Co znamená vítězství Joea Bidena

Éru chaosu střídá období nudy

Co znamená vítězství Joea Bidena
Éru chaosu střídá období nudy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Bude to dlouhá noc.“ Takové bylo poselství, které se začalo šířit na všech amerických televizních stanicích poté, co začalo být jasné, že Donald Trump uhájí Floridu. Bez ní by bylo téměř vyloučeno, aby Trump dosáhl na nutných 270 hlasů volitelů, a Biden by tak směřoval k jasnému vítězství. To se však nestalo a místo toho jsme se dočkali nervy drásajícího finiše, kdy Amerika – a zbytek světa s ní – napjatě několik dní sledovala, zda Biden dožene Trumpův náskok v klíčových státech. V sobotu již bylo jasné, že Trumpova éra končí a nastupuje Joe Biden. Chaos střídá velká nuda.

Biden bude nudný prezident. Nejen proto, že po prezidentské reality show, kterou předvedl Trump, by jakýkoli nástupce působil jako šedivý panák. Jeho kampaň byla nudná. Zatímco Trump objížděl Spojené státy a pořádal obří mítinky, Biden téměř nevycházel ze svého sklepa. Možná právě tato nuda to Bidenovi vyhrála. V září web Unherd publikoval výsledky vlastního průzkumu, s výrokem „Politicky nejvíc chci, aby se všichni uklidnili“ souhlasilo 84 % dotazovaných Američanů.

Referendum o Trumpovi

Zdá se nepochybné, že volby ani tak Biden nevyhrál, jako si je Trump prohrál. Volby byly především referendem o Trumpovi. To dobře vyplyne při pohledu na ostatní klání, která proběhla. I když ze zjevných důvodů největší pozornost poutal souboj Trumpa s Bidenem, zároveň se volila třetina Senátu, celá Sněmovna reprezentantů, 11 guvernérů a 86 z 99 legislativních komor na úrovni států. Tam všude si republikáni vedli nad očekávání dobře. To se nemělo nikdy stát. Pravidlem bývá, že v prezidentských volbách se s vítězným kandidátem „svezou“ i jeho spolustraníci, a prezident tak může vládnout ve spolupráci s Kongresem.

Zaprvé republikáni nejspíš uhájí Senát. Výsledek závisí na dvou kláních v Georgii, jež postoupila do druhého kola, to se ale uskuteční teprve v lednu. Republikáni jsou v nich favorizováni. Biden se tak nejspíš stane prvním prezidentem od roku 1884, který zahájí své funkční období bez kontroly Senátu, bez něhož nemůže efektivně vládnout. I pokud by v senátních volbách v Georgii republikáni prohráli, rozdělení v Senátu bude 50 na 50 a rozhodující hlas v takovém případě získá viceprezidentka Kamala Harrisová. V tomto rozložení je téměř vyloučeno, že Biden procpe Senátem jakoukoli ambiciózní agendu, v niž doufalo progresivistické křídlo Demokratické strany. Demokraté tak mohou zapomenout třeba na rozšíření Nejvyššího soudu o nové soudce, ekologickou přestavbu ekonomiky známou jako Green New Deal a další. To je druhý důvod, proč Biden bude nudným prezidentem; prostě nebude mít jak prosadit svůj program. Na nějaké velké legislativní změny může zapomenout.

Pak je tu Sněmovna reprezentantů. Tam republikáni senzačně snížili demokratickou většinu minimálně o pět křesel a v několika dalších, zatím nespočítaných kláních průběžně vedli. To je dobré znamení pro takzvané mid-terms, tedy volby odehrávající se uprostřed prezidentského mandátu, kdy tradičně prezident oslabí, neboť Američané rádi vyvažují moc.

Na úrovni státních shromáždění a Kongresů se demokratům nepodařilo získat kontrolu nad jedinou parlamentní komorou. Naopak republikáni uspěli v aljašské Sněmovně reprezentantů a v Senátu státu New Hampshire. Co se týče voleb guvernérů, došlo k jediné změně, a to znovu ve prospěch republikánů.

Kdyby nepřišel koronavirus

Trump tedy za svými stranickými kolegy notně zaostal. Může za to jeho bombastické, hrubiánské a chaotické chování. Přes to všechno by nejspíš zvítězil, kdyby neměl, stejně jako zbytek světa, neuvěřitelnou smůlu, protože zhruba v listopadu minulého roku si nejmenovaný Číňan dal k obědu netopýří polévku (nebo co se to vlastně stalo). Bidenovo vítězství je vlastně stále relativně těsné, vzhledem k tomu, že pandemie koronaviru zabila v USA téměř 250 tisíc lidí a způsobila hlubokou recesi. Kolika úmrtím mohl Trump vlastně zabránit, je otázka, která se nejspíš nikdy nevyřeší. I když jsou věci, které mohl udělat jinak, pravda je, že většina konkrétních kroků je v gesci guvernérů. Situace v EU, kde celkový počet úmrtí a případů je podobný jako v USA, naznačuje, že Trumpova nekompetentnost nebude ojedinělá. Jenže byl to Trump, kdo byl zrovna v čele USA, když pandemie přišla, a nese proto politickou zodpovědnost. Voliči mu to spočítali. Nicméně kdyby v pár státech zhruba 60 tisíc lidí volilo jinak, Trump vstupuje do druhého volebního období. To naznačuje, že nebýt pandemie, Trump by si nejspíš lehce, s dobře šlapající ekonomikou v zádech, došel pro vítězství.

