Občas se hovoří o třetí sexuální revoluci. První se odehrála na přelomu 19. a 20. století, kdy viktoriánská morálka ztratila na přitažlivosti. Druhá udeřila v šedesátých letech, třetí probíhá od devadesátých let. Zatímco v šedesátých letech byla sexualita oslavována jako projev svobody, dnes na ni padlo podezření. Stále častěji v ní spatřujeme příležitost pro zneužití, ne-li zločin. Navíc se stává spíš předmětem myšlení a bouřlivých debat než jednání.

I proto hovoří někteří filozofové o době postsexuální – a ač to není pro filozofy zrovna typické, v tomto případě jsou vyzbrojeni daty. Ústup sexuality je ostatně patrný i na míře, v níž se oddělila od reprodukce. V nadsázce řečeno, čelíme paradoxu nikoli biblického neposkvrněného početí, ale nepočatého poskvrnění. Sexualita tím mění svou dosavadní funkci. Pro reprodukci ji nutně nepotřebujeme a jako volnočasová aktivita je ošemetná.

To druhé dosvědčil i proces s německou skupinou Rammstein, jejíž zpěvák byl nařčen ze sexuálního násilí. Protože chyběly důkazy, soud stíhání koncem srpna zastavil, a média tak daný případ využila aspoň k osvětě. Okázale prezentovaná sexualita onoho zpěváka je prý nevkusným, navíc škodlivým přežitkem. Predátorští muži, ať už umělci, nebo fanoušci, se v tomto rámci snáze stávají pachateli.

Postsexuální umění

Dlouho před tímto případem si rakouský filozof Robert Pfaller všiml nového požadavku na umění. Kdysi, řekněme do devadesátých let, bylo běžné, že umělci pracovali s odkazy na sexualitu, zvrácenost i násilí. Dnes se podle Pfallera nezřídkakdy sami prezentují jako asexuální bytosti, a když už se v umění objeví projev pohlavního života, mnohdy se to neobejde bez výchovného gesta.

Tento posun kopíruje celospolečenský fenomén, který čeká na sociologické uchopení, ale prozatím jej prorocky popsal Michel Houellebecq v Elementárních částicích nebo v Možnosti ostrova. Čtenář se zde setkává s novou verzí člověka: je nesmrtelný, čehož dosáhl právě vymýcením sexuálních tužeb. Reprodukce byla svěřena do „rukou“ moderních technologií. Člověk tím unikl zdroji největšího trápení a stáhl se do stavu digitálního odtělesnění. „Jakmile ustal tělesný kontakt, vymizela i smyslová touha,“ píše spisovatel v Možnosti ostrova.

Tehdy to bylo sci-fi. Avšak ve svých posledních dvou knihách, v Serotoninu a Zničit, autor líčí hlavní hrdiny, kteří vedou takovýto život digitálních „neolidí“ v našem světě skomírající sexuality. Když psychiatr, starší pán, vybízí protagonistu Serotoninu, ať si zajde do bordelu, to že ho prý rozveselí, odpovědí mu je unavený úsměv. Kdepak. Pacient vděčí antidepresivu za to, že sexuální pud ustal, a on by tedy před prostitutkou upřednostnil další recept. V nejnovější spisovatelově knize Zničit čteme hned zkraje, že jsme se ocitli ve světě obývaném asexuály.

Muži říkají Ne

Podle zjištění Pew Research Center z roku 2022 žije 30 % dospělých Američanů mimo manželství i partnerské a sexuální vztahy. Jde o nejvyšší míru „bezpohlavnosti“ v historii průzkumu. Analogické studie existují i pro další západní státy, Německo, Norsko, Švýcarsko. Kolega Jakub Fujáček hovořil o fenoménu s gynekologem Janem Gregušem. Ten trendy potvrdil i v českém kontextu. „Pacientky nezřídka uvádějí, že nemají pravidelný sexuální styk, ačkoli to jsou mladí, zdraví lidé. O fenoménu poklesu sexuální aktivity v důsledku technologií a sociálních sítí se hovoří i na odborných gynekologických a sexuologických konferencích, nicméně tvrdá data, která by tento jev v České republice potvrzovala, zatím nemáme.“

Ústup sexuality se podle zahraničních statistik netýká jen mladší generace. Lidé ve všech věkových skupinách mají méně sexu než generace jejich rodičů. Také je ovšem pravda, že v případě jedné skupiny je pokles zvlášť nápadný. Jsou to mladí heterosexuální muži do třiceti let. Téměř polovina mladých Američanů je svobodná s mizivým nebo žádným sexuálním životem. Zatímco mladé ženy kopírují osamocení americké společnosti, takže 34 % žije jako single, u mužů je to 63 %.

Tento rozdíl rozvádí americká psycholožka Jean Twengeová. Nezadané ženy se nebrání příležitostnému sexu, a pokles sexuální aktivity proto není tak strmý. Některé studie dokonce ukazují, že existují jediné dvě skupiny nezasažené obecným poklesem sexuality: jsou to neprovdané heterosexuální ženy a zadaní i nezadaní homosexuální muži.

