Epizoda na pražské VŠUP, kde studenti vyvěsili do oken palestinské vlajky, vedení školy prohlásilo, že k něčemu takovému nedalo svolení, načež byly vlajky staženy, ukazuje, že skutečně žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě. Případně připomene takový jeden nepěkný polský vtip: Proč byl v Česku za války tak slabý odboj? Protože to bylo zakázané.
Diverzita je příkazem dne ve státní správě i v ekonomice, narazíme na ni všude, počínaje přáním ředitele naší BIS, aby jeho nástupkyně byla žena, a konče evropskou směrnicí CSRD definující informační povinnosti firem. Jak to dnes často bývá, tato přání a příkazy se neprezentují jen jako politické cíle, jimž stojí v cestě sveřepí mužští šovinisté. Jedním dechem se dodává, že to je zároveň dobré pro fungování organizací a pro byznys. Což se dokládá i studiemi.
Soudkyně brněnského krajského soudu Dita Řepková minulý týden připravila náročné chvilky nejednomu konzumentovi médií. Případ potyčky se smrtelnými následky, k níž došlo loni v létě na Brněnské přehradě, byl jakýmsi Rorschachovým testem pro nejednoho komentátora z lidu. Osmatřicetiletý muž se bránil proti přesile mladíků, jež předtím napomenul za jejich hulvátské chování v tramvaji. Jednoho z nich přitom nožem zabil.
Na přehlídkách uměleckých profesí, jako jsou Čeští lvi anebo Oscaři, můžete získat body příslušně progresivním politickým proslovem, ale kupodivu – no, vlastně to tak divné není – u diváků a nakonec i u profesionálů bodují filmy, které se opírají o trvalejší hodnoty než o poslední woke posedlost. Takový trhák jako Oppenheimer nezískal hlavního Oscara desítky let. A u nás „favorizovanému“ filmu Úsvit nepomohl k sošce ani výskyt intersex dítěte. Ale není to proto, že by se neziskově-nátlakový komplex nesnažil.
Když v roce 2022 Luiz Inacio Lula da Silva v brazilských prezidentských volbách porazil Jaira Bolsonara, ve světových médiích se rozhostila úleva. Bolsonaro byl populista, v jehož podpoře někteří rozeznávali ruské prsty. Komentátoři nás ovšem nevarovali, že z Luly se stane světově nejviditelnější exponent názoru, že za válku na Ukrajině mohou obě strany (a hlavně USA).
Před nedávnem jsme zde psali o delegitimizační spirále, jež provází střídání moci v Polsku. Poslední týden přinesl další eskalaci. Poslanecký klub PiS v Sejmu schválil rezoluci, podle níž jsou všichni státní zástupci, jež jmenoval či bude jmenovat nový nejvyšší státní zástupce Bodnar, nelegitimní. Rezoluce se soustřeďuje na téma zneužití veřejných prostředků – novým lžiprokurátorům se dává na vědomí, že budou muset vracet všechny služební požitky a budou finančně zodpovědni za škody, které způsobí. „Náklady toho puče neponesou občané.“
Senát neratifikoval Istanbulskou úmluvu, což považujeme za správné. Ti, kdo to nepovažují za správné, jsou zklamaní, to se v politice stává a není třeba se jim posmívat a jejich porážku si vychutnávat. Ale čeho si nemůžeme nevšimnout, je to, jak intenzivně a emocionálně se některé vrstvy k úmluvě upnuly a jak je to svedlo ke zcela iracionálnímu uvažování.
Výměna vlády v Polsku rozhodně není nudná. Ministr vlády odvolal vedení státní televize. Soud ale odvolání odmítl zapsat, protože je to v rozporu s obchodním zákoníkem. Pak zase policie zatkla přímo v sídle prezidenta dva politiky PiS, kteří byli podle ní pravomocně odsouzeni. Ale podle nich ne, protože jim Duda udělil milost. Jenže ta milost zas podle dalšího soudu neplatí. Policie nezatkla ty dva přímo prezidentovi před nosem jen díky tomu, že byl v jiné budově, z níž mu východ zablokoval nepojízdný autobus – prý náhodou. Nejnověji se dovídáme, že nový generální prokurátor oznámil jinému prokurátorovi, že už není prokurátorem a ani jím nikdy nebyl.
