Sedmačtyřicetiletá Vanda Jandová bydlící v Mělníku se stará o devítiměsíčního chlapce, kterého zanedlouho bude muset předat další rodině. Je zvyklá. „My si ho brali už s tím, že dítě není naše, jsme teta a strejda, jen loď převážející to dítě z jednoho břehu na druhý,“ vysvětluje Vanda, už čtyři roky evidovaná v registru přechodných pěstounů. Rodin vykonávajících pěstounskou péči na přechodnou dobu je v ČR nyní zhruba 600.
Klíčovým ústavně-právním výborem sněmovny ve středu znovu neprošel návrh zákona o manželství pro všechny. Většinovou shodu nedokázal výbor najít ani na jedné z verzí, které se projednávaly. Mezi návrhy byla i možnost, že by se narovnala práva heterosexuálních a stejnopohlavních párů, svazek by se ale nazýval partnerstvím, nikoli manželstvím. Podporovatelům ale vždy chybělo pár hlasů. Členové výboru současně odložili i opačný návrh, který požaduje, aby manželství bylo pouze svazkem muže a ženy. Jako v minulosti při debatě padaly pozoruhodné věty.
Andrease Reckwitze čte německý kancléř Olaf Scholz, akademici po celém světě i širší veřejnost. Sám sociolog to považuje za výhodu, vlastně za nutnost: „Sociolog, který píše jen pro sociology, je jako pekař, který peče jen pro jiné pekaře.“ Je autorem pojmu kulturní kapitalismus, který osvětluje paradox moderní společnosti. Kultura bývá zesměšňována jako zbytná aktivita, ale také platí, že není zbytí: Chceme-li uspět, musíme se všichni stát umělci.
V pondělí večer odstoupil trenér české fotbalové reprezentace Jaroslav Šilhavý, stalo se tak po vítězném utkání s Moldavskem, jímž si český tým zajistil účast na mistrovství Evropy příští rok v Německu.
Německá strana Zelených, která se roku 2021 dostala do vlády po dobrých 16 letech v opozici, se chystá na svůj každoroční stranický sjezd, Parteitag. Bude se konat v Karlsruhe, městě, které je pro poválečnou spolkovou republiku hodně symbolické; zde totiž sídlí německý Ústavní soud, který občas pořádně zamíchá kartami. Naposledy tak učinil minulý týden, kdy zakázal Scholzově vládě převést 60 miliard eur z nouzového covidového fondu na ekologické projekty. Na rozdíl od covidu totiž není dekarbonizace nepředvídatelná přírodní katastrofa a vztahuje se na ni ústavní dluhová brzda.
Svědomitý uživatel internetu tam může získat víc než dostatečnou zásobu životních pravd na jednu větu, nejrůznějších – skutečných i fiktivních – citátů skutečných i fiktivních velikánů, neotřesitelných truismů, nad nimiž je možno podumat, pogratulovat si k tomu a poslat je dál. Jednu z těch sentencí, na něž jsem narazil na informační dálnici, jsem si ale skutečně oblíbil. Pochází z Antimemoárů Andrého Malrauxe, francouzského spisovatele, dobrodruha, vojáka a později i politika (byl gaullistickým ministrem kultury). V úvodu své autobiografie Malraux vzpomíná na setkání s venkovským katolickým knězem, který vydával certifikáty o křtu francouzským Židům a později se stal kaplanem partyzánů v pohoří Vercors.
Americké komando sice dostalo Usámu bin Ládina v roce 2011, ale tento arciterorista ještě zdaleka neřekl poslední slovo, alespoň mezi americkou mládeží. Progresivističtí závisláci na TikToku objevili bin Ládinův „Dopis Americe“ z roku 2002, ve kterém vysvětluje, proč rozkázal provést útok z 11. září. A mnoho z nich se vyznává z osvícení, procitnutí, existenčního momentu a úplné změny světonázoru. Po přečtení bin Ládinovy epištoly totiž došli k prozření, že měl pravdu. V době, kdy si trendu všimla média, tak na TikToku obíhalo 274 těchto videí, jež vidělo nějakých 14 milionů lidí. Je to hodně?
Každý šestý Čech se domnívá, že se lidé měli před rokem 1989 lépe. Víc než polovina je ale přesvědčena o opaku. Skeptická k vývoji po roce 1989 je především nejstarší generace a také lidé s nižším vzděláním a nižšími příjmy. Vyplývá to z průzkumu agentury STEM/MARK pro Festival svobody, uskupení občanských organizací, které každoročně pořádají největší vzpomínkové akce k připomínce 17. listopadu po celé České republice. Průzkumu se zúčastnilo 511 respondentů ve věku od 15 do 64 let. Jeho výsledky oznámil mluvčí Festivalu svobody Marek Cieslar.
