Tag: společnost

Články k tagu

Vinohrady patří k „nejvíc cool místům“ na světě. Předstihly barcelonský El Clot

Pražská čtvrť Vinohrady se umístila na 28. místě v žebříčku "nejvíce cool míst" na světě, který každoročně připravuje prestižní cestovatelský magazín TimeOut. Redaktoři časopisu oslovili přes 12 000 cestovatelů, odborníků, místních i náhodných občanů ve světových metropolích, a zeptali se jich na to, kde najdou nejlepší jídlo, zábavu, ubytování, kulturu či komunitní vyžití. Na prvních příčkách se poměrně překvapivě umístila kolumbijská čtvrť Laureles v Medellínu, dublinská část Smithfield nebo populární čtvrť Carabanchel v Madridu.

Vyhráli, ale padli

V poslední době se v Česku rozšířil žánr obdivování Polska. Poláci stavějí dálnice jako diví, zatímco my stagnujeme. Varšava dynamicky vzkvétá. Polská armáda zbrojí a rychle se stává nejsilnější v regionu. V jedné oblasti však stále Poláky překonáváme. Jejich organizace voleb za tou českou pokulhává. Přestože se volební místnosti uzavíraly v devět večer, v některých okrscích se volilo až do tří ráno, jelikož před nimi stály dlouhé fronty. Taktéž Poláci nepočítají nejrychleji. Zatímco v Česku je tak čtyři hodiny po uzavření místností jasno, polské finální výsledky byly až v úterý ráno. Trend ale byl jasný od uzavření volebních místností a vydání exit pollu.

Austrálie: rasa v ústavě nevítána

Být součástí anglosféry znamená být neustále vystaven intelektuální módě ze Spojených států amerických, zejména pak z Kalifornie, kde akademické kotle bublají nejintenzivněji. Jedna taková vlna, tentokrát v podobě speciálního zacházení s lidmi na základě jejich rasové příslušnosti, dorazila do Austrálie v podobě navrhovaného dodatku ústavy. Na jeho základě by vznikl speciální orgán australských domorodců, zvaný „Voice“ („Hlas“), který by nějakým vágním způsobem radil australské vládě ve věcech týkajících se právě domorodců.

Remonty

Druhé kvetení znamená, že kytka se má dobře. Anebo taky, že se jí první kvetení moc nepovedlo. Každopádně má dost sil na to, aby ještě krášlila. Není to samo sebou a některé rostliny k tomu mají větší sklon, jiné remontují velice vzácně. Možná si vzpomenete na kaštany, které v době, kdy vrcholila invaze klíněnky, kvetly na podzim podruhé. Bylo to považováno za jakýsi div přírody, ovšem ve skutečnosti šlo o akt zoufalství. Strom prožíval dramatický fyziologický šok, kdy v průběhu léta přišel o celou listovou plochu a snažil se vytvořit předpoklad pro zachování potomstva za jakoukoli cenu.

Zrušili*y rodinu. V kabinetu kuriozit Druhé: směny

Původně jsem se chtěla dotknout trudného životního příběhu Shulamith Firestonové, vlivné feministky, na kterou se odvolává knižní apel „Zrušte rodinu – manifest péče a osvobození“. Ta proslula jiným, v roce 1970 vydaným manifestem, který nazvala Dialektika sexu: důvody pro feministickou revoluci. V něm argumentuje, že ženy ze sebe nikdy nesejmou tíživé okovy patriarchátu, dokud se neosvobodí od břímě samotné reprodukce; navrhuje tudíž, že se nenarozené děti jednoho dne prostě budou muset vyvíjet mimo mateřskou dělohu.

Když ne znamená ne – a ano taky

Občas se hovoří o třetí sexuální revoluci. První se odehrála na přelomu 19. a 20. století, kdy viktoriánská morálka ztratila na přitažlivosti. Druhá udeřila v šedesátých letech, třetí probíhá od devadesátých let. Zatímco v šedesátých letech byla sexualita oslavována jako projev svobody, dnes na ni padlo podezření. Stále častěji v ní spatřujeme příležitost pro zneužití, ne-li zločin. Navíc se stává spíš předmětem myšlení a bouřlivých debat než jednání.

