„U Stounů stály ženy trpělivě ve frontě před hotelovými pokoji hudebníků, dokud se nedostaly dovnitř. Jen si to představte: Stály ve frontě! Něco podobného už v dnešní době není možné. Ani technicky. Teď musíte zasunout kartu od svého pokoje do štěrbiny ve výtahu. Jinak se nikam nedostanete. Jak se mají ty ženy dostat do patra? Kolikrát jsem rád, že se sám dostanu do pokoje,“ poznamenává klávesista skupiny Rammstein Christian Lorenz v knize Svět dnes slaví narozeniny (2017). Jak se říká, tohle vyjádření nezestárlo dobře.

Rammsteini asi přece jen našli cestu, jak ženám vstup umožnit. Než se do věci vložili právníci kapely, mohli jsme si o jejích způsobech číst ve světovém tisku celé týdny. Právníci však vymohli, že Spiegel a Süddeutsche Zeitung změnily reportování, a koncem srpna berlínské státní zastupitelství zastavilo celé řízení. Kde se stala chyba? Anebo se žádná nestala a my jsme se – jak tvrdí někteří novináři – dočkali přelomového objevu?

„Nová tvrdá hudba“

Ten, kdo se nikdy nesetkal s texty skupiny Rammstein, mohl v posledních týdnech nabýt dojmu, že se točí výlučně kolem sexuálního násilí na ženách. Nejčastěji byla zmiňována báseň Zatímco spíš od zpěváka Tilla Lindemanna. Je psána z pozice muže vedle ženy, jíž byl před aktem do vína vhozen rohypnol. Už v roce 2020, kdy text vyšel ve sbírce Sto básní, mělo nakladatelství Kiepenheuer und Witsch co vysvětlovat. Nyní se báseň čte i z jiné perspektivy. Četná svědectví hovoří o tom, že mladé ženy byly na koncertech zdrogovány a následně obtěžovány. Hlavní podezřelý je právě Lindemann.

Ale jakkoli patří skandály od vzniku kapely v roce 1994 k jejímu řemeslu, budiž také řečeno, že se v jejích písních lze setkat i s pozoruhodnými úvahami, mimo jiné s přemítáním o tom, co znamená někam patřit – třeba právě k Německu. Vposled i hyperkritičtí akademici o zpěvákovi nezřídka hovoří s respektem jako o posledním dědici německé klasické romantiky.

Výsostně romantická je třeba inscenace světobolu, který člověk prý zakouší ve vykořeňující moderně. Hudebníci tento motiv zpracovali v klipu Německo, v němž se objevují v převlečení za vězně koncentračního tábora, vystupují jako teroristé Německé rudé armády nebo činovníci v politbyru. Zvlášť chrčivé r zpěváka Tilla Lindemanna, odkazy na nacistickou minulost i militaristické vystupování vzbuzují dohady, jak to má kapela s krajní pravicí.

Ale přinejmenším v tomto bodě přišlo zastání z mnohých míst. Třeba podle slovinské filozofické hvězdy Slavoje Žižka by mohl i méně bystrý člověk pochopit, že jde o šaškovskou nadsázku a že umělci usilují o vyvrácení nacismu z jeho nitra. Sami hudebníci sympatie ke krajní pravici opakovaně odmítají. Tvrdí, že jejich srdce – snad nejčastější slovo Lindemannových písní – tluče vlevo. Několikrát se „ostalgicky“ vyjádřili na adresu NDR. Ale asi to činí jen proto, aby ihned dodali, že když to žili, byl to hnus. Sami se tváří, že domov nemají, svým fanouškům však nabízejí identitu až náboženskou, což bude jeden z důvodů jejich fenomenálního úspěchu. Kapela prodala víc než 20 milionů desek a patří na špičku německého „kulturního exportu“.

