Vody sociální sítě TikTok vydaly virální video, které obletělo světová média: Američanka Brielle (21) na něm za usedavého pláče popisuje, kterak nezvládá osmihodinový pracovní den. V zaměstnání tráví osm hodin, hodinu a půl trvá cesta do práce, v dopravních prostředcích denně stráví tři hodiny. Když večer dorazí, má sílu jen na sprchu, jídlo, spánek. „Jak mám mít přátele, jak si najít partnera, když je můj život jen únava a stres?“ naříká.

Výsměch i útoky sice následovaly obratem, ale nápadnější bylo, kolik mladých se postavilo na její stranu. I je zaskočilo, co to znamená, mít osmihodinovou pracovní dobu, a i oni se svěřovali se svým vyčerpáním. Třeba i na tomto pozadí se jeví jako šťastné, že četná akademická pracoviště rozvíjejí právě nyní pojem odolnosti neboli resilience. Mnozí sociologové i psychologové upozorňují na míru, v níž se třeba práce vlivem nových technologií natolik „zhustila“, že současná osmihodinová směna je řádově náročnější než stejná směna před dvaceti lety.

Pojem odolnosti může být jedním z prvků, díky nimž začneme chápat, co se ve společnosti mění. Ostatně již nyní se stal součástí evropských dokumentů. Třeba Evropská rada jej na svých stránkách nabízí jako odpověď snad na všechny krize, kterým lze čelit – ty politické, válečné, energetické, ekologické, psychologické – a nabízí vlastní definici: „Odolnost či resilience znamená nejen schopnost překonávat výzvy, ale také utvářet změny udržitelným, spravedlivým a demokratickým způsobem.“

Výzkum pojmu je rovněž podporován evropskými i národními projekty. V českém kontextu existuje několik center či projektů, které stavějí mimo jiné na resilienci. Jsou jimi výzkumný program Odolná společnost pro 21. století a mezioborová skupina Systémy resilience při Akademii věd, Masarykově univerzitě, Univerzitě Karlově a dále projekt Za hranice bezpečnosti: role konfliktu v posilování odolnosti, který se rovněž řeší napříč několika českými institucemi.

Zmíněné pojetí EU trpí zjevnými nedostatky. Pakliže nějaký pojem projektově zapřáhneme a vztáhneme na tolik různých kontextů, nestane se nevěrohodným? Lze konkrétněji říct, na co má být odolnost odpovědí? První tuzemský pokus o odpověď nabízí kniha Barbory Baronové a Alice Koubové Odolná společnost: Mezi bezmocí a tyranií (2023). Vznikla v kontextu programu Odolná společnost pro 21. století. Na pozadí čtrnácti rozhovorů s lidmi z rozličných profesí od psychoterapeutky po odborníka na mezinárodní bezpečnost sleduje, co může daný pojem znamenat.

Psychická odolnost raněných vítězů

Než se blíže zaměříme na zmíněnou publikaci, která pracuje nikoli primárně s psychickým, ale systémovým pojmem resilience, zmiňme, že dosud se nejpozoruhodnějšího rozvinutí pojmu dostalo od psychologů a lékařů, od Borise Cyrulnika, ale zmínit lze rovněž lékařského sociologa Aarona Antonovského, na něhož navazuje třeba německá filozofka Barbara Schmitzová.

Boris Cyrulnik, francouzský neuropsychiatr polsko-ukrajinského původu, se narodil roku 1937 v židovské rodině ve francouzském Bordeaux. V šesti letech za neuvěřitelných okolností unikl gestapu, jeho rodiče však byli zavražděni. Od dětství věděl, že jeho výzvou bude žít navzdory své minulosti a svým ztrátám. Do jeho pojmu resilience vstoupily osudy přeživších holocaustu, ale rovněž osiřelých či zneužívaných dětí, jimž zasvětil svůj výzkum.