Česká republika si v pátek připomene 34 let od počátku pádu komunistického režimu a 84 let od uzavření vysokých škol nacisty. U příležitosti 17. listopadu se uskuteční řada pietních akcí, happeningů, koncertů či průvodů. Někteří lidé pak využijí svátku výročí sametové revoluce i k demonstracím proti současnému vedení země. Oslavy Dne boje za svobodu a demokracii a Mezinárodního dne studentstva se uskuteční v Praze i dalších městech. Hlavní vzpomínkové akce budou již tradičně před pamětní deskou na pražské Národní třídě.
Od polských voleb uplynul již měsíc. S 36 % je sice vyhrála konzervativní strana Právo a spravedlnost, ale nikdo s ní nechce vytvořit koalici. Ujednání o spolupráci již podepsala liberální Občanská koalice vedená Donaldem Tuskem, středopravicová Třetí cesta a Levice. Přesto polský prezident Andrzej Duda přiřkl první pokus o sestavené vlády Právu a spravedlnosti. Poláci si na novou vládu tudíž musejí ještě nějakou dobu počkat, nicméně její nástup se zdá neodvratný. O jejích plánech v domácí i zahraniční politice hovoří Paweł Zalewski, staronový poslanec za Třetí cestu a jeden z čelných představitelů tohoto hnutí.
Dnes slavíme svobodu a demokracii, kterých se nám zázračně dostalo před 34 lety. Předáci pětikoalice se zcela upřímně považují za kustody listopadu ’89 a jeho hodnot – a je paradox, že ty hodnoty trpí nejvíc za vlády pětikoalice. Nahnutě to vypadalo, už když šel do politiky Andrej Babiš. Jeho necitlivost vůči svobodě projevu se projevila nákupem soukromých novin a soukromého rádia. Novum pětikoaliční vlády, úpadek od Babiše k Fialovi, je v tom, že teprve dnes svobodu projevu a atmosféru svobodomyslnosti okusuje stát. Babiš by to možná dělal taky.
Existují dva typy ctností. Ty první člověk vypisuje do „cévéčka“ – všechny ty certifikované dovednosti a akademické tituly, dosažené pozice, obdržené ceny, vytvořená díla... Výčet kariérních úspěchů a třeba i toho, co by člověka mohlo ve fyzickém světě přežít – stavby, firmy, domy. Vtipnou karikaturou takových kariérních bilancí je známá replika magnáta (a kecala) Lebowského z komedie Big Lebowski bratrů Coenových. „Když se ohlédnu, vidím za sebou život plný úspěchů. Výzvy naplněny. Konkurenti předstiženi. Překážky překonány.“
V tomto politicko-občanském nekrologu si nejprve připomeňme, kým vším Karel Schwarzenberg nebyl. Nebyl politickým myslitelem, je otázka, zda bychom ho vůbec měli řadit mezi intelektuály. Nezůstaly po něm žádné vlastní rukou psané texty s nějakým obecným přesahem. Nebyl ani žádným architektem novodobého českého státu, jakkoli i to teď zaznělo. Konečně když se později stal politikem, nebyl stranickým manažerem a vůdcem, byť jednu stranu založil. A přece je zřejmé, že s Karlem Schwarzenbergem 12. listopadu odešla jedna ze zásadních postav polistopadové doby.
Zahrada školní a nemocniční patří mezi základní pilíře zahradního umění a od konce 19. století se staly významnou součástí obrazů našich měst. Zajímavé je, nakolik naši pradědové stáli za těmito rozhodnutími výhradně ideově; s tím celý úmysl stál a padal. Měli-li na mysli „blaho“ nemocného, pak se opřelo o veškerou dostupnou míru poznání a z té vyplynulo jedno jediné. Pacient se lépe zotavuje v zahradě.
Vody sociální sítě TikTok vydaly virální video, které obletělo světová média: Američanka Brielle (21) na něm za usedavého pláče popisuje, kterak nezvládá osmihodinový pracovní den. V zaměstnání tráví osm hodin, hodinu a půl trvá cesta do práce, v dopravních prostředcích denně stráví tři hodiny. Když večer dorazí, má sílu jen na sprchu, jídlo, spánek. „Jak mám mít přátele, jak si najít partnera, když je můj život jen únava a stres?“ naříká.