Kvůli hlavní vizuální dominantě, obrovské ohnivé show, se Lindemann vyučil pyrotechnikem. Plameny, ohlušující hudba, řinčivé – a v Německu nikoli neproblematické – r a přebásnění klasické německé poezie i pohádkových motivů do úderných hesel vytvářejí zvláštní typ gesamtkunstwerku. Jan Faktor, českoněmecký spisovatel pocházející stejně jako Rammsteini z uměleckého centra berlínského Prenzlauer Berg, k tomu poznamenává: „Je to obrovitánské divadlo na velkém jevišti, něco jako hypertrofovaná opera se všemi primitivismy, které k tomu patří.“ Dodejme, že tvorba má i svou pedagogickou roli: Existují učebnice Rammstein – Lieder für den Deutschunterricht (Rammstein – písně pro výuku němčiny), zvlášť oblíbené mezi Rusy, byť jsou Rammsteini v současném Rusku oficiálně považováni za tvůrce zkažené hudby.

Vina, nevina, pochybnost

V květnu 2023 vznesla irská fanynka Shelby Lynnová obvinění, že jí byl před koncertem ve Vilniusu podán nápoj, po němž se chovala atypicky. Po koncertu se setkala s Lindemannem, který po ní chtěl sex. Žena odmítla, zpěvák nenaléhal. Tím to skončilo. A začalo: veřejné obvinění podnítilo další ženy, které přinesly svědectví trojího druhu.

Několik žen vypovědělo, že i ony měly podezření z intoxikace, o sexuálním obtěžování však nehovoří. Další prý souhlasily se sexem, tento zážitek však popisovaly jako násilný. Konečně mělo podle jednoho svědectví dojít k znásilnění. To je případ z roku 1996, kdy dvaadvacetiletá žena doprovodila členy kapely do hotelu. Na noc si nepamatuje, ráno se probudila s bolestmi a hematomy. Usoudila na intoxikaci a znásilnění. Ženy dál shodně popisovaly jakýsi castingový systém. Před koncertem byly vybírány pohledné fanynky, které měly přístup do tzv. „row zero“, tedy do řady bezprostředně před pódiem. Tytéž ženy se směly v zákulisí setkat s členy kapely, čehož mnohé litují.

Sami hudebníci tvrdí, že všechna nařčení jsou bez výjimky nepravdivá. A je pravda, že jakmile se případ dostal k prvnímu soudu, začali si Lindemannovi právníci připisovat jedno vítězství za druhým. Poté, co bylo koncem srpna řízení zastaveno, začaly se ihned ozývat hlasy, že to neznamená nevinu, „jen“ se nic nedokázalo. Nehledě na to, že tohle „jen“ je podstatné, také je záhodno dodat, proč měli právníci tak snadnou hru: ženy se rozhodly nevypovídat. Není přitom jasné, kolik jich celkem bylo. Süddeutsche Zeitung hovoří o dvanácti, další se však obracely na Die Welt a Neue Zürcher Zeitung. Počet lze odhadnout na nižší desítky.

Proč se odmítly přihlásit na policii či obrátit se na státní zastupitelství? Možná jim nešlo o otázku práva, ale morálky a chtěly varovat ostatní. Zcela jistě se také bály Lindemannových pověstných právníků prověřených řadou rammsteinovských výzev. Ale je třeba si položit navazující otázky: Když už člověk vznáší závažná obvinění proti konkrétním lidem, neměl by být ochoten hovořit i s vyšetřovateli? A nemá-li sílu na rozhovor s vyšetřovacími orgány, je v pořádku, že hovoří s médii?

Sporným postupem se potrestaly samy ženy, které nyní sledují vítězoslavná prohlášení právníků, fanoušků i části veřejnosti, ale rovněž kritiku médií, která jim dala hlas. Problematické je také to, že znesnadnily pozici případným budoucím obětem. Již nyní se v souvislosti s ukvapenými soudy připomínala kauza Jörga Kachelmanna. Média tehdy měla jasno, že novinář a moderátor ztloukl a znásilnil ženu. Při vyšetřování se ukázalo, že si dotyčná způsobila zranění sama. Tvrzení, že média Kachelmanna zničila, by si dnes nikdo netroufl rozporovat. Budoucí oběti a ti, kteří se za ně budou vydávat, nebudou čelit jen námitce ad Kachelmann, ale možná i ad Rammstein.