Nepřekvapí, že v případě odložených dětí je stěžejní, aby co nejrychleji získaly novou kontaktní osobu. Ale může překvapit, že když se toto podaří, existuje podle výzkumů Borise Cyrulnika stejná pravděpodobnost, že dané dítě vyroste ve zdravého dospělého jako v případě dítěte s netraumatickou minulostí. Zvlášť pozoruhodná je studie, kterou zmiňuje v knize Resilience (2009): američtí vědci sledovali po dobu čtyřiceti let studenty Harvardu. Během desetiletí následujících po odchodu z univerzity onemocněla necelá třetina z někdejších studentů psychickými poruchami. Stejný podíl psychických onemocnění zaznamenáváme i u těch dospělých, kteří byli jako malí odloženi, ale včas se dostali do bezpečí. Jinými slovy, obecně platí, že třetina obyvatel za svůj život onemocní závažnou psychickou nemocí a že děti opuštěné v útlém věku netrpí víc než zbytek populace, pokud jim společnost podá včas pomocnou ruku.

Snad ještě pozoruhodnější je jiná věc. Nemalý podíl těch, kteří prošli traumatem, žijí šťastnější život než ti, kteří traumatem neprošli. Ukazuje to Antonovsky, Schmitzová, ale stejným jazykem hovoří i zmíněná harvardská studie. Nejspokojenější lidé byli ti, kteří v dětství zakusili zlom, trauma, utrpení. Jak je to možné? Trauma motivovalo, aby vědomě posilovali obranné mechanismy. Ty jim byly oporou při zvládání nejen bolestivé minulosti, ale byly oporou i v dalších každodenních obtížích. Anna Freudová šla dál: Jakmile se člověk ocitne uprostřed průšvihu, nemůže si dovolit hloupost. Těžkosti bystří inteligenci a vyšší inteligence se příznivě projevuje na štěstí.

Lze specifikovat to, co trpící rozvíjejí? Cyrulnik zdůrazňuje představivost. Děti, které byly otřeseny, spřádají příběhy, díky kterým snáz přečkávají těžké chvíle. Vytvářejí si alternativní skutečnosti, zvládají žít ve více světech. Umějí pracovat s nejednoznačností, neboť jsou samy oxymórem, jednotou protikladů. Díky temnotě vědí o světle, nebo je přinejmenším vědoměji hledají než ti, kterým je přirozeně „fajn“. Jsou to ranění vítězové.

Jak to souvisí s onou mladou ženou Brielle z úvodu textu? Rozhodně nemá být řečeno, že by se ve světle toho, co zvládli přeživší holocaustu či odložené děti, měla „dát dohromady“. Spíš jde o dva typy nesrovnatelných těžkostí. Této mladé ženě bychom přáli odolnost ve zvládání každodennosti, ale Cyrulnik pracuje s odolností, která nastupuje po traumatu. Dominantním problémem naší společnosti nebude trauma, jakkoli tohoto slova nadužíváme. Dominantní bude stres, který nás může činit bezmocnými.

Na hranici ideologičnosti

Ve srovnání se soudobým stresem má trauma tu „výhodu“, že po zhroucení nastává nový normál: válka skončí, tornádo pomine. Ale v době, v níž se potýkáme s mnohočetnými krizemi, jak ukazuje i zmíněná kniha Odolná společnost, obyčejně – a naštěstí – nenastává trauma, ale – a bohužel – ani konec stresu. V tomto smyslu je žádoucí vypracovat pojem odolnosti nikoli jako odpověď na trauma, ale na stres plynoucí z netraumatických, přesto zatěžujících krizí.

