Na snímku Bratři je nápadný jeho nevyvážený rytmus: z příběhu Ctirada a Josefa Mašínů a jejich odbojové skupiny zabírá třetinu filmu útěk východním Německem – je to část soudržná, soustřeďující se na jediný punkt, na snahu pěti mladíků dostat se co nejdřív z bodu A (československých hranic) do bodu B (Západního Berlína). Je to třetina vrcholící, závěrečná, k ní vše předešlé směřuje: tuto část má divák s hrdiny prožít, jako by se jim po boku probíjel železniční zastávkou malého města nebo s nimi následně ležel a mrzl v mokrém lese a vyčkával, zda si jich východoněmečtí vojáci všimnou. Proto je tu hodně záběrů roztřesenou kamerou, hodně záběrů, při nichž kameraman běžel spolu s herci a tak podobně. Je to taky část dobrodružná, uchvacující a vlastně nepochopitelná: jak se těm několika dvacátníkům mohlo podařit přelstít tak velkou policejní a vojenskou mašinerii?

Přesně kvůli tomuto východnímu westernu četly nejméně dvě nebo tři generace čtenářů slavnou knihu Oty Rambouska Jenom ne strach – první, která celý ten příběh z padesátých let minulého století uceleně popsala a která měla vyjít v kanadském nakladatelství Škvoreckých, ale která tam nikdy nevyšla (údajně proto, že její přínos v dopise Josefu Škvoreckému zpochybnil Václav Havel, což pozdějšímu československému a českému prezidentovi nemohli bratři Mašínové odpustit).

Kromě rytmické nevyváženosti představuje závěrečná třetina snímku režiséra Tomáše Mašína, příbuzného obou bratří, ještě problém tematický: na rozporném příběhu zde není co rozporovat, ostatně Češi tu ani nestřílejí do Čechů, nýbrž do Němců, proti čemuž automaticky protestuje asi jen málokterý našinec. Zato je možné obdivovat, jak pěkně obrazově i zvukově je celá honička natočena. „Tak pěkně jako v tomhle kousku střelba v českém filmu nezněla už hodně let,“ podotkl k práci Mašínova tvůrčího týmu jeden jeho režisérský kolega na sociálních sítích. Jeho sentence ovšem potvrzuje, což už stojí výše: na Mašínech obdivujeme potenciál jakési kovbojské výlučnosti a přehlížíme to podstatné – nadčasové rodinné drama, jehož síla a dramatická suverénnost je v moderních českých dějinách srovnatelná snad jen s osudy parašutistů likvidujících zastupujícího říšského protektora.

Teprve šíře rodinného záběru dává příběhu Mašínů osudovou neuvěřitelnost, před níž se patří smeknout. A již se nesluší ponižovat takovými scénami – pozor, zbytek odstavce prozrazuje vyvrcholení filmu –, jako je závěrečné zběhnutí neodsunutého sudetoněmeckého kapitána StB Kollera (smyšlená figura), který je do NDR vyslán, aby české odbojáře pomohl chytit. Koller při čekání na audienci na centrále CIA v Západním Berlíně (ale možná je to jiná vyšetřovna, to z příběhu nelze přesně posoudit) ledabyle odhodí do koše na chodbě všechny materiály, které na pronásledované bratry u sebe má, a pak se ještě melancholicky ohlédne za vězeňským dopisem jejich otce, který z desek vypadl na zem… a nechá ho tam ležet. To je moment naprostého odloučení podstaty příběhu Mašínů a laciného dramatického způsobu, jakým se jej režisér se scenáristou rozhodli ztvárnit.

Jako valčík

Co se tedy děje v prvních dvou třetinách Bratrů a jak je to podáno? Sled nevysvětlovaných scének ze života rodiny začíná hned zkraje pohledem na zbitého Josefa Mašína staršího v pražské pankrácké věznici, který právě za futra své cely vecpal na pečlivě přehnutém papíru jakýsi vzkaz a který s úlevou, že tento svůj úkol i ve svém zuboženém stavu zvládl, je odhodlán klidně a hrdě zemřít – už totiž nemá proč žít, vše podstatné zjevně napsal na schovaný vzkaz. Tato scéna je ve filmu s úmyslem neopomenout otce Mašína a úděl, jejž svým odbojným hrdinstvím postavil před své děti jako úkol. Dramaticky je to ovšem scéna jako mnoho dalších následujících: pro ty, kteří se v mašínovských reáliích aspoň základně neorientují, je nesrozumitelná – předpokládá studium po zhlédnutí filmu.