V případě nezadaných mladých mužů je nápadné, že až polovina nechce svou situaci změnit: nevyhledává ani příležitostný sex a neusiluje o trvalý vztah. Podle amerického psycholog Freda Rabinowitze, profesora na univerzitě v Redlands, to již nesvědčí o potlačování potřeb, ale o jejich překvapivé proměně. Právě to říká i Houellebecq: „Jakmile ustal tělesný kontakt, vymizela i smyslová touha.“

Ve světle tohoto trendu je nápadný rámec, v němž se dosud hovoří o mužské sexualitě. Omílaná je v této souvislosti hláška „Ne znamená ne“. Mnozí mladí muži tuto disciplinaci zjevně nepotřebují. O sex s ženami mnohdy nestojí, vystačí si s digitální komunikací. Mediální důraz na „ne“ navíc naznačuje, že ženy jen odrážejí mužskou sexualitu jako obtěžující. Četné statistiky vyjevují odlišný obraz: když ženy říkají Ano, muži říkají Ne.

Trivializace lásky a sexu

Mnozí sexuologové považují za ústřední problém současné bezpohlavnosti porno a sociální sítě. Sociologové poukazují na to, že fenomén je třeba interpretovat rovněž na pozadí obecného osamocení. V západním světě prudce stoupá podíl lidí žijících v jednočlenných domácnostech. Toto osamocení souvisí mimo jiné s tím, co německý sociolog Niklas Luhmann označil již v roce 1982 jako „trivializaci lásky“. Kdysi byly vztahy včleněny do společenského rámce, v němž hrály roli ekonomickou, sociální, nakonec i politickou, a neuspokojovaly tedy výlučně osobní potřeby. Láska nebyla triviální, dokud měla nějaké poslání.

V průběhu moderny jsme toto odmítli jako vulgární. Láska je příliš vznešený cit, než abychom jej zatěžovali hmotnou stránkou své existence. Člověka nesmíme milovat kvůli bohatství, moci, statusu ani vzhledu. Máme jej milovat v jeho obnaženosti, vlastně musíme říkat, že ani nevíme, proč jej milujeme. Každá konkrétní odpověď je zrada na nevyslovitelné lásce.

Zní to pěkně, ale lásku jsme svou poctivostí vyprázdnili tak, že není jasné, proč se do milostného projektu vůbec pouštět, zvlášť v situaci, kdy se ze vztahů i sexuality stala intelektuální i fyzická výzva. Pohledem na sociální sítě – kde nejvíc času tráví zrovna ta část populace, která má nejméně sexu – by mohl vzniknout dojem, že než by směl člověk vstoupit do vztahu, musel by začít trávit čas ve fitness centru, v krajním případě absolvovat návštěvu plastického chirurga a dobré by bylo obsadit pár kurzů ze sekce gender studies.

Konvence být proti konvencím

Sexualita se přemístila z ložnic do kulturních válek a na přitažlivosti tím nezískala. Pro čtenáře sociologických klasiků to není překvapivý posun. Třeba Richard Sennett si v knize Tyranie intimity (1977) všímá, kterak jsme se stali neschopnými rozlišovat veřejnou a soukromou osobu. Za vším vidíme soukromí. Nemáme smysl pro to, že veřejnost je z jiné „látky“, že se zde – zcela legitimně – hrají role a plní funkce.

Neochota přistoupit na to, že existuje veřejná sféra se zvláštními pravidly, vedla k tomu, že jsme si zošklivili konvence, moc autoritu. Přinejmenším od díla francouzského filozofa Michela Foucaulta je kultura chápána jako souvislost mocenských a pro člověka znevolňujících praktik. Judith Butlerová, americká filozofka zabývající se genderem, to v devadesátých letech vztáhla na sexualitu. Kultura nás podrobuje tlaku na normalitu, což je v rozporu s naší výjimečnou individualitou i – jak zní heslo současnosti – autenticitou. Jinými slovy, filozofové prohlédli, že sexualita není prostorem svobody, ale nátlaku. Je řádem svého druhu, což znamená, že je místem donucování a násilí.

Je-li tomu tak, je třeba vymyslet pozici, která by tento nátlak deaktivovala. Právě snaha uniknout z tohoto mocenského sevření je jedním z důvodů, proč Judith Butlerová označuje heterosexualitu za ideologii, naopak homosexualitu za naši původní, předideologickou touhu, za projev svobodné sexuality. Možná jsme právě zde u zdroje rozšířeného přesvědčení, že sexuální menšiny jsou svobodomyslnější, „progresivnější“, zatímco běžná rodina je zaostalá. Spolu s tím se v některých společenských skupinách ustavila konvence být proti konvencím.

Zvlášť heterosexuální ženy se pak mohou vystavovat námitce, že kolaborují s nepřítelem. Není náhoda, že Butlerová žije v lesbickém vztahu a považuje se za nebinární. Ne nepodobnou cestu zvolila francouzská feministka a spisovatelka Virginie Despentes. Výslovně hovoří o rozhodnutí pro homosexualitu, které ji osvobodilo. Když to vezmeme do důsledků, nepřekvapí, že někdo považuje právě asexualitu, díky níž se člověk zcela vymyká vnější moci, za vrchol svobody.

Americká spisovatelka Magdalene J. Taylorová nedávno uveřejnila esej Víc sexu, prosím. Název nelže. Autorka se prosebně obrací na lidi, ať znovu oživí svůj sexuální život. „Epidemie osamělosti je sice celospolečenským problémem, ale lze ji aspoň částečně řešit v našich ložnicích. Ti z nás, kteří mohou mít víc sexu, by se do toho měli pustit,“ píše a dodává, že sexem můžeme uzdravovat svět. Nabízí neotřelý pohled na únavné téma polarizace společnosti. Co když je stav sociálních sítí rubem našeho výkonu v ložnicích? Troufalá teze, ale bod za pokus vlít do toho otravného toposu „polarizovaná společnost“ trochu – sexuálního – života.