Ve volebních výsledcích se skrývají další dobré zprávy pro republikány. Trumpovi se podařil pořádný zářez do tradičních voličských skupin demokratů. Trump získal víc hlasů menšin než jakýkoli republikánský kandidát na prezidenta za posledních 60 let. Je to především díky Hispáncům, kteří Trumpovi pomohli vyhrát Floridu a pohodlně uhájit Texas. Ve státě Colorado Biden navýšil náskok Hillary Clintonové, ale kde si naopak pohoršil, jsou většinově hispánské okresy. V průměru si Trump u Hispánců polepšil o 11,5 % . Získal však i u černochů, i když jen zhruba o 2 %. V okrese Robeson v Severní Karolíně, který je většinově indiánský, Trump vyhrál poměrem zhruba 69 : 30. V roce 2012 tady zvítězil Obama 59 : 39. Počet lidí LGBT volících Trumpa se zdvojnásobil ze 14 na 28 %. To vše ukazuje na další těžkosti pro demokraty. Jejich volební taktika se dlouho opírala o předpoklad, že hlasy menšin mají zaručené. To se začíná drolit. Někteří experti již nyní předpovídají, že z republikánů se pomalu stává strana multirasových sociálně konzervativních dělníků, zatímco z demokratů čím dál víc bělejší strana městských liberálů. Pokud tento trend vydrží, budoucí volby budou hodně zajímavé, protože nebude možné opřít se o zažitá schémata a předpoklady.

Jedním z důvodů tohoto rozložení je demokratické tíhnutí k progresivismu v posledních letech. Například v uniklém konferenčním hovoru demokratických kongresmanů těsně po volbách si kongresmanka z Virginie Abigail Spanbergerová stěžovala, že heslo „Seberme policii peníze“ ji málem stálo křeslo a že by demokraté „již nikdy neměli říkat socialismus“. Prorokovala, že pokud budou kandidovat s podobným programem i v roce 2022, dočkají se volebního masakru.

Otočka médií

Dalším důvodem nastávajícího nudného Bidenova prezidenství jsou média. Ta se během celého Trumpova období chovala, jako kdyby představoval bezprecedentní nebezpečí pro Ameriku. Byly to v podstatě čtyři roky neustálého negativního zpravodajství. To se nyní změní. Můžeme očekávat obdivné a možná až patolízalské reportování o Bidenově administrativě. První náznaky již existují. Například když se komentátor CNN Van Jones v přímém přenosu rozplakal radostí, když televize prohlásila Bidena za vítěze. Moderátor Don Lemon zase tweetoval: „Nemůžu mluvit za své kolegy, ale nevěřili byste, jak bylo pro novináře těžké pokrývat tuto temnou část naší historie. Doufejme, že útoky na žurnalisty, žurnalistiku a na všechny ostatní skončí. Čas přesunout se zpátky do světla.“ Připomeňme, že to nejhorší, co novináře od Trumpa postihlo, bylo, že je občas nazval „fake news“. Další novináři na Twitteru nadšeně sdíleli video, ve kterém nastávající viceprezidentka Kamala Harrisová volá Bidenovi, že vyhráli. To opravdu není chování neutrálního tisku. (Navíc to video je neuvěřitelně trapné.) Trumpův každý krok byl médii rozebrán na prvočinitele, Bidenovi budou aspoň částečně krýt záda.

V samotných politických krocích Joea Bidena se nejspíš vrátí jakási nudná normalita. Například již ohlásil, že sestaví dvacetičlennou komisi expertů, která bude mít za úkol vymyslet postup proti pandemii. Šance, že dojde k něčemu opravdu převratnému, kromě čekání na vakcínu, je mizivá. Je to však přesně ten krok, který přivítají technokraticky naladění lidé. Biden navíc bude moci tvrdit, že poslouchá „vědu“.