Totéž následně: sledujeme odbojářovy syny Ctirada a Josefa na zábavě v Poděbradech: Josef prohání v tanečním kole holky, zatímco Ctirad shání západní učebnici boje jeden na jednoho, od výčepního maso na polévku pro celou rodinu a huntuje městskou komunistickou nástěnku. To už jsou důmyslnější postupy, jak naznačit, že mladší Josef (v podání Oskara Hese) je ještě puberťák, holkař a divočejší povaha, která chce žít spontánně a vesele jako kterýkoli jiný mladík. A že starší Ctirad (Jan Nedbal) je zadumaný, přemýšlivý, zatvrzelý, odhodlanější k boji a že v rodině se zjevně pasoval do role otcova nástupce (taky mu to bratr žárlivě vytýká). Ale nehledě na to Josef Radka obdivuje a poslouchá, když ho bratr v lese učí základy sebeobrany i když vymýšlí, jak škodit komunistickému režimu. V tomto valčíkovém rytmu se odvíjejí první dvě třetiny filmu. Všechno na sebe sice navazuje, ale každá scéna jako by byla sama za sebe, aby mohly být předvedeny podstatné zákruty. Tím se ovšem kupí informace řečené napůl:

Odsouzení Milady Horákové přiměje matku Zdenu vrátit průkaz KSČ se slovy: „Já jsem ji znala.“ Strýc Ctibor si povídá se Ctiradem, předává mu první pistoli a u toho jen tak mimochodem se ho Ctirad táže, zda je to ta, kterou strýc zabil ty dva malé kluky – je naznačen nějaký strýcův problém z minulosti, něco, co nebylo čisté. Podrobnosti se nedovíme, vyřčená informace zafunguje aspoň jako prostředek, jak ještě víc provázat Ctibora s oběma synovci, protože on i oni zabíjejí rozporuplně. Později, když jsou všichni tři zatčeni kvůli přechovávání zbraní a podezření z pokusu dostat se přes hranice, změní věznění nejvíc Ctirada – rok v jáchymovských uranových dolech ho zatvrdí. Zřejmě tam prožil něco mučivého, leč to je pouhá domněnka z jediného flashbacku ve snu, když Ctirad na chvíli zaklimbá ve východoněmeckém lese. Nic kloudného se nedovíme ani o přísné babičce Emmě, kterou její vnoučata ve filmu nesnášejí, která však v příběhu rodiny Mašínovy sehrála zásadní roli, protože za druhé světové války všechny tři děti zabitého odbojáře zachránila.

Pokračování v realitě

V tomto systému střídání scén polopatistických a naznačovaných režisér intenzivně spoléhá na své herce: ti mají napětí postav uhrát řekněme vnitřní zaťatostí, minimálním uvolněním a naopak neustálým bdělým pozorováním okolí a vyhodnocováním, zda je pro ně bezpečné. Nejlépe to zvládá Jan Nedbal – na něhož jako na Ctirada také padla úloha vypořádat se s příslušníky SNB čili vykonat ty nejrozporuplnější skutky skupiny bratří Mašínů: jednak přepadení stanice SNB v Chlumci nad Cidlinou s úmyslem získat zbraně, jednak opakování téhož na stanici v Čelákovicích – v obou případech byl zabit policista, přičemž v případě druhém jej, dávno omráčeného, Ctirad podřezal. Film zejména druhou vraždu inscenuje v náznacích: Mašín se na omráčeného podívá, popadne nůž a přistoupí k němu, následuje střih na kumpány nervózně čekající před budovou, potom zas střih na zakrvácené ruce, které si Ctirad myje v umyvadle. Běžný postup českého filmu, jak se vypořádat s násilnou nepříjemnou scénou.

Film nezahrnuje všechny zásadní činy odbojářské skupiny Mašínů: chybí například zapalování stohů slámy a souboje s dobrovolnými hasiči. Ovšem pozor – v těchto okamžicích rozhodnutí vyprávět polovičatě naopak funguje. Autoři totiž žádné skutky Mašínů vlastně neskrývají: to, že o některých nemluví, neznamená, že se nestaly. Pouze si je, stejně jako řadu jiných informací, divák toužící po ucelenějším příběhu musí po zhlédnutí filmu dostudovat. Zda je to to, oč usilovali tvůrci a s čím diváci budou spokojeni, těžko hádat.

Rozhodně je dobře, že film vznikl a že se dostal do kin k sedmdesátému výročí útěku bratří Mašínů a že se o nich opět mluví. Obzvlášť když jejich sestra Zdenka, která tu zůstala a musela strpět komunistickou šikanu ještě dalších šestatřicet let, v téže době obdržela (a přijala) od prezidenta Řád Tomáše Garrigua Masaryka 1. třídy. Vzala si ho z rukou bývalého komunisty, čímž sama dala najevo, že musíme vždy hodnotit každého zvlášť. To je vlastně ocenění i pro Petra Pavla a také signál pro nás, jak přistupovat k příběhu bratří Mašínů. Protože lze-li pochopit, že někdo má pochybnosti o bratrech Mašínech, nelze mít pochybnosti o jejich sestře. Ona je svědomím a štítem nás všech – a je veliká spravedlnost dějin, že toto svědomí máme před očima ještě jedenaosmdesát let po smrti jejího otce.

Ale to jsou už mimofilmové poznámky. Ačkoli… s nimi film přece počítal.

Bratři. Režie: Tomáš Mašín, scénář: Marek Epstein, kamera: Friede Clausz, hudba: Karel Havlíček, hrají: Oskar Hes, Jan Nedbal, Tatiana Dyková, Adam Ernest, Stefan Konarske, Karolína Lea Nováková, Matěj Hádek, Matyáš Řezníček, Tony Mašek, Alžběta Malá a další. V kinech od 26. října 2023, 135 minut.