Pochybnosti budí i počínání médií. Novináři zdůrazňovali, že od všech žen měli podepsaná místopřísežná vyjádření. Dotyčným by tedy hrozilo odnětí svobody, kdyby se ukázalo, že nemluvily pravdu. Jenže žádná z žen neudala, že je obtěžoval, intoxikoval či jinak jim ubližoval Till Lindemann. Ty ženy často zdůrazňovaly, že sám zpěvák jejich odmítnutí akceptoval, byť se pozastavují nad celým castingovým systémem, případně hovoří o tom, že si nic nepamatují. Média však na Lindemanna ukázala.

Někteří novináři, třeba Kristina Dunzová, upozorňovali, že zpěvák o násilí píše básně a fanoušci Rammsteinů jsou pověstní svým nemožným chováním. Obojí prý poukazuje na to, že obvinění jsou pravdivá. Jenže kdybychom opravdu přijali podobné „argumenty“, mohli bychom z druhé strany zpěváka hájit tím, že sedm let vychovával svou dceru jako samoživitel, pravidelně ji vozil do školky a býval viděn na dětském hřišti. A třeba Thomas Winkler z měsíčníku Cicero byl natolik dojat zpěvákovou skromností, že jeho portrét nadepsal slovy „Milý pan Lindemann“ a zpěvákovi v článku z roku 2015 přisoudil „humanistický humor“. Tento pán že by někomu sypal drogy do pití?

Gastroskopie brzy i v Praze

Prý se aspoň ukázalo, jak toxičtí jsou Rammsteini. Několik novinářů poznamenalo, že texty již nejsou „zeitgemäß“, že neodpovídají době. Ale jak zjistit, co se rozchází s dobou? Kde vzít kritérium? Jisté je přinejmenším to, že v souboji Süddeutsche Zeitung versus Rammstein bude mít kapela o něco víc fanoušků než zmíněné noviny předplatitelů.

Nezpochybnitelné je, že Rammstein hranice vkusu a morálky nepřekračuje, ale zadupává. Zůstává však otázka, zda slovní brutalita, sebepoškozování ohněm nebo milostný kýč může vůbec kdy být v rozporu s dobou. Klasičtí romantici razili heslo, že věčnost je v rukou básníků. Vše ostatní – vědecké poznatky, normy, třeba i nerosty – stárne a zaniká. To jen básník dokáže vystihnout něco, co může mít platnost věčnosti. Jinými slovy, Sofokles nestárne. Vystihnout něco věčného přitom neznamená, že člověk světu sdělí cosi krásného, může to být jako v případě Rammsteinů i něco hnusného. Právě to, zdá se, je jejich parketa: inscenují cosi jako věčnou primitivnost v nás, kterou nepřekonáme, ať už bychom žili v jakkoli přešlechtěné době.

V minulých dnech vydal Till Lindemann nový klip s titulem Jazyk. Část se odehrává v jeho žaludku. Zpěvák si nejprve sám provádí gastroskopii, následně mu lékař – skutečně – zašije ústa. Přítomnost tygrů, kteří zpěvákovi slízávají krev z tváře, zaručuje, že brány groteskního kýče se doširoka rozevřely.

Co to má znamenat? Podle novinářky Kiry Kramerové si Lindemann slabošsky stěžuje na to, kterak během posledních měsíců nemohl mluvit. K čemu jinému by asi mohla odkazovat zašitá ústa? Jenže klip byl natočen, jak přiznává i novinářka, v roce 2021. A je třeba hodně tlačit na pilu, aby se tam našel odkaz na řeči o novodobé cenzuře. Refrén tvrdí pravý opak: „Meine Zunge hat keinen Knochen / Und so sag’ ich, was ich will.“ (Můj jazyk nemá kost / A tak říkám, co chci.)

Co to všechno znamená? Rammsteini prý nic neprohlašují, jen stimulují. A co že stimulují? Údajně naši vlastní násilnost, živelnost, naše strachy. Tenhle náš primitivní sediment vyzvedávají svou zvrácenou operou na povrch a umožňují to odžít v kontextu umění. V listopadu dorazí Till Lindemann do Prahy. Zve, jako by se měla konat bohoslužba:

Za dobrý skutek odpuštění

Vždycky buďte bez provinění

Za to k vám přijede návštěvník

A s sebou bude mít zpěvník