O víkendu zaujala internetovou veřejnost reportáž na webu Seznam Zprávy o otevření první provozovny občerstvovacího řetězce Popeyes v Praze. Nabídka pro první tři zákazníky – sendviče celý rok zdarma – není něco zbrusu nového. To, čím reportáž zaujala, byly citáty. „Rozhodli jsme se přijít, protože mi to přijde zajímavé. Milujeme jídlo obecně,“ říká jednadvacetiletý Tomáš. „Mým cílem bylo mít zdarma kuře. Nešel jsem kvůli tomu do školy. Ještě jsem se neomluvil,“ svěřuje se sedmnáctiletý Filip.
Pětaosmdesátiletého Karla Schwarzenberga, někdejšího ministra zahraničí a čestného předseda TOP09, v pondělí náhle letecky převezli do nemocnice ve Vídni. Uvedl to web Expres.cz. Cesta autem by pro něj byla riziková. V nemocnici je Schwarzenberg od září, dosud pobýval pod dohledem lékařů v Praze.
„Bylo najednou méně významných mužů? Vůbec ne! Uvázl veškerý život? Nikoli, zmohutněl! Nedály se dříve zvrácenosti? Dály se jich spousty!“ Navzdory tomu je Ulrich, protagonista Muže bez vlastností od Roberta Musila, přesvědčen, že něco je ve vzduchu. Šíří se tajemná nemoc – blbost. Jenže Musil, který intelektuální nesmělosti věnoval skvostnou přednášku O hlouposti, pořádně nevěděl, o čem mluví. Proslov přednesl roku 1937, v době, kdy inteligence stoupala. To naše doba je na tom hůře. Hloupneme, a ještě na to máme data.
Čtyřiatřicetiletá violoncellistka Terezie Kovalová z Prahy si svoje úzkosti a deprese léčí pomocí psychedelických látek pod dohledem terapeuta v jednom terapeutickém centru zcela legálně. V „rauši“ prožívá svůj vnitřní boj. A pomáhá jí to. Už několik let trvá tzv. psychedelická renesance. „Klasická psychedelika se nezastavitelně blíží do klinické praxe a především mají potenciál změnit psychiatrii a psychologii jako obory,“ píše Vojtěch Cink v knize Psychedelika a psychonautika. Zatím se používá ketamin. Ten byl objeven v 60. letech a nejdřív se používal jako anestetikum, při tomto užití překvapil lékaře jeho antidepresivní účinek.
Na snímku Bratři je nápadný jeho nevyvážený rytmus: z příběhu Ctirada a Josefa Mašínů a jejich odbojové skupiny zabírá třetinu filmu útěk východním Německem – je to část soudržná, soustřeďující se na jediný punkt, na snahu pěti mladíků dostat se co nejdřív z bodu A (československých hranic) do bodu B (Západního Berlína). Je to třetina vrcholící, závěrečná, k ní vše předešlé směřuje: tuto část má divák s hrdiny prožít, jako by se jim po boku probíjel železniční zastávkou malého města nebo s nimi následně ležel a mrzl v mokrém lese a vyčkával, zda si jich východoněmečtí vojáci všimnou.
Jsme zemí, která se proti časům před covidovou pandemií roku 2020 zvedla nejméně z celé EU. Teprve v posledním čtvrtletí se ekonomice podařilo dosáhnout úrovně té doby. Jako úplně poslední z celé EU. Všichni se zvedli a vrátili na původní úroveň před námi. Ti výrazně bohatší i ti výrazně chudší. Prožíváme největší pád životní úrovně ze všech zemí Unie. Stále máme jednu z největších inflací. Nic z toho se nám nepřihodilo jen složitými vnějšími okolnostmi jako deglobalizace, válka na Ukrajině, energetická krize nebo evropský Green New Deal. Všechny ty složité vnější podmínky zasahují všechny evropské země.
Výsledek polských voleb přináší lekce, které asi konzervativci nebudou chtít slyšet. Přinejmenším v polském případě – zda to platí obecně, je otázka – zkrachovalo to, čemu by se dalo říkat mocenský konzervatismus. Konzervativci si například všude, a právem, stěžují na to, že veřejnoprávní a etablovaná média jsou proti nim – pokud neprodukují přímo politicky tendenční zpravodajství, tak rámují celou společenskou debatu způsobem znevýhodňujícím konzervativce. Polská vláda si tedy pořídila vládní televizi. A těžko dnes najít někoho, kdo by byl ochoten tvrdit, že se jí to vyplatilo.
Čím původnější myšlenky, tím inovativnější technologie potřebujeme, abychom je zpřístupnili současnosti. To si myslí mediální umělec Michael Bielický. V devadesátých letech se vydal po Mojžíšových stopách s vybavením, které je dnes součástí každého chytrého telefonu, ale tehdy musel povolat na pomoc izraelskou armádu. Zatímco projížděl v džípu Negevskou pouští, návštěvníci uměleckého festivalu v Linci sledovali jeho cestu na obrazovce. Tehdy zázrak, dnes nic neobvyklého. Exodus, jeden z nejmocnějších archetypů západní kultury, se pro tohoto „hybridního umělce“ pracujícího na pomezí analogových a digitálních technologií stal životním projektem. Tematizuje přerod otroctví ve svobodu i proměnu homo sapiens v homo digitalis.