Úřad vysokého představitele pro zahraniční politiku EU, zřízený v dnešní podobě Lisabonskou smlouvou, má neslavnou historii. Původně to bylo prezentováno jako dlouho očekávaná odpověď na klasickou stížnost Henryho Kissingera, že v Evropě není komu zavolat, a zároveň jako odpověď na volání po tom, aby Evropská unie vypadala více jako stát. Volání, jež ovšem bylo omezené jen na politickou třídu a část eurohujerské veřejnosti.
USA dnes těží víc ropy než Saúdská Arábie a ta nedávno zřejmě zjistila, že už nedokáže vládnout jejím světovým cenám. I když žádný jednotlivý těžař nemá dominantní postavení, Saúdská Arábie byla „swing producer“, který si díky své schopnosti rychle zvýšit nebo snížit těžbu některých charakteristik dominantního producenta užíval. Ustupuje tak jeden z důvodů, jimiž bylo zvykem americké angažmá na Blízkém východě vysvětlovat. Za ten druhý, jak vám vždy někdo připomněl, kdybyste na to zapomněli, je Izrael.
K těm, kteří sledují válku na Ukrajině, se možná donesla zpráva, že ukrajinské ozbrojené síly zabily Artěma Lavrentěva. Byl to propuštěný trestanec odněkud od Archangelska proslulý tím, že sadisticky mučil a nakonec umučil kočku své matky a postoval o tom na internetu. Byl odsouzen do vězení, odkud byl letos naverbován do války. A teď je po něm.
Je obvyklou stížností, že Česká republika není schopna přitáhnout kvalifikované imigranty. Proto je třeba maximálně přivítat, že Ústav organické chemie a biochemie AV ČR získal ke spolupráci špičkového amerického biologa Davida Sabatiniho. Jenže to přivítání bylo spíš opatrné. Sabatini totiž opustil svá dosavadní bostonská pracoviště – MIT a další dva ústavy – kvůli #MeToo kauze.
O víkendu zaujala internetovou veřejnost reportáž na webu Seznam Zprávy o otevření první provozovny občerstvovacího řetězce Popeyes v Praze. Nabídka pro první tři zákazníky – sendviče celý rok zdarma – není něco zbrusu nového. To, čím reportáž zaujala, byly citáty. „Rozhodli jsme se přijít, protože mi to přijde zajímavé. Milujeme jídlo obecně,“ říká jednadvacetiletý Tomáš. „Mým cílem bylo mít zdarma kuře. Nešel jsem kvůli tomu do školy. Ještě jsem se neomluvil,“ svěřuje se sedmnáctiletý Filip.
Nejznámější debatní pravidla související s Hitlerem jsou dvě. Jedno deskriptivní: s trváním jakékoli stupidní debaty se pravděpodobnost, že někdo vytáhne Hitlera, blíží jedné. A jedno normativní: Ten, kdo v nějaké stupidní debatě jako první použije přirovnání k Hitlerovi, prohrává. Ale co naplat, každý zkušený mediální pracovník ví, že Hitler táhne. Takže pojďme na to.
Už to tak vypadá, že Jevgenij Prigožin je mrtev, zřejmě na Putinův pokyn. I když ti nejnezávislejší mezi komentátory by neměli opomenout ani hypotézu, že Prigožinův pilot zkolaboval následkem vedlejších účinků covidové vakcíny. Objevila se na webu RT a je pro ně jako dělaná. Tak či onak bychom si měli zvykat, že pravdu se hned tak nedovíme, že transparentnost státní správy a vládnutí byla jedním z těch dočasných průvodních jevů mylně považovaných za trvalou součást konce dějin.
