Naproti Faustovu domu na Karlově náměstí v Praze se tyčí pomník badateli a obchodníkovi, jehož jméno je laické veřejnosti nepříliš známé. Stojící muž s kloboukem a v rozepjatém kabátě drží v pravé ruce knihu, v levé pozlacenou květinu. Na přední straně piedestalu stojí nápis: BENEDIKTU ROEZLOVI (12. 8. 1824 – 14. 10. 1885) / SLAVNÉMU BOTANIKU A CESTOVATELI / VĚNUJÍ / JEHO CTITELÉ. Sousoší dotváří nahý indiánský chlapec s mačetou tulící se k Roezlovým nohám. Je to kreace sice idylická, dnes ovšem mimořádně kontroverzní. Nezbývá než doufat, že se Dobytčí trh neocitne v hledáčku svatého obrazoboreckého hnutí, pustošícího nyní Spojené státy.

K obrazu bílého vykořisťovatele měl Roezl daleko, naopak, na floristických průzkumech sopečných oblastí Střední a Jižní Ameriky, kde ho zajímaly hlavně orchideje, indiáni přepadali a okrádali právě jeho. Poprvé v roce 1855 v Mexiku a pak ještě několikrát, k čemuž s černým humorem sobě vlastním poznamenal: „Nejlépe jest peníze jim vydati. Ku pověšení na strom nedělají velké okolky, an způsob tento jest zde velmi oblíben.“

Sám přitom domorodce zaměstnával; některé jeho výpravy na místa, jichž se noha Evropana nikdy netkla, jim přinášely nemalé výdělky. V sopečné oblasti na západním pobřeží Mexika například nashromáždil během tří měsíců své poslední expedice sto tisíc orchidejí, přičemž 22 tisíc tvořil vzácný druh Odontoglossum cervantesii, a sto kusů vykupoval za dva až tři dolary. Stovky nadšených indiánů s náručemi rostlin stály před jeho stanem fronty. Obchod s orchidejemi přerůstal v druhé polovině 19. století v mánii, orchideovou módu, vycházející především ze šlechtických sídel.

V letech 1854–1875 procestoval pěšky a na koni celý americký kontinent. V severoamerickém pohoří Sierra Nevada nalezl nové druhy lilií, ve Skalnatých horách neznámou juku Yucca angustifolia. Zde také inicioval sběr šišek modrostříbrné vysokohorské jedle Abies concolor, jedle ojíněné, z nichž vzešla dnes všeobecně rozšířená zahradní kultura tohoto jehličnanu. Z Mexika poslal londýnskému kaktusáři Peacockovi metr vysoký a půl tuny těžký kaktus Echinocactus visnaga (polámaly se mu všechny ostny, ale přežil a ochotně vykvetl), na úbočí tamní sopky Jorullo objevil nový druh palmy Brahea roezlii, v rovníkových pralesích Kolumbie dosud nezmapovaný cykas Zamia roezlii, ale všude hledal zejména orchideje.

Rodinný byznys

U laguny Sontecomapan na východním pobřeží Mexika založil pro svůj obchod přístav a zřídil tam rodinnou základnu, do níž se přistěhovaly tři z jeho šesti mladších sester. Floristických misí se účastnili rovněž tři synovci, z nichž nejstarší, Eduard Klaboch, po něm nakonec práci převzal. Roezl mu v jednom z dopisů radí: „Sbírej pouze v suchém období, jindy přijde mnohé do Evropy mrtvé. Z teplých krajů zasílej jen na jaře, z hor po celý rok a dobré věci vícekrát, aby se něco do Evropy dostalo.“ Z údolí kolumbijské řeky Cauca například oba jmenovaní vypravili 350 kusů orchidejí Odontoglossum roezlii, ale cestu přes oceán jich přežilo jen čtyřicet. Orchideje zasílané nejčastěji ve formě hlíz likvidovaly nejen tropické lijáky, nýbrž i vedra.

Druhový přívlastek roezlii svádí k domněnce, že Benedikt Roezl pojmenovával nově objevené rostliny sám. Nebylo tomu tak. Pouze je sbíral a odbavoval, další kroky měli na starosti spolupracovníci Conrad Sander a Ludwig Reichenbach. (Do portfolia britské firmy Sander & Comp., specializované na import orchidejí, patřil prales v Kordillerách o délce sto mil, to jen pro zajímavost.) Sander nechával orchideje vykvést a nepojmenované druhy předával řediteli botanické zahrady v Drážďanech profesoru Reichenbachovi, který je určoval. Identifikaci prováděli také experti zahradnických velkozávodů, kteří sledovali růst novinek a expedovali je na trh, například projektant městských parků v Paříži, Monte Carlu a Montevideu Eduard André nebo šéf skleníků v Gentu a Bruselu Jean Linden. Ti všichni se scházeli rovněž ke konzultacím a byli to oni, znalci taxonomického pravěku třídícího květenu ještě podle vnější podobnosti, kteří stanovili Roezlovu proslulost.

