Slovensko se na pár týdnů dostalo do centra dění a dokázalo v krátkém čase u západních spojenců vyvolat střídavě paniku, radost i zklamání. Mohlo to však pramenit i z pouhé nepozornosti. V určitém ohledu se země vlastně jen po krátkém výkyvu vrátila tam, kde je posledních třicet let. A řeší pořád ty samé otázky, říká sociolog Michal Vašečka. Jak podle něho vypadá současná slovenská společnost a co to znamená pro mladé lidi, kteří ze země mezitím ve velkém odcházejí?

V minulosti jste řekl, že na Slovensku existují dvě stejně velké skupiny, které se spolu nedokážou dohodnout. Ve volbách se velkolepě vrátil Robert Fico, ale stejně tak výrazně vyrostlo naprosto odlišné Progresivní Slovensko (PS). Je to to, co v těchto výsledcích vidíte?

Jednoznačně ano. Tohle vlastně nejsou v ničem zásadně překvapivé výsledky, Slovensko to zažívá od roku 1992. Rozštěpení, které není vůbec jen věcí politické polarizace, ale kulturně-civilizační roztříštěnosti. Ta je výsledkem toho, že slovenský národ, ať už to znamená cokoli, je stále „work in progress“. Není tu ustálená identita, stále zůstává silná ta klanová, regionální. Pokud si Češi myslí, že moravská zemská identita je něco silného, vůbec nevědí, co to dokáže udělat na Slovensku. Trochu to vypovídá o tradiční společnosti, přetrvávání klanovosti, což je vlastně přiznání, že Slovensko stále není úplně kulturně moderní zemí. Nemá elementární konsenzus v základních tématech: kdo jsou významné osobnosti dějin, jaké jsou významné události dějin. Ani u jednoduché otázky, na kterou není jednoduchá odpověď, ale v Česku o ní třeba lidé dokážou diskutovat – co je smysl našich dějin. To Češi řeší už 150 let. Může to zvenku vypadat směšně, ale já v tom vidím ohromnou poctivost, která se táhne už od Palackého. Proč jsme se nerozpustili v tom německém moři už v polovině 19. století? Češi si řekli Ne, chceme být Čechy a pojďme si vyjasnit proč.

Trochu to zní, že nejsou dvě velké skupiny, ale že jich je mnoho. Jak je tedy popsat?

Jedna část společnosti je tradičnější, klanovější, méně moderní, silně paternalistická, mluvím o lidech, kteří mají dobré vzpomínky na komunistický režim, dokonce mohou v dobrém vzpomínat i na fašistický režim, naopak mají špatné mínění o období první masarykovské republiky, což je velký rozdíl oproti Česku. Lidé spíš z rurálního prostředí, které se málo modernizovalo. Někdo může dokonce přinést nepříjemnou otázku, nakolik si prošli osvícenstvím. A to myslím naprosto vážně, protože to přicházelo vždy nejdřív do měst, slovenská města ale obývali Židé, Němci, Maďaři, do jisté míry Češi. Slováci vždy hráli menší roli. Je to tedy skupina, která si svobodu příliš neužívá, příliš za ni ani nebojovala, není pro ni tak důležitá, trpí velmi silně nedůvěrou ke svému okolí a je zakonspirovaná – protizápadní, protiamerická a proruská. Ne proto, že by tak nutně milovala Rusy, ale protože je za tím jistý typ autoritářství. Je to obecně skupina, v které je ve skutečnosti vysoká poptávka po autoritářském režimu a má ji systematicky 30 let. Druhá skupina se pak kritičtěji dívá na období komunistického režimu, mimořádně kriticky na fašistický režim, nemá obavy z globalizace, je spíš modernější, prozápadní, proatlantická, rozhodně protiruská. Připomíná moderní část české společnosti, ale na Slovensku není dominantní.

Nehrají ale tentokrát roli spíš „přízemnější“ otázky jako problémy zdravotnictví, špatný výkon ekonomiky, životní úroveň? Když jsem mluvil s lidmi v regionech, slyšel jsem také, že bylo vládnutí Fica sice spojené s kauzami, ale znamenalo nějakou jistotu. Tedy že změna, která dostala šanci, přinesla jenom chaos a zhoršení situace. Nebylo tohle to rozhodující?