Za socialismu vycházelo ve srovnání s dneškem málo knih. Tak se stávalo, že v jedné generaci se rodinné knihovny často podobaly. Jedna z knih, které se v nich často vyskytovaly, se jmenovala Jasnější než tisíc sluncí a pojednávala o osudech a myšlenkách amerických a německých jaderných vědců. Napsal ji západní autor (Rakušan Robert Jungk) a vyšla ve dvou vydáních, v letech 1963 a 1965, takže z ní čerpaly své představy o vzniku jaderné bomby celé generace.
Někteří z nás v posledních dnech s překvapením zjistili, že pořad veřejnoprávní televize Nedej se, který považovali za dostatečně zdiskreditovaný již v 90. letech, stále existuje. Protože byl odvysílán jeho díl věnovaný ekologickým extremistům z hnutí Poslední generace, bojujícím za třicítku na pražské magistrále. Slovo „bojující“ zde popisuje podlé metody, za něž by se skutečný voják styděl, a slovo „věnovaný“ zde používáme v doslovném smyslu – je to dar.
Vzpomínáte na jednadvacáté století? Na tu krátkou éru, která přežívá setrvačností ve slovníku, ale ve skutečnosti skončila někdy mezi velkou finanční krizí a brexitem? Byla to doba „užívací nálady“ u nás a triumfu neoliberalismu na Západě. Byla to zlatá doba konzultantů – chytrých lidí, kteří dávali rady, jak nastavit parametry systémů a jak zužitkovat všechny ty rojící se nové nápady (a sami nenesli za nic odpovědnost).
Vláda navzdory kritice Národní rozpočtové rady, ale dokonce i navzdory ministru financí schválila obří půjčku 140 miliard korun od EU. Půjde mimo jiné na stavbu větrníků, jež, jak Echo informovalo, minulý týden promoval ministr průmyslu Síkela. Měl argumenty. Jedním z nich bylo, že v Evropě činí elektřina z větru v průměru 17 procent spotřeby, u nás jen jedno. Dalším bylo, že v sousedním Rakousku je instalovaná kapacita desetkrát větší než u nás.
Sdílíme společné hodnoty – to je fráze, na které se tak nějak usnesli naši činitelé, když mají společné vystoupení se zahraničním představitelem, a moc nevědí, co by řekli. Můžeme třeba sdílet choulostivý úsek dějin, můžeme naopak o vzdálené zemi sotvaco tušit, můžeme mít odlišné zájmy. Ale vždycky jsou tu hodnoty, s těmi neprohloupíte. Tento zvyk musí znalce filozofů jako Nietzscheho a vůbec lidi, kteří něco tuší o tom, jak se pojem „hodnoty“ stal součástí moderního slovníku, dost iritovat. Ale takových je naštěstí málo
Poprvé to vyhmátl Antonio García Martínez loni v březnu, když napsal článek s titulkem Proč zní Tucker Carlson jako levičák z Berkeley?. Kalifornské Berkeley, sídlo nejznámějšího kampusu univerzity UCLA, je od šedesátých let mytologickým epicentrem amerického radikalismu. García Martínez se tehdy právě vrátil z cesty na Ukrajinu a do Polska a měl na mysli primárně zahraniční politiku. Přístup tzv. nové pravice podle něj charakterizují dva principy.
České předsednictví EU bylo vyhlášeno za takový úspěch, že se v polovině března zdálo, jako by si je ministr dopravy Kupka pro velký úspěch prodloužil. Svolal do Štrasburku jednání ministrů dopravy několika zemí, které hodlal vést do boje proti automobilové normě Euro 7. Jenže tak to vypadalo jen u nás. Relevantní evropská média psala bez obalu o neomalené německé snaze. Maximálně zmínila, že dalo Německo dohromady koalici spojenců. Kupkovu vedoucí roli všichni pominuli.
Bruno Maçães napsal na svůj Substack povídku odehrávající se na nedávno proběhlé mnichovské bezpečnostní konferenci. Je psána hlasem amerického novináře Alexe, který horkotěžko dorazí do Mnichova, protože zrovna různě po Evropě stávkují zaměstnanci letišť. Konečně je v hotelu, kde se konference odehrává. V malém salonku má domluvený rozhovor s vysoce postaveným evropským byrokratem, s pověstí „člověka s vizí, respektovaným jak šéfy vlád v Evropské radě, tak v Evropské komisi, což vysvětluje, proč byl pověřen dvěma snad nejcitlivějšími agendami v Evropě té doby – nákupem vojenského materiálu a sankcemi vůči Rusku“.
