Německá strana Zelených, která se roku 2021 dostala do vlády po dobrých 16 letech v opozici, se chystá na svůj každoroční stranický sjezd, Parteitag. Bude se konat v Karlsruhe, městě, které je pro poválečnou spolkovou republiku hodně symbolické; zde totiž sídlí německý Ústavní soud, který občas pořádně zamíchá kartami. Naposledy tak učinil minulý týden, kdy zakázal Scholzově vládě převést 60 miliard eur z nouzového covidového fondu na ekologické projekty. Na rozdíl od covidu totiž není dekarbonizace nepředvídatelná přírodní katastrofa a vztahuje se na ni ústavní dluhová brzda.

Mnozí Němci už ale ve skutečnosti o další „wir schaffen das“ nestojí. Neustálý příval mladých svalnatých mužů natahujících ruce po dávkách je jedním z faktorů za současným raketovým vzestupem AfD v předvolebních průzkumech; v současné době by ji volila zhruba pětina Němců, kdežto Zelení se pohybují kolem 14 procent, tj. přesně tam, kde byli v roce 2021. Na celostátní úrovni roste i další pravicová strana, bavorští Freie Wähler, kteří se až dosud mimo Bavorsko skrývali v kategorii „Sonstige“ čili „Ostatní“; mají kolem tří procent a do příštího Spolkového sněmu by se mohli dostat. A nová strana bývalé komunistky Sahry Wagenknechtové, BSW, zase přichází se silně protiimigračním programem pro levicové voliče, a to i přesto (nebo snad právě proto?), že její ustavující výbor je plný neněmeckých jmen.

Kultura otevřených hranic se německým voličům přejedla a současná koaliční vláda se snaží přicházet s iniciativami, jak příliv zvenčí omezit; patří mezi ně úvahy o vymístění azylového řízení mimo EU a dost možná i mimo Evropu jako takovou. Přesně na to ale členská základna Zelených, zvláště ze severní půlky Německa, reaguje extrémně podrážděně. Slovo Ordnung čili pořádek, v jiných sférách německé politiky celkem nekontroverzní, má problém se vůbec dostat do oficiálních materiálů strany; prý jde o rasistický a pravicový pojem. Jižní půlka země, kde mimo jiné vládne jediný zelený zemský premiér Kretschmann, oponuje tomuto idealismu poukazem na to, že vytratí-li se společenský souhlas, mohou být následky ještě daleko dramatičtější.

V Karlsruhe je tedy zaděláno na velkou bitvu mezi „realisty“ a „idealisty“, možná i mírně fyzickou (na ministra zahraničí Joschku Fischera házeli roku 1999 jeho radikálnější spolustraníci pytlíky s barvou). Na rozdíl od Rakouska, kde se roku 2017 na různých progresivních tématech tamní Zelení vysloveně rozštípli a rebelská půlka kolem Petera Pilze následně nakrátko vytlačila svoji mateřskou stranu z rakouského parlamentu, se nedá čekat, že by se němečtí Zelení rozpadli úplně. Ale jakýkoli kompromis je těžké si představit.

Vlastně je to s podivem. Ochrana přírody je dost obecné téma, které nemá s imigrací z rozvojového světa zase tolik společného; svého času, před padesáti a více lety, bylo považováno spíš za konzervativní. Tolkienovy obrazy poklidného hobitího Kraje, zničeného invazí průmyslu a cizích ozbrojenců sloužících čarodějovi Sarumanovi (který je dokonalým ztělesněním zvrhlého intelektuála), nemají s dnešním progresivismem společného celkem nic. Nějak se ale stalo, že příroda, imigrace a islám se v praktické západní politice spojily do „nesvaté aliance“, kterou je těžké zase rozpustit. Ani v Karlsruhe se to nejspíš nepodaří.