„Bylo najednou méně významných mužů? Vůbec ne! Uvázl veškerý život? Nikoli, zmohutněl! Nedály se dříve zvrácenosti? Dály se jich spousty!“ Navzdory tomu je Ulrich, protagonista Muže bez vlastností od Roberta Musila, přesvědčen, že něco je ve vzduchu. Šíří se tajemná nemoc – blbost. Jenže Musil, který intelektuální nesmělosti věnoval skvostnou přednášku O hlouposti, pořádně nevěděl, o čem mluví. Proslov přednesl roku 1937, v době, kdy inteligence stoupala. To naše doba je na tom hůře. Hloupneme, a ještě na to máme data.

Po větší část dvacátého století tomu tak nebylo. Morální filozof a psycholog James Flynn si všiml, že mezi lety 1932 a 1978 se zvýšilo IQ v průměru o 14 bodů. Tento masivní nárůst započal mnohem dřív, nejspíš v posledním desetiletí devatenáctého století, a inteligence rostla zvlášť ve dvou skupinách, mezi nevzdělanými lidmi a ženami.

Ale položme si nejprve základnější otázku: Co je to inteligence? Jednoznačná odpověď neexistuje, zvlášť ne mezi těmi, kteří výzkumu inteligence zasvětili profesní život. Vyjděme tedy z definice, kterou formuloval James Flynn, novozélandský nestor tohoto výzkumu. Inteligence je souborem dovedností, mezi něž patří abstraktní a logické myšlení, dále představivost, a tedy rovněž schopnost uvažovat o hypotetických možnostech, a konečně jazykový cit.

Prudký nárůst inteligence v průběhu dvacátého století získal i své jméno: říká se mu Flynnův efekt. Je poněkud paradoxní, že pojem vznikl v roce 1984. Tou dobou se již rodili lidé, jejichž inteligenční kvocient bude svědectvím toho, že nárůst není nezvratný. V průběhu osmdesátých let nastává totiž pád. Nejlépe tento vývoj zdokumentovali norští vědci. Ti vyhodnotili data z vojenských odvodů, přičemž sledovali mladé muže mezi lety 1962 a 1991. Podařilo se jim systematicky ukázat to, co se postupně začalo vyjevovat i v dalších zemích, v Británii, ve Francii nebo v Estonsku. Inteligence stoupala po celá šedesátá léta, v sedmdesátých letech stagnovala a v osmdesátých začala padat. Průměrné tempo poklesu se pohybuje kolem tří bodů za desetiletí, což znamená, že mezi lety 1975 a 2020 se průměrný inteligenční kvocient snížil o 13,5 bodu.

Lze sice namítat, že IQ není vše – a to je jistě pravda. Ale zcela nepodstatné také nebude. Existují studie dokládající, že lidé s vyšší inteligencí žijí v průměru déle, lépe se vypořádají s psychickými nemocemi i stresem, mají vyšší platy a celkově vykazují větší spokojenost. Nastává-li pokles, patrně se to projeví i na kvalitě života, ale pominout bychom rovněž neměli okolnost, že dovednosti, které měří inteligenční testy, jsou stěžejní pro prospívání demokracie. Sám James Flynn se k datům vrátil roku 2020, krátce před svou smrtí. Čím si on vysvětluje nárůst?

Celý text eseje Terezy Matějčkové si můžete přečíst v knize Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, která právě vychází v Edici Echo. Koupit si ji můžete zde.