„Loajální“ lidé a jejich debaty

Ve dnech, kdy se rozpohybovaly dějiny, těm, kdo ten pohyb sledují zdálky, nezbývá než o nich debatovat – zapáleně, analyticky, nějak. Co tak dělat jiného, když se děje něco tak enormního a děsivého, s tak velkou potencí ovlivnit svět? Soudobá debata má ale taky svoje zákonitosti a zvyky a je někdy, mírně řečeno, udivující pozorovat, jak to vypadá, když je v jejich duchu zpracovávána událost tak ohromná a svou krutostí tak daleko přesahující hranice představitelného.

Země malých pivovarů

„Jo, malé pivovary, to je teď módní trend a výmysl poslední doby!“ Slyšet takovou větu při debatách u hospodského stolu nad plnými půllitry není nic výjimečného. Není potřeba hned karatelsky zvedat prst a začít poučovat, že tak to rozhodně není. Na té větě polovina pravdy je, minipivovary jsou teď skutečně v kurzu a jejich počet v Česku už dávno přesáhl čtyři stovky. Ale žádná novinka to není. Nejstarší český malý pivovar, tedy podle současných definic takový, který má roční výstav menší než deset tisíc hektolitrů, začal vařit pivo před víc než pěti sty lety a dodnes s tím nepřestal. Je v pražské Křemencové ulici, patří k němu i hostinec a kabaret a jmenuje se U Fleků.

Zločin a pochybnosti

„U Stounů stály ženy trpělivě ve frontě před hotelovými pokoji hudebníků, dokud se nedostaly dovnitř. Jen si to představte: Stály ve frontě! Něco podobného už v dnešní době není možné. Ani technicky. Teď musíte zasunout kartu od svého pokoje do štěrbiny ve výtahu. Jinak se nikam nedostanete. Jak se mají ty ženy dostat do patra? Kolikrát jsem rád, že se sám dostanu do pokoje,“ poznamenává klávesista skupiny Rammstein Christian Lorenz v knize Svět dnes slaví narozeniny (2017). Jak se říká, tohle vyjádření nezestárlo dobře.

Atentát?

Je tu nový doklad toho, jak se i v Evropě přiostřují poměry a zhoršuje se ovzduší ve společnosti. Alternativa pro Německo (AfD), pravicová, až krajně pravicová strana a současně jediná skutečná opozice u našich sousedů, posílila a v žebříčcích dosahuje na druhé místo. Teď o víkendu se konají dvoje zemské volby, v Hesensku a v Bavorsku. V bavorském Ingolstadtu měl ve středu na mítinku AfD vystupovat předseda strany Tino Chrupalla (48). Před začátkem si s Chrupallou pod tribunou pořizovali selfie fanoušci, a jak se zdá, i jeden atentátník.

Konec ministerstva antirasismu

Ibram X. Kendi je jednou z těch amerických progresivních celebrit, které se nám mohou zdát vzdálené a snaha přenášet sem jejich myšlenky pomýlená, byť tento intelektuál dostal různé prestižní ceny a jeho knihy doporučuje k četbě kdekdo včetně Baracka Obamy. Snaha zatáhnout rozruch kolem povstání Black Lives Matter do Evropy vyžaduje předstírání, že specifické důsledky transatlantického obchodu s otroky pro USA jsou klíčovou charakteristiku moderní civilizace, což je hloupost (jedna Kendiho kniha nicméně vyšla slovensky). Pokud by nás Kendi něčím mohl oslovit, tak ne tím, co by si asi jeho fanoušci představovali.

Pandemie duševních nemocí

Štěstí a spokojenost se obtížně popisuje. Vědci stále hledají přesnou odpověď, co si pod tou subjektivně prožívanou pohodou přesně představit. Psychologové a sociologové hledají různá měřítka osobní spokojenosti. Dávají se dohromady indexy štěstí, podle nichž se srovnává kvalita života v různých zemích. Na prvních místech zpravidla končí skandinávské země, Švýcarsko, Nizozemsko, Nový Zéland. Jenže řada zemí, kde se lidé považují za šťastné, patří zároveň k lídrům ve spotřebě antidepresiv. Třetí nejšťastnější zemí světa podle World Happiness Index, který dává pro OSN dohromady institut Gallup Poll, je Island.

