolí zamíří do menších městeček, která nyní spíš upadají. Příliv peněz a lidí zlepší situaci a sníží rozdíly mezi městy a venkovem. Zvlášť ve Spojených státech si od toho slibují jakési zacelení politického rozdělení, neboť lidé z pobřeží se přesunou do vnitrozemí, promíchají s domorodci, vymění si názory a vznikne nový politický konsenzus.

Pro naplnění obou scénářů je však nutné, aby se ti nejbohatší nestěhovali za hranice. Přiznejme si, Západ v současné krizi nepůsobí nejlépe. Počty nakažených stoupají, ekonomika padá, zákazy vycházení se množí. V takové situaci přesun do Dubaje nebo na Barbados rozhodně nevypadá špatně. Ještě lépe ale působí třeba Soul, Tchaj-pej či Tokio. Pokud by v těchto městech přihodili nějaké daňové výhody, přestěhování tam by začalo být opravdu lákavé.

Pandemie ukázala sílu virtuálního světa. Je možné zůstat ve spojení se svou prací, s děním doma, ale třeba i s nejnovějšími filmy – a přitom bydlet téměř kdekoli na světě. Předpokladem ale je, že máte dost peněz na přestěhování a zároveň práci, kterou lze vykonávat na dálku. Takoví rozhodně nejsou všichni.

Ať už koronavirus vyžene bohaté na venkov, nebo z nich udělá nomády cestující od příležitosti ke příležitosti, dá se očekávat, že rozdíl mezi anywheres a somewheres se ještě prohloubí. O úspěšné a bohaté se vždycky budou prát firmy, města, nebo rovnou celé státy. Otázka je, co s těmi, kteří zůstanou pozadu.