Jak první republika přijímala emigranty z Ruské říše

Kdo dává, dvakrát dostává

Jak první republika přijímala emigranty z Ruské říše
Kdo dává, dvakrát dostává

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

K hvězdným okamžikům nejnovějších českých dějin patří těch několik měsíců minulého roku, kdy našinci bez váhání a pochybností pomáhali stovkám tisíc ukrajinských uprchlíků, odváželi je z hranic do tuzemského vnitrozemí, nabízeli jim své příbytky, hledali pro ně ubytování u přátel a známých či pro ně sháněli zaměstnání, lékařskou péči, vhodnou školu pro děti nebo jim jen zkoušeli vyřídit sociální a zdravotní pojištění. Patrně jen málokdo v této zemi nemá po loňsku s ukrajinskými uprchlíky osobní zkušenost – a zároveň jistě není v této zemi nikdo, kdy by neměl osobní zkušenost s průběžnou slovenskou a ukrajinskou imigrací, jež se děje kontinuálně a jež pomáhá pokrýt volná pracovní místa a udržet český stát v chodu. Vždyť kde by bylo zdejší zdravotnictví bez Slováků? Kde stavebnictví bez Ukrajinců? A kde by bez obou bylo tuzemské pohostinství?

Loňské události byly výjimečné – tolik lidí v tak krátkém čase ještě nikdy do českých zemí nepřišlo (známe zkušenost pouze opačnou: když odtud byly statisíce, ba miliony lidí naráz vyhnány). Enormní tlak minulého roku se podařilo zvládnout jenom díky kombinaci živelné a eruptivní pomoci zdola, ale zároveň díky zásahům státu, krajů a měst. Mnohdy improvizovaným, ale nakonec přece jen řízeně organizovaným včetně urychleně nastavovaných nových pravidel daňových, příjmových, zaměstnaneckých atp. Přišlo prý půl milionu lidí a vlastně jsme si ničeho nevšimli. Přibylo sice aut s ukrajinskou značkou, znatelně víc Ukrajinek je ve službách, ale jinak? Zvládli jsme to a právem bychom na to měli být hrdi. Bez ohledu na to, že počáteční nadšení už vyprchává a že v novinách vedle příběhů úspěšných ukrajinských podnikatelek (přece jen přišly především ženy s dětmi) čteme také o tom, že ukrajinské maminky jsou tu napadány lidmi, kteří jim závidí výhody života domněle vedeného zadarmo.

Není asi překvapivé, ba snad je přirozené, že prvotní hřejivé lidství a nezištná vůle pomáhat narazily na své hranice a dostavila se únava, i když jejím řešením samozřejmě není někoho bít. Zároveň je potřeba pamatovat na to, že řada nových spoluobčanů už se na Ukrajinu nevrátí, zůstane tady a může nám lecčím prospět. Ostatně že není třeba se nových sousedů obávat, ba že se vyplatí být jim k ruce i nadále, dokládá příběh první emigrace z někdejší Ruské říše, který se na území mladého, sotva vyhlášeného Československa začal odehrávat v roce 1919 a vrcholil následně v letech dvacátých. Evropa se tehdy pořád vzpamatovávala z první světové války, mapy evropských států – a s nimi například hranice diecézí – se zásadně změnily. Vedly se spory o nová pomezí, některé obce, donedávna vnitrostátní, najednou okrajové, se musely rozhodnout, do kterého ze vzniklých států chtějí odteď patřit. Nic z toho se nedalo vyřešit ze dne na den a po skončení bojů a rozpuštění mírových konferencí si nové rozestavení Evropy začalo kloudně sedat právě až na začátku dvacátých let.

Slavný obraz malře Edvarda Petersena Emigranti v Larsen Plads (1890, olej na plátně, ARoS Aarhus Kunstmuseum). - Foto: Profimedia

Tři miliony na útěku

K uvedeným starostem patřila však ještě jedna: Evropou v různě silných vlnách táhli uprchlíci ze sovětského Ruska – především někdejší bělogvardějci, kteří prohráli boj o svou zemi s rudými soudruhy. Spolu s poraženými vojáky přicházela na kontinent také ruská vzdělanost: učitelé, lékaři, vědci, technici, filozofové, politici, umělci… Například z Petrohradu vypluly na podzim 1922 dva tak řečené „parníky filozofů“, jejichž cestující tvořilo padesát devět učenců s rodinami, vyhnaných Leninovým dekretem účtujícím s nehodícími se vzdělanci.

