Rozdělení ve společnosti prezidentskými volbami neskončilo

Žádný kulturní blitzkrieg

Rozdělení ve společnosti prezidentskými volbami neskončilo
Žádný kulturní blitzkrieg

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Americké prezidentské volby byly vnímány jako klíčový střet pro další vývoj kulturní války, možná měly být dokonce jejím Stalingradem (nebudu zabrušovat do tématu, kdo je v té analogii Žukov a kdo Paulus). Jaký je ale skutečný význam proběhnuvších voleb pro ten kulturní (hodnotový) střet, jenž se na současném Západě vede a jistě bude vést dál? Co vyhráli vítězové a co ztratili poražení?

Aktivisté versus „trumpisté“

Pokud bychom se drželi toho válečnického vnímání, tak by pro obě strany měl být výsledek zklamáním a měl by vést k vystřízlivění a možná i přehodnocení vlastní pozice. Radikální křídla obou stran – na jedné aktivističtí lidé z médií, kulturní oblasti, velkých firem, na druhé zapálení „trumpisté“ – v předvolebním čase žila v přesvědčení, že je v jejich silách dosáhnout nějaké rozhodující míry dominance, že je možné tu „válku“ v dohledné době vyhrát nebo se k vítězství aspoň výrazně přiblížit. Na obou stranách tu víru podpíralo nějaké vnímání způsobu, jímž jsou v tom střetu rozložené síly. Přesněji: obě ty skupiny se cítily silnější, než fakticky byly. Jedna věřila, že zatímco média systematicky zkreslují obraz americké společnosti a dominantní kulturní levice dezinterpretuje její problémy a dramata, má „lid“ jasno a ví, co je pro něj dobré. Hlasů pro Donalda Trumpa bude daleko víc, než by se podle zmanipulovaných zpráv a průzkumů mohlo zdát, což se u voleb ukáže – bude se opakovat příběh z roku 2016, stoupenci demokratů půjdou spát jisti si vítězstvím a probudí se jako poražení. Radikálové z opačného tábora zas věřili, že se proti Trumpovi zformuje duhová koalice lidí všech odstínů pleti, pohlaví a sexuálních orientací a rozpoutá „modrou vlnu“, která spláchne rasisty a zpátečníky a nastolí stav, v němž bude možné začít budovat nové a spravedlivější pořádky.

Ani jedno z toho se – jak známo – nestalo. Ano, volby vyhrál Joseph Biden, podpora pro Trumpa ale byla nečekaně velká, v Senátu (klíčovém pro prosazování legislativních změn) demokraté na většinu nedosáhli, ve Sněmovně reprezentantů ji sice udrželi, ale pár míst ztratili. Výsledky voleb navíc zpochybnily optimismus demokratů ve vztahu k dlouhodobější perspektivě americké politiky, tezi, že zmenšující se podíl bílé populace musí automaticky přinést trvalou demokratickou nadvládu, protože lidé z menšin republikány nikdy volit nebudou. V reálu ale pro Donalda Trumpa hlasovalo výrazně víc menšinových voličů než před čtyřmi roky, k většině to má pořád daleko, ale předpoklad, že hlasy minorit má Demokratická strana jisté, se ukázal jako mylný.

Socialistická levice, již ve vrcholné politice reprezentuje třeba známá senátorka Alexandra Ocasio-Cortezová, zas razila přesvědčení, že se jí může podařit dosáhnout výrazného volebního úspěchu tehdy, až dokáže k volbám přitáhnout lidi, kteří k volbám nechodí, mezi nimiž by podle této teorie mělo být velice mnoho latentních socialistů, jen to projevit. K prezidentským volbám přišlo nejvíc voličů – měřeno absolutně i relativně –, očekávaný výrazný posun doleva to ale nepřineslo. Podle některých zpráv je navíc socialistická skupina v Demokratické straně pod palbou ze strany senátorů, podle nichž spojování partaje s myšlenkou socialismu demokratům v očích voličů výrazně uškodilo.

Srážka s realitou

Radikálové z obou stran, kteří jsou ale pro vnímání střetu dost určující (především pro lidi, kteří do něj nahlížejí přes sociální sítě), se teď musejí vypořádat s tou „srážkou s realitou“, kterou jim volby přinesly. A dělají to v zásadě stejným způsobem – popíráním. Hardcore příznivci Donalda Trumpa spolu se svým kandidátem blouzní o ukradených volbách (podle některých průzkumů jich ale tak moc není), utěšují se roztodivnými teoriemi – populární je třeba ta o Trumpově geniálním plánu nechat tajně označit hlasovací lístky vodoznakem, teď se prý všechny skenují, a vychází tak najevo gigantický volební podvod. Podobnou – i když zdánlivě sofistikovanější – strategii popírání zvolili i ti aktivisté a stoupenci levice, kteří pod vlivem protestů po zabití George Floyda začali volby chápat a prezentovat prizmatem jediného: rasy. Jako střetnutí antirasistů se slábnoucími silami rasistického minula. Z toho mylného předpokladu pak už logicky docházejí k závěru, že těch odporných rasistů v zemi žije daleko víc, než předpokládali, a že mnozí z nich ani nejsou bílí – buď bílou nadřazenost jaksi internalizovali, nebo se bílými tak nějak stali, protože „bělost“ je pružná kategorie, schopná zahrnout kohokoli, kdo se zrovna mocensky hodí, jak píše vlivná publicistka Nicole Hannah Jonesová.