Mistrovství světa v ragby ve Francii našlo v Česku až překvapivě velké množství nadšených diváků a divaček. Strhla je nejen sportovní stránka věci, ale i svět ragby se svou svébytnou kulturou, chováním hráčů i fanoušků, hodnotami, které se zdají vymykat normám komercializovaného sportu. Ragby je v jejich očích sport, který naplňuje nějaký tradiční ideál. Jsou v něm peníze, ale ne absurdně velké, hráči se navzdory obrovskému fyzickému vypětí a někdy jistě i bolesti dokážou ovládat, projevují vůči soupeři respekt, nesimulují, nechovají se zákeřně, na slovo poslouchají rozhodčího.
Výraz „speckbirne“ jsem zachytil teprve nedávno a ocenil obrazotvornost tohoto pojmenování. Někdo si povšiml vizuální podobnosti této zralé hruštičky na řezu, kdy svou konzistencí a barvou připomíná prostě špek. Chutí samozřejmě nikoli. Nijak se neudí a s masným výrobkem nemá lautr nic společného. Zaujala mne natolik, že při nejbližší výpravě za nářadím do Rakouska jsem zařadil do itineráře i kraj „špekových“ hrušek nedaleko od Lince, který sliboval zajímavou podívanou. A nelitoval jsem ani v nejmenším.
Minulý týden byla zveřejněna Westminsterská deklarace, provolání 138 intelektuálů a známých osobností odleva doprava, které spojuje odpor proti vládami podněcované cenzuře a manipulaci na sociálních platformách. Deklarace razí pojem „cenzurně-průmyslový komplex“. Dva významní signatáři, manželé Bret Weinstein a Heather Heyingová, přijeli v minulých dnech do Prahy uvést české vydání své nové knihy Průvodce lovce-sběrače po 21. století. Evoluce a výzvy moderního života (Institut H21).
Mistrovství světa v ragby ve Francii na šlo v Česku až překvapivě velké množství nadšených diváků a divaček. Strhla je nejen sportovní stránka věci, ale i svět ragby se svojí svébytnou kulturou, chováním hráčů i fanoušků, hodnotami, které se zdají vymykat normám komercionalizovaného sportu.
Makáme a chudneme. Titulek srpnového vydání Týdeníku Echo popisoval, jak jsme se ocitli v jedné z nejhorších pastí. Ve stavu, kdy se v zemi prudce zdražuje, ale ekonomika zároveň padá. Stejně jako životní úroveň. Říká se tomu stagflace. Je to jeden z nejnebezpečnějších stavů. Opak prosperity. Do nebezpečné triády patří vedle prudkého růstu cen a pádu ekonomiky ještě vysoká nezaměstnanost. Tu naštěstí nemáme. Naopak je tady v práci rekordní počet lidí v historii. A firmy si přitom stále stěžují, že jim lidé chybějí. Stagflace zpravidla přichází po nějakých šocích. Tím tady mohla být energetická krize s prudkým vzestupem cen.
Těsně před nedělními parlamentními volbami jsme si o hospodářském i politickém vývoji Polska za osm let vlády konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS) povídali s varšavským profesorem finančních věd Zbigniewem Krysiakem. Profesor vede programovou radu Institutu pro Schumanovo myšlení (jde o francouzského politika Roberta Schumana, který stál po válce u zrodu evropské integrace; Schuman si ovšem představoval Evropu volnější, než jak se posléze vyvinula). Do Prahy Krysiak přijel na mezinárodní konferenci Patrimonia Sancti Adalberti nazvanou Budoucnost střední Evropy. Takže – jaká je budoucnost Polska a jaká je budoucnost Polska ve střední Evropě?
Pražská čtvrť Vinohrady se umístila na 28. místě v žebříčku "nejvíce cool míst" na světě, který každoročně připravuje prestižní cestovatelský magazín TimeOut. Redaktoři časopisu oslovili přes 12 000 cestovatelů, odborníků, místních i náhodných občanů ve světových metropolích, a zeptali se jich na to, kde najdou nejlepší jídlo, zábavu, ubytování, kulturu či komunitní vyžití. Na prvních příčkách se poměrně překvapivě umístila kolumbijská čtvrť Laureles v Medellínu, dublinská část Smithfield nebo populární čtvrť Carabanchel v Madridu.