Slovensko na hranici dvou světů

Slovensko se na pár týdnů dostalo do centra dění a dokázalo v krátkém čase u západních spojenců vyvolat střídavě paniku, radost i zklamání. Mohlo to však pramenit i z pouhé nepozornosti. V určitém ohledu se země vlastně jen po krátkém výkyvu vrátila tam, kde je posledních třicet let. A řeší pořád ty samé otázky, říká sociolog Michal Vašečka. Jak podle něho vypadá současná slovenská společnost a co to znamená pro mladé lidi, kteří ze země mezitím ve velkém odcházejí?

Buď jako ragbista, chlapče

Ve Francii probíhá mistrovství světa v ragby, nemálo lidí tím žije. Vlastně jich je - aspoň v mojí bublině – tolik, že by se jeden divil. Nadšení fanoušci a fanynky oceňují nejenom sportovní výkony jednotlivých týmů, ale i ducha akce a vlastně celého toho sportu. Víckrát a od lidí typově velmi různých, ať už co do společenského postavení, nebo politického přesvědčení, jsem slyšel ódu na ragby jako na protiklad penězi a spektáklem pokřiveného sportu plného „vystajlovaných“ primadon, zákeřností, simulování, teatrálních výstupů... Jako příklad se většinou uvádí fotbal (podle mě je to výraz nepochopení, ale to si necháme do jiného textu).

Cokoli nad pět procent bude párty

K vystižení nálad ve slovenské společnosti stačil o volebním víkendu zdánlivě malý přešlap. Chvíli předtím jsme se nacházeli v centrále SaS, jedné ze stran pohybujících se v průzkumech kolem pětiprocentní hranice. Těmto partajím byl do jisté míry předurčen výsledek voleb, hegemoni na předních příčkách se bez potenciálních menších koaličních partnerů nemohou při pomýšlení na vládu obejít. SaS patřila k táboru Progresivního Slovenska, tedy vyzývatele Směru Roberta Fica. Zatímco rozdrobené strany kolem pětiprocentní hranice i kampaň plná ostrých slov či sem tam hospodských rvaček ukazovala na neutěšenou a radikálně názorově rozdělenou veřejnost, nervozitě ulevila poznámka v živém vstupu moderátorky místní televize.

Anatomie jednoho rodokapsu

Bylo by na čase zbavit se návyku vidět každé volby na Slovensku jako souboj dobra se zlem, který, pokud vyhraje zlo, bude soubojem posledním. Minulou sobotu s 23 procenty vyhrála strana Směr – Sociální demokracie (zlo), zatímco hlavní vyzývatel, Progresivní Slovensko (dobro), se téměř s 18 procenty umístil druhý. Bude teď záležet na tom, na čí stranu svých 15 procent vrhne Hlas Petera Pellegriniho (bahno), což jsou odpadlíci od Směru a druhá varianta sociálnědemokratického proudu na Slovensku. Hlas se zřejmě přikloní ke Směru, ale svou účast vylicituje. Pak už by Ficovi nic nestálo v cestě.

Pohroma pro střední třídu. Umělá inteligence ohrozí „bílé límečky“, ale manažery ne

Umělá inteligence se stává fenoménem, který začíná čím dál tím více zasahovat do života lidí. Poradenská firma Forrester nyní zveřejnila výzkum, jak umělá inteligence ovlivní pracovní trh ve Spojených státech do roku 2030. Překvapivě podle této předpovědi bude nejvíce zasažena střední třída, především v pozici takzvaných „bílých límečků“ s vysokoškolským vzděláním. Méně postiženi budou lidé ve vyšších pozicích.

Potíže s multikulturalismem od Švédska po Kanadu

Krize na Lampeduse vrátila migraci zpět do středu veřejného zájmu. Otázka migrace se stala také tématem voleb na Slovensku a v Polsku. Migranti jsou rovněž věčným tématem britské politiky. Právě tam ministryně vnitra Suella Bravermanová rozvířila vody diskurzu. Před třemi dny prohlásila, že „multikulturalismu selhal“. „Nekontrolované přistěhovalectví, nedostatečná integrace a mylné dogma multikulturalismu se v posledních desetiletích ukázaly být pro Evropu toxickou kombinací,“ prohlásila. Dodala, že ilegální migrace představuje pro Západ „existenciální výzvu“.

