Bylo by na čase zbavit se návyku vidět každé volby na Slovensku jako souboj dobra se zlem, který, pokud vyhraje zlo, bude soubojem posledním. Minulou sobotu s 23 procenty vyhrála strana Směr – Sociální demokracie (zlo), zatímco hlavní vyzývatel, Progresivní Slovensko (dobro), se téměř s 18 procenty umístil druhý. Bude teď záležet na tom, na čí stranu svých 15 procent vrhne Hlas Petera Pellegriniho (bahno), což jsou odpadlíci od Směru a druhá varianta sociálnědemokratického proudu na Slovensku. Hlas se zřejmě přikloní ke Směru, ale svou účast vylicituje. Pak už by Ficovi nic nestálo v cestě, třetí do většiny je jeho starý partner, národovci ze Slovenské národní strany.

Vítězství Fica by před třemi lety, kdy byl po vraždě novináře Jána Kuciaka nucen podat demisi a byl, jak se říká, na ručník, nikdo neprorokoval. Tehdy dojel takzvaně na poměry, v nichž si boháči mohou najímat nájemné vrahy, spojovat Fica nebo jeho spolustraníky s vraždou si až na české a ještě neinformovanější zahraniční novináře celkem nikdo nedovolí.

Neokoukaní

Jako dobro letos vystupovala nová síla, Progresivní Slovensko, která, ač „měla“ svou prezidentku Zuzanu Čaputovou, byla dosud mimo parlament. Oněch skoro 18 procent je velice nadprůměrný výkon, PS hrála ve vyšší než své váhové kategorii. Musíme tu vzít do úvahy mladost lídra PS Michala Šimečky, kterou tu nemyslíme biologicky, Šimečkovi je přece jen 39 let, ale profesně: vystudovaný politolog, který sbíral zkušenosti jen v novinařině nebo v pražském Ústavu mezinárodních vztahů a v politice nějaké má z Evropského parlamentu. Pravda, titulatura místopředseda Evropského parlamentu zní honosně, než si připomeneme, že místopředsedkyní europarlamentu může být i třeba u nás téměř neznámá Dita Charanzová z Babišova ANO.

Zatímco Fico je „zlo“ poznané a do nějaké míry už zkonzumované, Progresivní Slovensko u vlády by byl fenomén neznámý, což kupodivu platí i na samotném Slovensku a týká se hlavně programatiky této strany. Šimečka se tomu v kampani umně vyhýbal a chytře stáčel řeč na sociální dávky či nedostatek velkých, moderních nemocnic (neschopnost vládních garnitur postavit v několika velkých městech moderní nemocnice by byla na samostatný text). Ovšem skutečným raison d’être PS není sociálnědemokratická agenda, to by Šimečka mohl zůstat tam, kde s politikou prvně přišel do styku, nýbrž přesvědčení, že co je z EU, je správné, s tím související podpora zelené revoluce a klimatické politiky (kapitolka v programu se jmenuje Klimatická krize) a kulturní revoluce. Ta má na pořád ještě religiózním Slovensku větší význam než u nás, proto by teď v kampani genderová a další pokrokové ideologie PS podle očekávání měly hrát větší roli. PS chce nejen liberalizaci potratů, ale také aby stát nevedl informace o pohlaví občanů, ženám aby se místo ženy říkalo těhotné osoby, změna pohlaví aby byla možná odevzdáním prohlášení na úřadě. Manželství pro homosexuály je pro PS samozřejmostí, byť Slovensko dosud nezavedlo ani registrované partnerství.

Strana s tímto druhem radikalismu v krvi by teoreticky měla narážet na některé společenské trendy. Podle sociologů ze společnosti Focus například v zemi pod Tatrami sílí tábor konzervativců. Před osmi lety se k nim hlásilo 25, dnes 35 procent Slováků, přičemž ubývalo tzv. liberálů, což je na Slovensku ve shodě s anglosaským prostorem už pojem pro novou levici. V těchto volbách PS jasně dominuje mezi prvovoliči a obecně mladými lidmi. Ale dá se z toho vyvodit, že by „mladí“ nutně tíhli k progresivismu a Slovensko mělo nalajnovanou budoucnost? To těžko. Poslední volby ve skupině prvovoličů vyhrálo hnutí OĽaNO Igora Matoviče, které se tvářilo všelijak, ale zpravidla konzervativně, předminulé volby (2016) prvovoliči dokonce nejvíc volili nahnědlou Lidovou stranu Naše Slovensko (ĽSNS) Mariana Kotleby.