Zaprvé, všude v Evropě zamávaly politickou scénou pandemie, válka na Ukrajině, rostoucí ceny a působily ve prospěch různých populistických sil. V případě Slovenska to platí silně. Ale zadruhé je k tomu třeba přidat i na slovenské poměry mimořádně chaotický způsob vlády Igora Matoviče, který nahrál Ficovi na smeč. Zatřetí, Robert Fico systematicky přes tři a půl roku přilévá olej do ohně. To, co by i objektivně bylo pro lidi znepokojující, ještě znásobil. Systematicky strašil společnost různými vlivy ze zahraničí. Začtvrté, systematicky pracoval na prohlubování zakonspirovanosti slovenského prostředí, která patří v regionu k nejvyšším. V tomto smyslu mě výsledky voleb vůbec nepřekvapují. Moje skutečná obava spočívala v tom, že by Robert Fico mohl dosáhnout na ústavní většinu. Zdá se, že po ní ale nebude sahat, i když by se to za nějakých okolností mohlo podařit. Měsíce jsem říkal, že Slovensko míří k volbám, které dopadnou buď velmi zle, či jen zle, že PS a jiné politické strany nemají šanci na nějakou masivní „sněhovou kouli“ s 30 % hlasů. Prostě vzhledem k hodnotové orientaci populace není kde brát.

Není to také tím, že liberálnější strany neumějí oslovit voliče s tématy, která řeší a o kterých jsme před chvílí mluvili?

Určitě je pravda, že důraz na některá témata v rurálním, tradičním slovenském prostředí je naprosto scestný. Liberální politické strany obecně získávají spíš v městském či v nejlepším případě maloměstském prostředí. A Slovensko je stále silně rurální země, pokud ne formálně, tak aspoň v srdci. To vše platí, ale zároveň je tam i to dilema, které řeší Slovensko třicet let. Slovenská rurální mentalita je autoritářská, v podstatě preferující tvrdé interakce: kdo křičí, má pravdu, slušnost znamená slabost, takové ty chlapácké pravdy z devatenáctého století. V tomto slovenské rurální prostředí stále žije. Je otázka, jestli se ale takhle mají chovat liberální síly. Když mladý poslanec Glück z Košic vrazil jednu Igoru Matovičovi, stal se velkým hrdinou voličů Směru, protože mu to dobře „ukázal“. To asi představitelé liberálních stran dělat nebudou.

Na Západě vznikla poněkud panika, že v případě vítězství Fica dojde k obratu zahraničněpolitické orientace Slovenska. Na druhou stranu i někteří kritici uznávali, že se v minulosti choval jako pragmatik – na domácí scéně si hrál svoji hru, na Západě se ale choval jako spojenec. Není tedy ta panika zbytečná?

Není zbytečná, ale je třeba se na to podívat podrobněji. Fico je pragmatik, po volbách bude řada věcí vypadat jinak, představa, že by se snažil Slovensko vytáhnout z EU, či dokonce z NATO, je úplně nesmyslná. Jiná věc pak je, jestli bude Slovensko dobrým partnerem pro ostatní, tam už bych měl svoje pochybnosti. Co je ale zcela zřejmé, že neustoupí ze své protiukrajinské rétoriky. To znamená, že Ukrajina nebude mít zásadní podporu ze strany Slovenska, Fico bude zpochybňovat sankce vůči Rusku a oficiálně žádné dodávky zbraní ze Slovenska nepůjdou. Neoficiálně ale stejně půjdou přes třetí strany. Fico si nemůže dovolit, aby Dubnica nad Váhom nevyráběla. Každopádně je jisté, že se v tomto tématu připojí k Viktoru Orbánovi a bude narušovat evropský konsenzus. Záleží také na výsledku polských voleb, může vzniknout blok, který se bude projevovat v dalších politikách – národních parků, lesnictví, vodohospodářství, zelené ekonomiky, mnoha témat, kde mají země odlišný pohled od Bruselu. Slovensko se ale prakticky vrací do situace, kterou jsme tu už měli. Je třeba připomenout, že takovou zahraniční politiku, jakou mělo Slovensko za posledních tři a půl roku, aby byl absolutní zahraničněpolitický konsenzus mezi prezidentem, premiérem, ministrem zahraničních věcí a ministrem obrany, ještě nikdy nezažilo. Slovensko se tak pouze vrátí k tomu, co tu mělo dřív. Jen za zcela nové mezinárodní konstelace, v tom je nebezpečí. Bude ale záležet na tom, kdo bude v nové koalici, zda v současné podobě až děsivá SNS, či KDH, kterou by si asi vzhledem k možným komplikacím nepoměrně radši přál i Fico.

Zmiňovaná otázka války na Ukrajině či uprchlíků rezonovala v kampani místy poměrně výbušně. Jaký vztah k Ukrajincům má historicky zejména sousedící východní Slovensko?

