Svědomitý uživatel internetu tam může získat víc než dostatečnou zásobu životních pravd na jednu větu, nejrůznějších – skutečných i fiktivních – citátů skutečných i fiktivních velikánů, neotřesitelných truismů, nad nimiž je možno podumat, pogratulovat si k tomu a poslat je dál. Jednu z těch sentencí, na něž jsem narazil na informační dálnici, jsem si ale skutečně oblíbil. Pochází z Antimemoárů Andrého Malrauxe, francouzského spisovatele, dobrodruha, vojáka a později i politika (byl gaullistickým ministrem kultury).

V úvodu své autobiografie Malraux vzpomíná na setkání s venkovským katolickým knězem, který vydával certifikáty o křtu francouzským Židům a později se stal kaplanem partyzánů v pohoří Vercors. Malraux se ho zeptal, jestli se během patnácti let, během nichž poslouchá zpovědi věřících, dověděl něco o člověku. „‚Především… lidi jsou daleko nešťastnější, než by si jeden myslel, a kromě toho...‘ Pozvedl svoje mozolnaté ruce dřevorubce k hvězdnému nebi. ‚Kromě toho je základní pravda, že něco jako dospělý člověk neexistuje...‘ Padl na svazích Glieres.“

Na těch slovech pronesených před víc než osmdesáti lety může být něco smutně uklidňujícího. Francouzský venkov první poloviny minulého století může pro konzervativněji nebo vůči dnešku a jeho trendům skepticky naladěného člověka představovat příklad toho mytického světa, který „byl ještě v pořádku“ (samozřejmě až na nacistickou okupaci a pár dalších zádrhelů). A přesto. V tom nejdůležitějším se možná tolik nelišil od toho dezorientujícího mumraje, v němž žijeme. I tehdy se lidé často cítili nešťastnější, než na veřejnosti dávali najevo. A především i tehdy, stejně jako dnes, označoval pojem „dospělý člověk“ jakousi fikci, iluzi. Cosi, nač si spolu lidé po dosažení určitého věku vysíleně hrají. Bylo to tak před osmdesáti lety, před osmi sty lety a ani za osm set let to nebude jiné. S tímhle vědomím snad může člověk snáz přijmout i tu svou třeba až zoufalou nezralost, uvidět v ní nikoli obtížnou individuální charakteristiku, ale tu nejběžnější věc na světě – co se dá dělat, jsem jeden z lidí.

Nedospělí a hrdí

Nedospělý ne v tom smyslu, že se neusadil a nezařadil, nenaplnil všechny vnější znaky dospělosti, „nepostavil dům, nezasadil strom, nezplodil syna“ (pokud tedy mluvíme o mužích). Ale člověk, který nezískal nějaký zralejší náhled na sebe a svět, svoje místo v něm, na druhé lidi a svou odpovědnost za ně. Nějak našel způsob, jak v tom světě existovat, a vyhnul se přitom různým formám zotročení, takzvaně si dokáže poručit, když to jinak nejde. Nebrání se plynutí času tam, kde je to marné. A jistě – stesky na všeobecnou nedospělost jsou stejná generalizace jako všechny jiné, ani v tomhle ohledu lidé nejsou stejní, třeba já za svůj život pár dospělých lidí potkal.

Jenomže vedle toho přetrvávajícího, neměnného přece jenom dochází k nějaké změně. Jako kdyby ta iluze dospělosti už přestávala být přitažlivá a vytrácel se i společenský tlak tu dospělost aspoň předstírat. Nebo přesněji. Příznaky přetrvávající nedospělosti už lidé často necítí potřebu skrývat, někdy je naopak s hrdostí vystavují na odiv. Dětinství se jaksi normalizuje. Postarší pánové a paní mají dostatek materiálu k udivenému či pobouřenému komentování. Ty naše děti… Obraz střetu generací, jak ho vykresluje veřejná debata, je jistě velice zjednodušující a blíží se karikatuře. Ale nakonec i ty karikatury jsou zvýrazněním reálných rysů předobrazu.

Mladší – nebo ta jejich pokrokářsky orientovaná část – jsou staršími často rozebíráni a diagnostikováni, vytýká se jim třeba záliba v nálepkách nejrůznějšího druhu a tak dále a tak podobně. Starší uživatelé na sociálních sítích rádi sdílejí často vskutku bizarní excesy mladistvého radikalismu. Vykládají si je jako projev pomýleného světonázoru, nekompatibilního s realitou života. Mohou ale mít společný základ ne nutně v ideologii, ale v „přenošené“ dětskosti. Anebo to tak aspoň může připadat člověku životem už trochu obouchanému. Vyhrocený akcent na bezpečí, sklony ke zjednodušujícímu moralizování, dovolávání se autorit. V tom všem se dá vidět také dětské chování. Můžeme se bavit o ideologické pomýlenosti těch, kdo třeba vyžadují od umění jasné a správné sdělení, protestují, když špatné chování postav není jako takové označeno a odsouzeno. Ale možná že ideologické politické kategorie nejsou pro tenhle typ debat vhodné, třeba tu došlo k jakési záměně kategorií a někdo začal na literaturu a vůbec umění pro dospělé uplatňovat kritéria, jimiž se poměřuje spíš tvorba pro děti.