Podle odhadů putovaly tehdy Evropou možná tři miliony lidí, jež se vydaly do rozličných jejích koutů od Cařihradu přes Gallipoli po Paříž, Vídeň, Bělehrad, Varšavu, Berlín, Sofii nebo Prahu. Byla to vlastně první velká evropská migrační vlna. Už jsme na ni zapomněli – jednak proto, že to je dlouho na to, aby šlo o živý příběh v rodinách, ale zároveň proto, že je to krátce na to, aby šlo o historicky řádně probádanou událost. V našich zemích její výzkum navíc komplikoval fakt, že po dobu trvání komunistické totality se výzkumu emigrace Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, Karaimů, Židů, Kalmyků, Gruzínců, Arménů nebo Tatarů, kteří nesouzněli se sovětským režimem, ze zjevných důvodů nebylo možné věnovat.

K jednoznačným kladům první Československé republiky, takříkajíc k jejím vývozním artiklům, patřila starost o jiné slovanské národy a snaha je vzdělávat. Češi takto pečovali nejen o Slováky a Rusíny, ale také o Lužické Srby či Slovince a Bulhary. Po příchodu migrantů vznikaly u nás školy různých stupňů od mateřinek po univerzity pro Ukrajince i pro Rusy, aby imigrantům byla dána šance udržet si národní identitu a kulturní svébytnost. (Češi uvyklí žít v mnohonárodnostním Rakousku nebyli, jak vidno, bojácní držet mnohonárodnost také v novém státě – zjevně nešlo o problém česko-slovenský a česko-německý, nýbrž byl to zřetelný pohled na svět, víra, že stát postavený na občanském základě a kulturní rozmanitosti je životaschopnější než stát unifikovaný.)

Lev Alexandrevič Spinadel (1897–1970), vojenský lékař. - Lev Alexandrevič Spinadel (1897–1970), vojenský lékař

Všechno to byl výsledek několika faktorů: jednak stále ještě působil étos a zázrak národního obrození, vědomí, že lze udržet malé slovanské řeči v plnohodnotném stavu dokonce státního jazyka. Důraz na vzdělání, který přirozeně vysoko kladli čelní představitelé státu bez ohledu na svou politickou orientaci – ostatně vzdělanostní úroveň lídrů byla tehdy vyšší než dnes. Mezi nimi samozřejmě vynikal někdejší univerzitní profesor Masaryk, který se dlouhodobě věnoval situaci jiných Slovanů a měl mezi nimi u různých národů řadu přátel stejně intenzivního intelektuálního ražení. V neposlední řadě naši představitelé včetně prezidenta věřili tomu, že sovětský režim dlouho nevydrží, brzy se zhroutí a že je potřeba, aby se v zahraničí připravily elity, které následně ruský stát převezmou a vybudují v něm demokracii. Masaryk sám vnímal Rusko jako evropskou kulturu, sice zaostalou, ale přirozeně náležející ke zbytku kontinentu. Bohužel, všichni se tehdy pletli.

Třicet tisíc nových osudů

Vzhledem k tuzemským představám, jak se bude situace v Rusku nadále vyvíjet, byla emigrace z Ruska do republiky řízená – program na přijetí uprchlíků se jmenoval Ruská pomocná akce a předpokládal, že bude trvat nanejvýš osm let a že v jeho rámci budou přijati zejména studenti a zemědělci, o jejichž služby měl nový stát velký zájem. „Československá republika byla jedinou zemí na světě, která cílevědomě a důsledně formovala ‚svou‘ emigraci. Zásadní rozdíl oproti jiným zemím byl v tom, že nejen omezovala vstup pro nežádoucí osoby (to ostatně dělaly i jiné státy), ale zároveň sama zvala k pobytu na svém území vybrané skupiny i jednotlivce z řad emigrace,“ píšou Dana Hašková a Anastazie Kopřivová v úvodní eseji ke své objemné knize nazvané Osobnosti emigrace z Ruské říše v meziválečném Československu, jež vyšla společnou péčí Nakladatelství Academia a Slovanského ústavu AV ČR a jež v životopisných slovníkových heslech odhaluje osudy a dílo stovek představitelů této emigrace. Je to důležité čtení, které svým souhrnem znovu pomáhá nahlédnout, že k těm nejméně pochopitelným projevům totalitního dvacátého století patřilo jeho suverénní odhodlání plýtvat těmi, kteří přitom měli svým národům pomáhat v jejich rozvoji, kteří – odvážíme-li se patosu – měli dělat lidstvo lepším.

