Zahrada školní a nemocniční patří mezi základní pilíře zahradního umění a od konce 19. století se staly významnou součástí obrazů našich měst. Zajímavé je, nakolik naši pradědové stáli za těmito rozhodnutími výhradně ideově; s tím celý úmysl stál a padal. Měli-li na mysli „blaho“ nemocného, pak se opřelo o veškerou dostupnou míru poznání a z té vyplynulo jedno jediné. Pacient se lépe zotavuje v zahradě. Pro tehdejší nově zakládaná zařízení to byla natolik prestižní věc, že projekty nemocničních zahrad najdeme u slovutných zahradních architektů od Františka Thomayera přes Zdeňku Košákovou až po Ivara Otrubu. Dlouhá desetiletí patřila nemocniční zahrada k specifické návštěvnické kultuře zdravotnických zařízení.

Proč vlastně? Jde tu o psychiku a pohled do zelené barvy? Nestačí tapety na chodbách? Psychika má nepochybně svůj podíl a jako zahradník se nebudu pouštět do odvážné úvahy, nakolik je významné při zotavení opustit lůžko a přijmout nedělní návštěvu na lavičce mezi růžemi v županu. Zůstanu u takzvaných hygienických funkcí. Ty jsou v zásadě čtyři. Hluk, polétavý prach, vzdušná vlhkost a teplota. K té těžko měřitelné psychice se s dovolením nevracím, jakkoli by se do pětky hodila. V principu, komu se chce do nemocnice? Jdeme tam, jen když musíme.

Výhoda je, že nemocniční zahrady jsou obvykle založené za Rakouska či za republiky, jsouce tedy plné starých stromů, které jsou schopné nám poskytovat výše uvedené hygienické funkce ve významné míře. Je tedy důležitá jejich ochrana a zlepšování jejich stanoviště. Pozoruhodné je, jak se kryjí praktiky starých zahradních architektů s moderním poznáním. Například u polétavého prachu se hodnotí tzv. depozice, tedy schopnost zachycení. Ta je výrazně vyšší u jehličnanů, například u borovice nebo douglasek, a s vyšší rychlostí větru dokonce stoupá. U listnáčů je nižší, jenže ty jsou klíčové pro udržování teploty a vlhkosti vzduchu. Hluk je navíc neutuchající a jeho schopnost nést se prostorem závisí na řadě faktorů. Praxe, kdy v kompozici byla obsažena nejméně třetina stálezelených druhů a konifer, je jedním z předpokladů funkčnosti a udržitelnosti. Vysoká druhová pestrost je obecně důležitá i pro přežití v rámci adaptace na změnu klimatu.

Nedávno jsme se pustili do jednoho areálu okresní nemocnice a prakticky po roce práce jsme se vynořili s řadou nelichotivých poznatků. Za posledních několik dekád se podmínky pro život stromů v nemocničních areálech obecně velmi zhoršily. Příčin je několik. Rozvoj zdravotnictví přinesl potřebu mnoha sítí a výkopy se staly zřejmě nejdrastičtějším zásahem do života stromů. K tomu nutno připočíst divoké parkování na kořenových prostorech stromů, zhutnění pojezdem, zasypávání výkopky ze stavební činnosti a samozřejmě obecný klimatický faktor s přísušky. To výhled staletých stromů značně zhoršilo. Přicházíme o ně.

Nemocniční zahrada bývá vnímána jako nejlevnější dostupná stavební rezerva, což lze do značné míry chápat jako výsledek rozvoje a optimalizace vzdáleností mezi odděleními i obecných kapacit. Jde o to, jak ztráty kompenzovat a benefity zahrady získat jinak. Nemocniční areály jsou totiž prakticky vždycky několikahektarové, a mohou tedy fungovat jako základní mikroklimatická jednotka, už když dosáhnou aspoň 30 % UTC (urban tree canopy), tedy korunového zápoje. To je přece skvělá zpráva i pro celý urbanismus města. Další zelený ostrov. Jestli ano, nebo ne, ovšem závisí na umístění heliportu. Jakmile je na zemi, máte po ostrově.