Ve slovenské kolektivní paměti Ukrajinci vlastně nikdy nefigurovali. Za první republiky neexistovala zásadnější ukrajinská emigrace, všechna šla do velkých českých měst, kde zapustila kořeny a ovlivnila prostředí. Slováci vždy vnímali jen Rusko a k tomu bylo vyzdvihované od 19. století jako to, co je má zachránit. Podobně to zpočátku viděli i Češi. Slováky to ale nikdy nepřešlo, protože se proruské narativy dodnes učí ve slovenské literatuře, Štúr, Vajanský, všichni byli panslavisté, proruští a protizápadní. V případě Ukrajinců k tomu zůstali z dob komunismu často přehnané vzpomínky na banderovce. A pak hrají roli vzpomínky na 90. léta, na ukrajinskou mafii. To opět nepřispělo vztahu k Ukrajincům. A aby to bylo ještě „lepší“, Rusíni, kteří obývají severovýchod Slovenska a měli by mít k Ukrajincům poměrně blízko, jsou z velké části proruští a protiukrajinští.

Když se bavím s některými nespokojenými mladými Slováky, slyším, že nevěří příliš ve zlepšení, ani pokud by volby vyhrál jejich favorit. V posledních letech mladí poměrně masivně Slovensko opouštějí a velká část zůstává v zahraničí. Začíná to být problém?

Ze Slovenska bohužel mladá elita odchází už dlouhé roky, nakonec je to vidět i v Česku. Někteří dlouho zpochybňovali, že by to mohlo mít nějaký zásadní vliv na fungování země, v posledních letech už přestali. Je to cítit ve vzdělávání, je to strašně cítit v nemocnicích. Slovensko nemá lékaře. To je sice podobné jako v jiných zemích, ale kvalita lékařů na Slovensku v porovnání s okolím tak viditelně klesla. Jedničkáři a dvojkaři jsou pryč, operují nás trojkaři a čtyřkaři. Vím, je to dehonestující, ale zkrátka to vypovídá o skutečnosti, že elita odešla. Mnozí lidé to zažívají ve svém okolí, není to třeba nějak zkoumat, sám mám čtyři bývalé spolužáky, všechny velmi výjimečné lékaře, nikdo z nich nezůstal, a to jsem ze starší generace. Tyto volby budou znamenat to, že ti, kteří uvažovali o návratu na Slovensko, se rozhodnou nevrátit. Ačkoli mají pozitivní vztah k zemi, chtěli by se vrátit a často tu mají vazby.

Jak současní Slováci vidí sami sebe?

To, co dnes u mnohých charakterizuje Slovensko, se anglicky nazývá victimhood, tedy představa, že jsou Slováci něčí oběti. Což je mimochodem naprosto absurdní. Jsme země, která nemá žádné nepřátele, historicky to tu přesto přežilo. Ale už to není typické pro to mladé, sebevědomé Slovensko. To pocit oběti ztratilo. Takže opět, co jsme viděli v těchto volbách, je srážka úplně rozdílných zemí, jedna je reprezentovaná spíše staršími, rurálními lidmi, druhá mladými, městskými, vzdělanými, kteří mají i zkušenosti ze zahraničí. A je třeba říct, že je to velmi nepříjemná srážka, protože jde napříč rodinami.

Přestávají se podle vás mladí Slováci cítit svázáni se zemí, nesžívají se s jejím příběhem?

Ten příběh stále není dokončený, takže se s ním někteří neztotožňují. A pokud ten dominantní příběh je příběh rurálního, tradičního Slovenska, kde má Slovák držet valašku v ruce, jíst cibuli se slaninou, být vulgární a o Velikonocích hodit do potoka každou ženu, kterou potká, s tím se mladá generace neztotožňuje absolutně. Té městské to už nepřijde ani směšné, ale rovnou trapné. Zároveň je za tím bohužel to, co je vidět v mnohých zemích, které jsou na okraji globálního Západu. Je to vidět v Litvě, ve východním Polsku, na západní Ukrajině, v Moldavsku, které jsou přímo na hranici dvou světů. Když žijete na okraji západního světa, prociťujete svoji „západnost“ často silněji než ti, kteří žijí v Dortmundu nebo v Paříži. To je příběh mladých Slováků. Řeknu to velmi krutě, na jedné straně je z mého pohledu až dech vyrážející kulturní zaostalost, která svědčí o tom, že do některých částí Slovenska osvícenství opravdu nepřišlo, na druhé straně jsou lidé, kteří jsou častokrát modernější než ti, kteří žijí v jádru Evropské unie. Protože na sobě tak pracovali, až přeskočili ty, kteří žijí v tomto smyslu v té šťastnější části západní Evropy. Říkám šťastnější, protože chci stále tvrdit, že je Slovensko kulturně západní zemí, ač na okraji.