Období adolescence se, jak známo, prodlužuje, v psychologii se začal používat termín „emerging adult“, tedy něco jako vynořující se, objevující se dospělý, označují se jím lidé mezi dvaceti a třiceti, prožívající jakési stadium „mezi“. A tím časem a třeba i přes jeho hranice může člověk hrdě nést atributy dětskosti. Stát se jedním z těch, jimž přináší klidnější spánek, když si do postele vezmou plyšáka, internetová hračkářství pro ně mají speciální sekce. Dál si číst knihy pro děti a dospívající. Polovina čtenářů tzv. young adult literatury, tedy četby pro dospívající, jsou podle průzkumů dospělí lidé. „Přináší to satisfakci, když člověk natáhne ruku za přihrádku s literaturou pro dospívající, podobá se to nadšení z toho, že za sebou člověk nechal dětské brouzdaliště a všechny ty ostatní rekvizity vypolštářované rezervace pro děti: Je to vzrušení vyrůstajícího,“ napsala před devíti lety v polemickém článku o tomto jevu Ruth Grahamová. Dnes by její text byl dost možná označen za problematický a ne dost empatický vůči těm, kteří před tímhle vzrušením dávají přednost konejšivému regresu do časů dětství.

Umřít v Benátkách

Mohou pro to mít svoje důvody. Matouš Hrdina v rok starém textu pro Seznam Zprávy vysvětluje, že tradiční znaky dospělosti – vlastní bydlení, založení rodiny a podobně – jsou pro dnešní mladší generace jen obtížně dosažitelné. A dá se proto pochopit, že pojem dospělost chápou a naplňují po svém. „Mladí lidé pochopili, že dříve vyžadované atributy dospělosti jsou v aktuální situaci naprostý nesmysl. Pokud dřina v kanceláři k ničemu nevede, je možná lepší trávit čas víc v klidu věcmi, které člověka baví (bez ohledu na věk), a v nejisté situaci je prostě potřeba přijmout jiné životní strategie. Naučili se pohybovat na nejistém a proměnlivém pracovním trhu, zvykli si na to, že v životě často dochází k regresi a krokům zpět, a především že si svůj vlastní životní styl a ,dospělost‘ mohou a musí seskládat tak, jak je to pro ně zrovna nejvýhodnější. Pod vlivem společenských a ekonomických změn se ukázalo, že zdánlivě ,tradiční‘ a neměnná definice dospělosti byla jen jednou z takových životních taktik, která zrovna pro generaci jejich rodičů dávala smysl, ale že nejde o nutnost a v současnosti je to jen nepraktická iluze.“

Mám o těchhle „nových životních strategiích“ dost značné pochybnosti. Chápu ale potřebu těch mladších ohradit se proti řečem, jež o sobě slyší. Často jsou pronášené lidmi, kteří nevnímají, že na tom všem, nad čím se okázale pohoršují, mají také nějaký svůj podíl. Že pravidla světa, jenž mladší generace formoval, nastavili oni, že to, co je na nich udivuje a někdy třeba i děsí, není důsledkem nějakého nepochopitelného přeryvu, ale může to být také projevem kontinuity anebo také důsledkem výchovy. Jsou jako my. Jenom možná ty společné rysy trochu prohloubili. Nad infantilitou mladých dospělých se pohoršují lidé, kteří sami sebe rádi utěšují tím, že věk je přece jenom číslo. Rádi se zasmějí třicátníkovi, který si bere do postele plyšáka, a pak se dál věnují dětinskému a nudnému samožerství – koníčku nade všechny. Nedospělost těch mladých a angažovaných je námi „dospělými“ vnímaná jako překážka vzájemného porozumění, třeba by ale mohla být základem nějaké nové vzájemnosti, solidarity nedospělých všech generací. Jistě utopická představa.

Na člověku, který si odmítá připustit, že mu přibývají roky, chce popřít čas, je něco smutně groteskního. Možná to platí zvlášť pro muže a zestárlá pánská marnivost také bývá terčem výsměchu, všichni ti letití faunové a různí vlezlí „oprašovači“, pánové v letech, kteří si rozhodně nebarví vlasy a jsou schopni dětinsky trojčit pokropeni druhou mízou. S jakousi vznešenou monumentalitou tenhle stav ducha ukazuje novela Smrt v Benátkách Thomase Manna, skvěle zfilmovaná Luchinem Viscontim. Důstojný profesor Aschenbach v benátském hotelu propadne kouzlu dospívajícího chlapce Tadzia, v němž vidí také přelud ztraceného a už nedosažitelného mládí. Vnitřně se rozpadá pod vlivem nečekaného citu. V zoufalé snaze být povšimnutý si obarví vlasy. Ve finále filmu umírá na rozpálené pláži, barva mu stéká po tváři jako černá slza, hraje k tomu Mahler, grotesknost a trapnost metamorfují v tragédii. Tenhle typ smutné pošetilosti ale není pouze výsadou starších, umanutost člověka, z něhož sice už vyprchala esence dětství, ale on se i tak úporně drží jeho atributů, se tomu velmi podobá. Ten v něčem skutečně únavný český generační spor by se možná dal hyperbolicky popsat jako střet těch, kdo nedokázali dospět, s těmi, kdo nedokázali zestárnout. Nevím, jaká hudba by se k němu hodila jako podkres, ale Mahler to asi nebude.