V závěru knihy vypichuje filozofka Alice Koubová několik stěžejních bodů této společenské odolnosti. Krizi chápe jako přirozenou součást života, jako příležitost k růstu, avšak odmítá krajnost „čím více krizí, tím lépe“. Podobně jako zástupci psychické verze resilience zdůrazňuje význam sociálního kontextu a mezilidských vazeb, aniž by individualitu do vztahů rozpustila. Cenný je důraz na to, že kultura není sekundární, ale je součástí materiální skutečnosti. Žijeme podle příběhů. Takto vypracovaný pojem odolnosti rozbíjí protiklady síly a slabosti, individua a vztahu, materiální reality a kultury.

Méně přesvědčivé je celkové zpracování knihy. Množství profesí, které byly přizvány k dialogu, pojem spíš vyprazdňuje. Odolnost, o níž hovoříme ve vztahu k lidem, kteří bojují třeba s chudobou, bude odlišná od té, s níž se potýká ekologický či ekonomický systém. Takovou propast nemůže překlenout ani závěrečná systematizace.

V jiném smyslu je kniha uzavřená. Zpovídaní jsou z velmi podobné sociální, vzdělanostní a rovněž světonázorové „bubliny“. Když Alice Koubová tvrdí, že odolnost je pojem neideologický (nikoli však apolitický, jak zdůrazňuje), čtenář nemusí chápat, co tím míní. Jednou z největších výzev současnosti jsou prý dezinformace, nečelíme jen klimatické změně, ale katastrofě, zaznívá, že „systém již reálně kolabuje“. Nápadná je rovněž napříč knihou opakovaná teze, že jsme mladá demokracie, a proto svobodu nemáme zažitou a máme se co učit od vyspělejších.

Nejde o to, zda souhlasit, či nesouhlasit. Podstatnější je, že nic z řečeného není samozřejmé, ač dané teze jsou jako samozřejmé prezentovány. I člověk, který v lecčem souhlasí, může cítit diskomfort, že zde jsou mimořádně složité otázky podány až příliš přímočaře. Zvlášť předposlední a poslední teze bijí do očí. K druhému je možné říct, že i četní klimatologové, třeba Thomas Stocker, který rovněž pracuje s Mezivládním panelem pro změnu klimatu, v knize zmíněným, podobný alarmismus odmítají jako neplodný. Hartmut Rosa, jeden z nejcitovanějších německých sociologů, považuje úsilí o „záchranu planety“ za projev agresivního vztahu ke světu, za postoj, který kopíruje nastavení, jež nás do klimatické krize dostalo. Ilustrací takového bojovného postoje ke světu, který podle Rosy krize neřeší, ale vytváří, je věta z rozhovoru s Kateřinou Šimáčkovou. „Pro mě by ale velkým příběhem české společnosti mohl být příběh klimatické krize: Teď čelíme výzvě ochránit svět, pojďme do toho spolu to vybojovat.“

K otázce nevyzrálé demokracie lze poznamenat, že si autorky i respondenti všímají českého sklonu k sebepodceňování, zároveň však Čechy vyobrazují jako mladší sourozence vyspělých demokracií. Jedna otázka Barbory Baronové může i vyděsit: „Dá se nějakými nástroji práva zrychlit proces demokratizace společnosti, abychom za ni dokázali vnímat zodpovědnost stejně jako v jiných západních zemích, kde v demokratickém zřízení žijí lidé déle?“ Vyjádřené intuice o nezralosti či „teenagerství“ Čechů se spíš jeví jako jejich infantilizace než posilnění. Je to banalita, ale možná stojí za zmínku: mladé demokracie mohou mít výhody, které ty zaběhnuté postrádají.

Je škoda, kolik předpojetí i silných světonázorových tezí, které jsou spíš k pečlivé debatě než k oznámení, do pojmu resilience vstoupilo. Není problém vést rozhovory v souladu se svým světonázorem. Ale pojem, jehož výzkum podporuje EU, má přesáhnout úzký světonázorový okruh. To vědí autorky i přispěvatelé. Důraz na podporu různorodosti a na nebezpečí uzavírat se do jednoho správného postoje v knize nechybí. Bohužel se zatím zůstalo stát jen u důrazu verbálního.