S představou nutnosti dosáhnout naprosté mocenské dominance to může být obtížné v situaci, kdy radikálnější stoupenci obou stran vnímají svoje protivníky jako ztělesnění zla. Pokud je někdo přesvědčen, že Demokratickou stranu řídí skupina pedofilních uctívačů ďábla (jako stoupenci populární protrumpovské konspirační teorie QAnon), musí být pro něj těžké přistoupit na myšlenku, že by s těmi pedofilními satanisty měl najít nějaký modus vivendi, naučit se s nimi koexistovat. A stejně na tom jsou lidé, kteří volební střet vnímali jako zápas s nastupujícím fašismem, institucionálním rasismem. I v tomhle vnímání je jediný morálně přijatelný výsledek eliminace protivníka. Jeden z předních ideologů soudobého antirasismu Ibram X. Kendi po volbách publikoval článek v časopise The Atlantic. Značně vzletnými slovy v něm polemizuje s leitmotivem Bidenovy kampaně „obnovit duši Ameriky“. Jenomže Amerika podle Kendiho nemá jednu duši, její historie není příběh rozporného společenství rozporných lidí, uvnitř nichž se střetává dobré a zlé. Po celou dobu americké historie spolu zápasí duše dvě, jedna přináší pokrok a občanská práva, druhá útlak a zpátečnictví. „Mohu se bít za duši spravedlnosti. A vy také můžete. My můžeme. Jako naši předkové za svoje děti. Můžeme změnit svět pro Giannu Floydovou (dcerka George Floyda – pozn. red.). Může jednou provždycky vyhrát bitvu mezi dušemi Ameriky.“ V něčem je to vnímání jako permanentního střetu mezi – nikoli ve smyslu barvy kůže – černými a bílými, bytostmi světla a bytostmi tmy, až dětinské a zvráceným způsobem náboženské, manichejské (podle Kendiho může být lidské jednání buď rasistické, nebo antirasistické, nikdy nic mezi tím). Kdyby ho ale člověk přijal – to „jednou provždycky“ se prostě odkládá a kdoví, jestli někdy přijde.

Omezené možnosti

Možnosti administrativy jakéhokoli prezidenta zasáhnout do probíhajícího kulturního střetu jsou značně omezené, zvlášť v časech, kdy nebude mít Senát na své straně. Dá se čekat, že Joseph Biden zruší Trumpovo nařízení, které zakazovalo federálním úřadům dělat pro své zaměstnance školení v duchu „kritické rasové teorie“ (prosazování tohoto myšlenkového směru má skutečně toxický dopad na poměry na amerických pracovištích). Biden se už dřív přihlásil ke snaze zvrátit rozhodnutí Trumpova ministerstva školství, které zrušilo změny ve způsobu vyšetřování obvinění ze sexuálních deliktů na amerických univerzitách. Na základě doporučení Obamovy administrativy byl na vysokých školách zaveden systém, který velice výrazně znevýhodňoval obviněné. Pro Bidena ale může být obtížné dosáhnout návratu k této praxi – úřední postup není zrovna rychlý. A navíc, nemálo škol už u soudu prohrálo dost peněz ve sporech se studenty, kteří byli vyhozeni ze studia na základě obvinění neprokázaných a někdy i dost podivně působících.

Skutečnost, že prezident toho v kulturní válce fakticky moc nezmůže, nakonec dokládají i výsledky čtyř let Donalda Trumpa, který agresivní tlak pokrokářů ve školách, kulturních institucích a firmách nedokázal nějak otupit, protože jeho úřad mu k tomu ani nedával moc prostředků – Amerika je decentralizovaná země. Výměna v Bílém domě může „kulturní revoluci“ možná trochu akcelerovat, její průběh ale nemusí nějak výrazně ovlivnit. V něčem může Trumpův odchod pro „kulturní revolucionáře“ představovat komplikaci. Odcházející prezident byl snadný terč a taky pomáhal protivníka mobilizovat. Byl vděčným symbolem autoritářské hrozby a v odporu proti němu si lidé z pokrokářského tábora mohli připadat jako v odboji, udržovat se v pohotovosti řečmi (často dost poblouzněnými) o fašistické hrozbě. Teď se tato energie nebude mít kam nasměrovat.

V Bílém domě bude prezident vůči představám amerických „válečníků za sociální spravedlnost“ jistě nakloněnější, ochotnější k ústupkům, které ale z jejich pohledu nikdy nebudou dostatečně velké. V předvolební kampani se nakonec americká levice jakžtakž sjednotila za Josephem Bidenem – v zájmu porážky Donalda Trumpa. Teď, když k ní došlo, se otevírá prostor pro vnitřní boje mezi umírněnými a radikály. Neklid, napětí a rozdělení ve společnosti prezidentskými volbami neskončilo, ani nemohlo. Spojené státy čekají rušné a chaotické roky (v případě Trumpova vítězství by to ovšem bylo úplně stejné). V kulturní válce se ale nedá čekat něčí „blitzkrieg“. Možná pravděpodobnější je nějaký ten „kulturní Verdun“, u něhož mohou armády kulturních válečníků společně vykrvácet.