Vzhledem k tomu, že v Kongresu má pramalou šanci protlačit ambiciózní agendu, Bidenův tým prý již mění seznam kandidátů do jeho kabinetu, protože ten předchozí by nejspíš neschválil republikánský Senát, bude se muset vládnout pomocí exekutivních dekretů. Biden slíbil, že jeden z prvních bude návrat k pařížské klimatické dohodě. Ta je vzývána klimaaktivisty jako poslední naděje na záchranu světa. Ve skutečnosti – vzhledem k tomu, že její plnění je víceméně dobrovolné – je to jen symbolický krok. Další slibovaný krok bude zajímat hlavně ty, pro které jsou hlavní téma kulturní války. Biden slíbil zvrátit Trumpův zákaz „tréninku k diverzitě“ ve federálních úřadech. Pod tím označením se skrývá vyučování o systematickém rasismu, sexismu a dalších strašácích progresivistů. Dá se taky očekávat rychlé zvrácení Trumpových antiimigračních dekretů. V delším horizontu Biden nejspíš znovu zavede nejrůznější Obamovy ekonomické regulace, které Trump zrušil. Tím se oblast, kde může rozhodovat jen pomocí exekutivních dekretů, vyčerpá.

V průběhu Bidenova prezidenství také můžeme očekávat velký spor o zvyšování daní. Je pravděpodobné, že po dlouhém otálení mu to republikáni schválí, aby mu to mohli v následujících volbách omlátit o hlavu. Čili vlastně normální nudná politika.

Radikální levice proti Bidenovi

Kdo to Bidenovi může zkazit, je radikální levice. To, že se zbavila Trumpa, ještě neznamená, že se nechystá protestovat. Radikální magazín Jacobin například již napsal: „Je dobře, že Donald Trump prohrál. Ale levice se musí okamžitě přeorientovat na opozici proti Bidenovi.“

Pro svět bude nejdůležitější Bidenova zahraniční politika. Celkově Biden tvrdí, že chce, aby USA byly aktivnější v mezinárodních organizacích, věří v diplomacii a uzavírání spojenectví. Od jeho administrativy se dá očekávat jiná, méně silácká rétorika, než byla ta Trumpova, ale možná také méně účinná.

V rámci Evropy dojde k vyměnění hlavního spojence a Německo vystřídá Británii, určitě dokud bude premiérem Boris Johnson. Britskému nedělníku The Sunday Times zdroj z okolí Bidena sdělil: „Pokud si myslíte, že ho nesnáší Joe, počkejte, až uslyšíte Kamalu.“ Pro Českou republiku se toho asi mnoho nezmění. Spojence ve V4, zvlášť Polsko a Maďarsko, čekají krušné časy. Při prezidentské debatě Biden prohlásil: „Vidíte, co se děje všude, od Běloruska přes Polsko k Maďarsku, nástup totalitních režimů ve světě.“ Poláci s Maďary se tudíž mohou těšit na poučování o demokracii, dodržování lidských práv, o nezávislosti soudů a podobně. Poláci nejspíš přijdou o výsadní postavení, které mezi evropskými zeměmi měli.

Pro globální stabilitu však bude nejdůležitější Bidenův vztah k Blízkému východu, Rusku a Číně. Na Blízkém východě se bude muset potýkat s Íránem. Ten je po zabití jednoho z klíčových generálů, tvrdě prodělané pandemii, sérii protestů v ulicích a několika záhadných útocích, které zřejmě cílily na jeho jaderné zařízení, v dost horší kondici, než když Trump nastupoval do úřadu. Tehdy se Írán mohl těšit z čerstvě zrušených sankcí a peněz uvolněných Obamovou administrativou. Tomu Trump učinil přítrž, když se stáhl z „íránské jaderné dohody“. Je možné, že Biden bude chtít navázat na to, co Obamova administrativa považovala za svůj největší zahraničněpolitický úspěch, a znovu přistoupit k íránské dohodě.

Úleva v Pekingu

Demokraté sice strávili čtyři roky osočováním Trumpa ze spolupráce s Rusy, podle některých expertů to však neznamená, že by se nemohli pokusit o další restart ve vztazích. Je to vlastně již jakási americká tradice. O zlepšení vztahů s Moskvou se pokoušel George W. Bush, Barack Obama i Donald Trump. Vladimir Putin se vždy tvářil, že s tím souhlasí, získal pár let čas, aby se pak ukázalo, že si stejně dělá, co chce, a vztahy se zase zhoršily.

Pak je tu Čína. Její státní média se Trumpovi vysmívala. Pekingu se z Bidenova vítězství ulevilo. Ne že by byl Biden pročínský, ale bude se snažit porazit říši středu tradičními metodami, jako je svázání v mezinárodních organizacích. Ty se v minulosti neosvědčily, Čína tak doufá, že získá čtyři roky oddychu, než nastane další ostré kolo soupeření s USA.

Čtyři roky relativního klidu je to, v co doufá většina světa. V Bidenově éře se nedají očekávat velké změny. Sám Biden naznačoval, že kvůli svému věku nebude za čtyři roky kandidovat znovu. Republikáni s velkou pravděpodobností v roce 2024 nasadí ideologického Trumpova nástupce (a možná Trumpa samého), demokraté zase zešílí strachy a celý cirkus začne znovu.

 

Text byl publikován také na https://theconservative.online/cz

 

10. listopadu 2020