Jako první ji vyčíslil zahradník František Thomayer. Učinil tak na slavnostní večeři v Praze před Vánocemi 1884 pořádané poté, co Roezl obdržel na zahradnické výstavě v Petrohradě od ruského cara vysoké vyznamenání, Imperátorský a carský řád sv. Stanislava. Thomayer spočítal, že Roezl importoval do Evropy několik tisíc neznámých rostlin, z nichž je po něm pojmenováno kolem 130 druhů. Pokud jde o čeleď Orchidaceae, na starý kontinent dopravil asi milion exemplářů, přičemž přívlastek roezlii nesou desítky druhů, a navíc se celý jeden rod jmenuje Roezliella. Větší pocty se Roezlovi dostat nemohlo.

Život s jednou rukou

Narodil se v Hořovicích vlastněných strahovskými premonstráty. Jeho otec Vincenc u nich zahradničil a stejnou profesi dostal do vínku i od dědečka a pradědečka z matčiny strany. V chlapcových pěti letech se rodina přestěhovala na panství téhož řádu do Pátku nad Ohří. Benedikt se v tamních parcích od otce nehnul a už tehdy si pamatoval nejen jména rostlin, ale i jejich podobu, habitus. V roce 1836 nastoupil do učení do zámeckých zahrad hraběte Thun-Hohensteina v Děčíně. Jeho výcvik vedl František Jošt, evropská autorita v pěstování orchidejí. Náhoda, nebo osud?

Po vyučení začal od píky. Hrabě Pawlikowski v haličské Medyce ho využil jako „kluka pro všechno“, u barona Hügela ve Vídni květiny množil a ve skleníku hrabat Podstadských-Lichtensteinů v Telči už si stejnou činností vydělal na první zahraniční cestu. V roce 1846 nastoupil v Gentu do obchodního zahradnictví spojeného se soukromou školou, jedinou v Evropě. Vedl si tak dobře, že ho majitel Louis van Houtte jmenoval vrchním zahradníkem a nakonec šéfem firmy. Psal se rok 1849, Roezl uměl anglicky, francouzsky a vlámsky, svět ho uznával jako odborníka na pěstování begonií, ale především mohl po zrušení roboty svobodně cestovat. Pět let po kariéře v Belgii se vylodil v New Orleansu, odplul do Mexika a začal podnikat.

Na periferii mexické metropole si s francouzským kuchařem jménem Chabé najali hostinec Tivoli se zahradnictvím. Francouz vařil, Roezl přivážel z hor nové druhy šalvěje, violky, hořce, zimolezu, šišáku, dračíku a jiných bylin, pěstoval je a prodával. Jelikož jim to šlo od desíti k pěti, přesídlil v roce 1859 do výše zmíněného Sontecomapanu a založil tam plantáže s ramií, kopřivovitým keřem, jehož sazenice přivezl z Evropy. Lýko ramie lze spřádat jako bavlnu, jejíž cena astronomicky stoupala, neboť vývoz kvůli právě probíhající válce Severu proti Jihu vázl. Roezl zkonstruoval stroj na výrobu ramiové příze, jenže když v roce 1868 demonstroval v Havaně jeho chod, došlo k tragédii. Válce vtáhly jeho levou ruku a rozdrtily ji až po loket. Jen okamžitá amputace mu zachránila život. Po této nehodě ztratil o ramiový byznys zájem a věnoval se výhradně sběru bylin.

V Guatemale ho překvapila bílá orchidej Cattleya skinnneri alba zdobící střechu kostela. Zjistil, že je to votivní dar naaranžovaný farářem, a informaci o jejím přírodním stanovišti s ním vyměnil za radu, kterak nažhavit kura domácího složením zobu na tamní národní sport, kohoutí zápasy. V peruánských Andách na něj čekala fialově kvetoucí Tillandsia roezlii s impozantními dužnatými listy a u řeky Cauca v Kolumbii kápl na svoji nejpozoruhodnější rostlinu Masdevallia chimaera se synonymickým nomen omen Dracula chimaera. Její květ skutečně vypadá jako skvrnitý dráček připravený k útoku.