Ve prospěch progresivců hrála neokoukanost a nezkušenost, kterou si společnost frustrovaná zkorumpovaností politiků může vykládat i jako nemožnost se umazat. Velmi se snažila i mediální a částečně umělecká nebo akademická scéna, která progresivce tlačila na sílu. Některé polohy, jako když se například vytvářel dojem, že vítězství Fica spustí exodus mládeže do ciziny, připomínalo tzv. Projekt strach, jímž se v Británii strašilo před brexitem. Už velmi brzy se ukáže, že i tady to byla planá hrozba. Nicméně z těchto voleb se podařilo udělat jakýsi střet dvou lídrů – Šimečky a Fica –, a vyhnat tak preference PS hodně nad úroveň, jakou taková představa světa ve slovenské společnosti přirozeně disponuje. PS tato taktika pomohla, Šimečku nakonec patrně oslabila, jako rozený lídr totiž opravdu nepůsobí.

Vypovídám poslušnost

Je otázka, proč comeback Fica, v němž bychom za ty roky měli umět číst jako v knize, vyvolává takové obavy v zahraničí, a to včetně blízkého českého. Před deseti lety směrodatní komentátoři v Bratislavě Roberta Fica považovali za menší zlo než zmíněného Sulíka, který si dovolil nepodpořit v rámci eurozóny pomoc kolabujícímu Řecku. Odpověď patrně nenajdeme pomocí slov jako korupce, organizovaný zločin, únos státu, ale v zahraniční politice. Fico dal najevo, že v porovnání se svými dřívějšími premiérskými roky (2006–2010 a 2012– 2018) tentokrát v zahraniční politice vypoví poslušnost jak USA, tak Bruselu. Pokud jde o Evropu, převzal od Sulíka, který to dávno vzdal, roli zlého muže-oznamovatele nepříjemných pravd. Fico odmítá převod dalších kompetencí na EU, například v zahraniční a bezpečnostní politice, jak to neúnavně navrhuje Německo. Staví se proti masivnímu přistěhovalectví do Evropy a návratu myšlenky tzv. uprchlických kvót, v čemž mu od podzimu 2015, kdy plánům na relokaci přistěhovalců skutečně vzdoroval při evropských summitech, můžeme i věřit. Opatrně zpochybňuje plán dosáhnout bezuhlíkové budoucnosti, což se stalo jakýmsi smyslem bytí EU. Směr prý bude dělat jen takovou environmentální politiku, „která drasticky neohrožuje konkurenceschopnosti“. Je zvláštní, když si druhdy pravicové nebo liberální strany, které by měly být první v opozici vůči kolektivismu, nechají toto téma vzít starým levičákem.

Největší díra, kterou Fico na trhu našel, se však týká rusko-ukrajinské války. Zhruba dvě třetiny Slováků v různých průzkumech na různě položené otázky odpovídají z našeho mainstreamového pohledu neortodoxně. Když šokováni čteme, že 51 procent slovenských respondentů považuje (dnešní, Bidenovy) USA za bezpečnostní hrozbu, můžeme to odbýt jako projev tradičního rusofilství, jehož výskyt na Slovensku je historický fakt, nebo si připustit, že Slováci z bezprostředního sousedství sledovali Ukrajinu v letech 2013–2021 i zvenku hecovaný spor mezi „proruskou“ a „prozápadní“ částí tamní politiky o něco soustavněji než my.

Předchozí vlády dělaly vyhroceně proukrajinskou, respektive proamerickou politiku. Kyjevu Bratislava darovala své kompletní nadzvukové letectvo a systémy protivzdušné obrany, ministr obrany Jaroslav Naď proslul psaním neohrožených tweetů vůči Rusku. Teď se se svými Demokraty ani nedostal do parlamentu.

Zásadní otázka dneška zní, nakolik by Fico svůj nově nalezený suverenistický přístup k zahraniční politice ve vládě udržel nebo modifikoval. Nevraživost Washingtonu i Bruselu má jistou předem, v tomto ohledu nemá co ztratit. Na druhou stranu Slovensko není v dobré hospodářské kondici, dávné naděje spjaté se vstupem do eurozóny se nenaplnily a status příjemce dotací ani Ficovu sebevědomí svědčit nebude.

Asi poněkud nečekaně by třetí Ficova vláda byla dobrá pro budoucnost visegrádské čtyřky. Šimečkovci, což u nás moc nevnímáme, se značky V4 štítí podobně jako u nás Piráti, STAN nebo prezident.