Podle autorek se počet východních emigrantů v ČSR měnil. Maxima dosáhl v polovině dvacátých let, kdy tu žilo asi třicet tisíc takových osob. Největší podíl skutečně měli lidé pracující v zemědělství, těch byl osm tisíc, o tisíc méně bylo studentů, dva tisíce vědců, asi šest set bylo umělců a novinářů. Stejně jako dnes sloužil pro identifikaci příchozích průkaz pro cizince s roční platností a možností jejího opakovaného prodloužení. A stejně jako loni se na pomoci a zvládnutí příchozích organizačně velkoryse podílel stát prostřednictvím ministerstev: starcům, invalidům a nemajetným byla poskytována bezplatná zdravotní péče, šatstvo a obuv a byly pro ně zajištěny noclehárny. V Československu vznikala nakladatelství s ruskou literaturou, vycházely noviny a časopisy. Pedagogové na školách zřízených pro emigranty měli stejné postavení jako pedagogové čeští. Všechno to stálo hodně peněz, ale stát z nich začal ukrajovat až na sklonku dvacátých let, když už mu prostředky docházely (ostatně hospodářská krize klepala na dveře).

Lev Alexandrevič Spinadel (1897–1970), vojenský lékař. - Lev Alexandrevič Spinadel (1897–1970), vojenský lékař

A co že nám tito emigranti přinesli? Stačí si prohlédnout čerstvě otevřenou výstavu Akademie věd v její centrální budově na Národní třídě: jmenuje se Nová vlast Československo a z řad této emigrace představuje osudy některých lékařů, techniků a přírodovědců. Je mezi nimi třeba Georgij Savvin, tvůrce nového typu úlu, jenž se nazývá „moravský univerzál“ (asi jen včelaři chápou, o jakou šlo revoluci, když se přišlo se zařízením přístupným shora i zezadu). Nebo Vasilij Andrejevič Vukolov, který nebývale rozvinul mikroskopii trav. Lev Alexandrovič Spinadel jako novinku tuzemského lékařství prosadil obor anesteziologie (do té doby ji prováděly zacvičené sestry) – sám se s ní seznámil jako voják v britské armádě. Tankový konstruktér Alexej Michajlovič Surin svými stroji pomáhal vybavit československou armádu. A další – například projektanti návrhů Nuselského mostu či dodnes funkčního železničního mostu v Děčíně.

Zastoupeni jsou mezi nimi především muži, jelikož jde o technické a přírodní vědy. Příběh ruské emigrace jsou ale i příběhy žen. Jeden připomíná Jan Novák v monografii Kundera v kapitole o tragických osudech rodiny Haasových: Hugo, slavný herec, na útěku před nacisty musel nechat v Praze malého syna Ivánka. O něj se pak celou válku jako o vlastního starala tetička Soňa, manželka Hugova bratra Pavla, hudebního skladatele zavražděného v koncentráku. Nebojácná Soňa se přitom sama měla proč bát: pocházela z Oděsy a do Prahy přibyla se svým prvním manželem, slavným lingvistou a literárním vědcem Romanem Jakobsonem…

Potomci někdejších emigrantů jsou ostatně rovněž nepřehlédnutelní: například Kunderova překladatelka Anna Kareninová či Anastazie Kopřivová, jedna z autorek citovaného biografického slovníku. O tom, jak nám pomohli nově příchozí z Ukrajiny, si snad přečteme dřív než za sto let.

Nový nález: Alois Jirásek se angažuje v pomoci ruským emigrantům. - Foto: Polabské muzeum Poděbrady