Za květinou Mayů

Roezlův první pobyt v Americe trval sedmnáct let, ale v dubnu 1872 se vrátil do Evropy. Na tři měsíce. Zastavil se v Londýně, Gentu a Panenském Týnci, kde přibral jako společníka a začínajícího sběratele šestnáctiletého synovce Františka Klabocha. (Nikdy si to nepřestal vyčítat, protože František o sedm let později v Mexiku zemřel na žlutou zimnici.) Odpluli do Spojených států a dojeli do Denveru, kde se ubytovali v hotelu U Bavorského dvora. Udělali chybu, protože je tam kdosi nikdy neodhalený obral o veškerou hotovost. I přes tuto pohromu získali úvěr a odeslali do Evropy šest beden juky a tisíc cibulí pěknosemenců.

Po Cattleya mossiae známé jako „květina Mayů“ oba v únoru následujícího roku marně pátrali kolem Caracasu. Roezl domorodce přeplatil, a pak zase lavinu růžovofialových a omamně vonících květů nemohl zastavit. Nakonec z ní vylovil dosud neznámý druh, varietu Cattleya labiata. I tuto novinku profesor Reichenbach opatřil přívlastkem roezlii. O měsíc později cestovatelé dorazili do Sontecomapanu. Roezl tam Františka zanechal a na další výpravu přibral jeho bratra Eduarda.

Nejdřív odjeli do Limy, nejstarší jihoamerickou železnicí vystoupali do výšky pět tisíc metrů a po čase dopravili do peruánské metropole deset tisíc hlíz orchidejí. Pro podobný úlovek se vypravili k jezeru Titicaca a přes město La Paz a šestitisícovku Illimani do mlžného pralesa Yungas v Bolívii. Vše korunoval nález nové orchideje Pescatorea roezlii na svazích Chimboraza v Ekvádoru. Kořist byla tak skvostná, že Roezl zásilku v dubnu 1874 do Londýna osobně doprovodil. V Čechách se zastavil opět jen na skok, a to proto, aby na poslední návštěvu Ameriky pozval dalšího synovce, Bohumila Houdu. Také on oslavil teprve šestnáctiny, ale neúnavný strýc obešel zákon. Zapsal ho jako čtyřiadvacetiletého syna.

Po dvanácti dnech plavby přistáli v New Yorku. Itinerář cesty zahrnoval města St. Louis, Denver, Colorado Springs a řadu lokalit podél Pacifické dráhy. Nasbírali a dobře zpeněžili desítky kilogramů semen jedlí, borovic a tsug, popsali trpasličí douglasku Pseudotsuga douglasii, u Colfaxu poblíž San Franciska dobývali ze spleti kořenů choulostivé oddenky lilie Humboldtovy. Roezl měl objednávku na několik tisíc cibulí. Pak se na parníku Costarica přeplavili podél kalifornského pobřeží na jih. Do Mexika.

Na úpatí vulkánu Colima je šokovala stotisícová žeň orchidejí zmíněná v úvodu tohoto textu. Výstup na tuto čtyřtisícovku opepřený zemětřesením byl dramatický. Roezl ho popsal takto: „Ozvalo se strašlivé hřmění. Země se začala třást, nohy nám podklesávaly a ohnivý sloup osvítil krajinu.“ A také tady, v horském lese ve výšce kolem dvou tisíc metrů, nalezl neznámou rostlinu. Keř nebo až pět metrů vysoký strom Dahlia imperialis Roezl ex Ortgies je druh jiřiny.

A to byl Benedikta Roezla objev poslední. V květnu 1875 odplul do Evropy, usadil se v Praze, organizoval cesty svých synovců po Americe a s kolegy založil Spolek uměleckých zahradníků Flora a stejnojmenný časopis. Pocty už ho neoslovovaly. Zbývá dodat, že o pomníku na Karlově náměstí, odhaleném třináct let po jeho smrti, koluje znovu a znovu omílaný hoax (kdysi se ho dopustil i autor tohoto textu). Vychází z dobové poznámky v časopise Zlatá Praha podepsané jen písmenem M. Autor v ní tvrdí, že při plánování sousoší došlo k záměně osob, a to dokonce dvojí: Jan Svatopluk Presl / Josef Ressel / Benedikt Roezl. Zevrubné pátrání Klubu Za starou Prahu však ukázalo, že k takové tezi chybějí jakékoli doklady.