Nástup hry s nulovým součtem

Určitě jste už někdy slyšeli, že Češi jsou závistiví, a možná jste přikývli. Podle průzkumu, který si na toto téma nechala v roce 2014 vypracovat Hypoteční banka, „nadpoloviční procento Čechů považuje závist za typicky český rys a tvrdí, že jsme závistivější než obyvatelé ostatních evropských zemí“. Je to takříkajíc naše uznaná špatná vlastnost. A jakmile je něco uznané jako špatná vlastnost, patří k tomu, že se jí sám snažím nepodléhat. Například teď u módního nebezpečí dezinformací studie potvrzují, že za největší nebezpečí je považují ti, kteří si myslí, že jim sami nepodléhají, zato ostatní ano. Podobně i se závistí – já nezávidím, zato ostatní, jak ti jsou závistiví!

Co nám dala a vzala sexuální revoluce?

V roce 2019 přišla společnost Morgan Stanley se studií, podle které v roce 2030 bude 45 % žen ve věku 25–44 let svobodných a bezdětných. Dobrá zpráva? Pro výrobce krmiva pro kočky a luxusní kosmetiky určitě. Je to ale to, co si ženy od sexuální revoluce slibovaly? Louise Perryová vydala v roce 2022 knihu The Case Against the Sexual Revolution: A New Guide to Sex for the 21st Century (Proti sexuální revoluci: Nový průvodce sexem pro 21.století). Perryová je 31letá britská novinářka a – jak o sobě tvrdí – hrdá feministka, která většinu svého produktivního života strávila pomocí ženám, jež se staly obětí sexuálního zneužívání a vykořisťování.

Návrat kníru

Možná jste si toho už všimli, ale kdyby přece jen náhodou ne, dovolíme si vás na to upozornit: v poslední době se pohledem na mladé české muže našinec může přesvědčit, že právě teď se nám před očima odehrává veliká národní proměna a další vlna zdejší módní revoluce (ačkoliv vzhledem ke zpátečnictví jevu, o němž chceme zavést řeč, vlastně jde spíše o kontrarevoluci).

Hledání zlatého podcastu

Podcast je zvukový záznam umístěný na internet a zároveň je to magické slovo dneška. Pro stále víc lidí je to nejoblíbenější a nejvyhledávanější mediální žánr, který u mnohých už pomalu vytlačil tzv. tradiční média, o těch tištěných ani nemluvě. V čem je přitažlivost podcastu, co je za jeho úspěchem, proč se mu tak daří – a jaké sklony člověka uspokojuje, o tom jsme vedli naši debatu, nyní již v paralelní podcastové podobě, tedy audio i video. Účastnili se jí podcasterky Zuzana Fuksová a Lenka Kabrhelová, podcaster Jindřich Šídlo a mediální odborníci Martin Charvát a Ondřej Aust.

Texas, Illinois, Kalifornie... K českým kořenům se v USA hlásí 1,4 milionu lidí

K českým kořenům či identitě se ve Spojených státech ve sčítání lidu z roku 2020 hlásilo na 1,4 milionu lidí. Ukazují to údaje, které zveřejnil federální úřad Census Bureau, který má sčítání na starost. Mezi bělošskými etniky tak byla česká identita šestnáctá nejčastěji zmíněná. Nejvíce lidí se k českým kořenům hlásí v Texasu, v Illinois a v Kalifornii. V americkém sčítání lidu se respondenti hlásí k rase a v rámci ní mohli v roce 2020 specifikovat svou etnickou identitu či komunitu. Těch mohou označit i více.

Rodinná pouta

„Co se týče dědictví, měl jsem to jako ostatní: jednoho dne se o něj člověk musí postarat,“ píše švýcarský spisovatel Lukas Bärfuss v nedávno vydaném eseji Otcova krabice. To se tak někdo má, napadne čtenáře: Lukas dědí. Ale ne vždy je to radost. Autor popisuje, jak odmítl převzít otcovy dluhy. Krom toho mu po otci, který poslední roky žil na ulici, zbyla banánová krabice s několika drobnostmi. Bärfussův esej spadá do žánru nově pojmenovaného jako autosociobiografie. Na osobních příbězích spisovatelé jako Didier Eribon nebo Annie Ernauxová demonstrují, jak nám společnost promlouvá do osobního osudu.

