Zahrada školní a nemocniční patří mezi základní pilíře zahradního umění a od konce 19. století se staly významnou součástí obrazů našich měst. Zajímavé je, nakolik naši pradědové stáli za těmito rozhodnutími výhradně ideově; s tím celý úmysl stál a padal. Měli-li na mysli „blaho“ nemocného, pak se opřelo o veškerou dostupnou míru poznání a z té vyplynulo jedno jediné. Pacient se lépe zotavuje v zahradě. Pro tehdejší nově zakládaná zařízení to byla natolik prestižní věc, že projekty nemocničních zahrad najdeme u slovutných zahradních architektů od Františka Thomayera přes Zdeňku Košákovou až po Ivara Otrubu. Dlouhá desetiletí patřila nemocniční zahrada k specifické návštěvnické kultuře zdravotnických zařízení.

Ondřej Fous