Nedávno jsme zde psali o zprávě o počínání amerických médií ve věci kontaktů amerického prezidenta Trumpa s Ruskem, kterou zveřejnil specializovaný časopis Columbia Journalism Review. Šlo o jakousi pitvu mediální mrtvoly, neboť z toho, o čem média náruživě psala, se mnohé nepotvrdilo – tělo zemřelo na následky úderů zasazených Muellerovým vyšetřováním, zprávou inspektora ministerstva spravedlnosti, obžalobami zvláštního vyšetřovatele Johna Durhama. Text byl pokusem zrekonstruovat a vydat počet z toho, jak to zavádějící zpravodajství vznikalo.
Pamatujete, jak se v kritických týdnech před prvním kolem zasekla kampaň Danuše Nerudové? Na paškál se znovu či konečně dostaly problémy na její bývalé univerzitě a ona na to nebyla schopna pořádně reagovat. Nejdřív se zapírala před novináři a pak v její komunikaci hodně zněl motiv, že to byla nespravedlnost, která ji postihla, protože je žena. Někomu vadí, že bychom měli první prezidentku, k muži by se ve veřejném prostoru takto nikdo nechoval – tak to působilo.
Na sociální síti Twitter si mezi lidmi sledujícími válku na Ukrajině získal značnou popularitu účet @visegrad24. Má 325 tisíc sledovatelů a retweetují ho občas i komentátoři a analytici „ze struktur“. Občas bývá označován za nedůvěryhodný, ale podle dojmu autora tohoto textu nepravdivé informace šíří jen vzácně, ne výrazně častěji než mnoho jiných v mlze války. To označení může být zabarveno spíš tím, že ten účet o sobě neříká, kdo to je. Žádná jména. Sledovatel ovšem snadno usoudí, že válku prezentuje z polského pohledu (rozhodně ne z pohledu zemí visegrádské čtyřky, takový společný pohled není a maďarské pohledy účet pomíjí).
Vzpomínáte na aplikaci Tečka? Nebo dokonce eRouška? Naštěstí asi ne moc často. Byla ovšem doba, kdy někteří u nás a v Evropě žehrali na to, že nedokážeme digitálních technologií k boji proti pandemii využívat, to v Asii že jsou ráznější. Jiní se naopak báli nebezpečí zneužití. Agentura AP teď přinesla investigaci, která na příkladech z několika zemí ukazuje, že to riziko zneužití hypotetické nebylo.
Z Karla Janečka se dělá dobře legrace, ale jeho vyřazení z voleb – a ještě dalšího beznadějného kandidáta Karla Diviše – k smíchu není. Dnes už víme o dvou osobách, které existují, kandidátům se podepsaly na petici způsobem, jenž se těm, kdo se s nimi setkali, zdál přesvědčivý, a přesto jejich podpisy nebyly uznány. Jestliže o Divišově vyřazení rozhodlo 116 podpisů, je namístě se zajímat o to, jakým způsobem se vlastně petice prověřují.
Uplynulý týden nebyl vůbec špatný pro ty z nás, kteří máme podezření, že celý humbuk kolem kryptoměn je omyl a podvod. Krach kryptoburzy FTX a spřízněného obchodníka Alameda Research nám přinesl vše, co jsme si mohli přát. Jejich majitel Sam Bankman-Fried byl donedávna vyhlašován za nového Warrena Buffetta a obdivován za to, že v osmadvaceti má devětatřicet miliard dolarů. Dnes nemá nic a značnou částku, snad devět miliard, postrádají i klienti jeho firem.
V USA se objevují z více stran známky únavy z ukrajinské války, známky nespokojenosti s americkou politikou či jak to nazvat. Na jeden takový text upozornil známý komentátor Alexandr Mitrofanov: „Krok k americkému mnichovanství. A nepřichází od republikánů.“ To si zaslouží několik slov.