Drogová akce klín

Mágové politického marketingu asi znají americký termín „wedge issue“, který by se dal přeložit třeba jako štěpící téma – politické téma, u kterého se ostře rozcházejí zájmy a postoje nějakých skupin jinak víceméně soudržné politické koalice. Zabýváte-li se politickou černou magií, toužíte po tom, takové téma najít a vrazit ho jako klín (wedge) do nepřátelské politické koalice. Občas překvapíme i sami sebe, když na takové téma narazíme ve vlastní politické koalici nebo třeba jen společenské bublině. Jako třeba s drogovou politikou teď.

Vejtasa

Proslulých zahradnických rodin bývalo mnoho, leč dvacáté století k nim bylo velice macešské a mnohé nepřežily nepřízeň osudu. Jakkoli mnozí po znárodnění dokázali tak nějak přežívat v nových strukturách oborových podniků a technických služeb, jiní mohli závod, budovaný svými předky v potu tváře, sledovat toliko za plotem. Jedním z příběhů, které jsou naprosto výjimečné, jsou Vejtasovi z Jaroměřic nad Rokytnou. Jihomoravské městečko je vyhlášeno především zámkem, ale naleznete tu i jedinečnou a živoucí památku zahradnického řemesla, a to kvetoucí závod rodiny Vejtasovy.

Konec pití u mladých? Jak kde a jak u koho

Aneta si na večírku se spolužáky z vysoké školy dává ochucené nealkoholické pivo. „Nemám ráda kocovinu, nebo prostě takový ten unavený modus, a kromě toho denně cvičím, to s alkoholem nejde dohromady,“ vysvětluje svůj abstinenční postoj dvaadvacetiletá studentka. Aneta při studiu pracuje a hodně cestuje. Nechce se alkoholem unavovat, nemá na něj čas. Podle Evropské školní studie o alkoholu a jiných drogách (ESPAD), kterou realizuje Národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti, počet mladých lidí, kteří pijí alkohol, klesá.

Roda Roda, humoristický nádeník z Drnovic

Humor asi není jen židovský vynález a židé (s velkým Ž i malým ž) na něj nemají monopol. Důležité ale asi je, že ho mají jaksi nábožensky doporučený, neboť prorok Eliáš v Talmudu prý praví, že toho, kdo je schopen rozesmát druhé, čeká po smrti zvláštní odměna. Pokud je známo, Eliáš nespecifikuje, o jakou odměnu jde, takže to je podnik s nejistým výsledkem neboli s ručením omezeným. Dobré úmysly se totiž mohou obrátit v pravý opak, jako v té židovské anekdotě, kdy potká Kohn Roubíčka a…

Kapitalismus funguje, když fungují umělci

Marek Pokorný je už víc než třicet let tam, kde se něco děje v umění a v galeriích. Byl zprvu kritikem a kurátorem, pochůzkářem po výstavách, přítelem umělců a návštěvníkem ateliérů. Pak se stal na deset let ředitelem Moravské galerie v Brně, kde byl tak úspěšný, že by se nikdo nedivil, kdyby v tom pokračoval v Praze. Místo toho před lety odešel do Ostravy, kde vybudoval asi nejživější „platformu“ pro současné umění v této zemi, galerii PLATO. Je to všechno tím, že se u něho spojuje intelektuální vášeň pro věc a víra, že to má smysl.

Kdo dává, dvakrát dostává

K hvězdným okamžikům nejnovějších českých dějin patří těch několik měsíců minulého roku, kdy našinci bez váhání a pochybností pomáhali stovkám tisíc ukrajinských uprchlíků, odváželi je z hranic do tuzemského vnitrozemí, nabízeli jim své příbytky, hledali pro ně ubytování u přátel a známých či pro ně sháněli zaměstnání, lékařskou péči, vhodnou školu pro děti nebo jim jen zkoušeli vyřídit sociální a zdravotní pojištění. Patrně jen málokdo v této zemi nemá po loňsku s ukrajinskými uprchlíky osobní zkušenost – a zároveň jistě není v této zemi nikdo, kdy by neměl osobní zkušenost s průběžnou slovenskou a ukrajinskou imigrací.