Senát neratifikoval Istanbulskou úmluvu, což považujeme za správné. Ti, kdo to nepovažují za správné, jsou zklamaní, to se v politice stává a není třeba se jim posmívat a jejich porážku si vychutnávat. Ale čeho si nemůžeme nevšimnout, je to, jak intenzivně a emocionálně se některé vrstvy k úmluvě upnuly a jak je to svedlo ke zcela iracionálnímu uvažování.

My jsme konkrétní důvody proti úmluvě říkali jasně: zejména zavlečení ideologie genderu do českého práva a zakotvení povinnosti státu financovat feministické neziskovky. Nad tím pak stojí obecné odmítnutí názoru, že čím víc mezinárodních úmluv, tím líp. Smlouvy jsou namístě tam, kde bez kolektivní akce nebude v ničím zájmu jednat – odzbrojovací dohody například. Ale zpravidla jsou vymýšleny lidmi, kteří mají jiné problémy a hodnoty než většina lidí a ve standardním politickém procesu by své záměry nikdy neprosadili. Téměř vždy mají nezamýšlené nebo skryté důsledky.

Například Ottawská úmluva o zákazu protipěchotních min fakticky mířila jen na USA a Jižní Koreu – ostatní země buď žijí v iluzi věčného míru, anebo na nějaké úmluvy stejně kašlou. Obdobně je to s Úmluvou o kazetové munici, která byla skvělá, dokud jsme nezjistili, že Ukrajina kazetovou munici potřebuje.

U Istanbulské úmluvy se skryté důsledku bohužel už dostavují navzdory našemu Ne. Evropská unie si totiž zase jednou zahrála na stát, jímž ve skutečnosti není, a úmluvu ratifikovala. Znamená to, že úmluva bude pro Česko závazná pouze ve věcech spadajících do pravomoci Evropské unie, zněl oficiální výklad. Teď se ovšem z čerstvého nálezu Evropského soudního dvora dovídáme, že samotná skutečnost, že žadatel o azyl je žena, může být důvodem pro udělení azylové ochrany. A ve výčtu relevantního právního rámce je vedle unijní směrnice citována i Istanbulská úmluva. A to přesto, že ji země, v níž žadatelka žádala o azyl – Bulharsko –, neratifikovala.

Přitom snaze o zamezení násilí na ženách čistě národními prostředky na národní úrovni vůbec nic nebrání. A naopak deklaratorní přihlášení se k ní nic nezaručuje – stačí vyslovit jméno Dominik Feri. Zastánci úmluvy k těmto argumentům mlčí a od praktických problémů utíkají. Místo toho pojímají legislativu jako zcela symbolickou činnost, jako hlášení se do klubu, jež nemá žádné komplikované dopady, a zároveň se jím problémy vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku.

Je to stejné vypnutí mozku jako heslo „Chci mír“, jen pro lidi s opačnou politickou orientací. Každý, kdo si zachoval provozuschopný mozek, vidí, že „chcimíři“ fakticky chtějí, aby se Ukrajina vzdala. Protože na Rusko naše výzvy nemají dopad, zatímco zastavením pomoci Ukrajině bychom ji ke kapitulaci přimět mohli. Jen to nechtějí říkat naplno, anebo, kdoví, těm jednodušším z nich to třeba nedochází. I v případě Istanbulské úmluvy tu jsou jasná fakta a zákonitosti právního řádu, jimž její zastánci normálně rozumějí, jen je v tomto případě nechtějí nebo nedokážou vidět.

„Dnes je MDŽ. Co by si ženy zasloužily jako dárek? Schválení Istanbulské úmluvy. Že to není potřeba? Je. Je to symbolické gesto a demonstrace hodnot, které zastáváme,“ napsala loni jedna vlivná politička. „Ti, kteří to schválili, sdílejí stejné hodnoty,“ přizvukoval jí kolega, kterého mrzelo, že „patříme mezi ty, kteří v tom dobrém klubu nejsou“. Nyní napsal jeden vlivný komentátor: „Senátoři dnes mohou říct takovou samozřejmost: Holky se nemlátí, neznásilňují, ani doma, ani jinde, jako oběti to mají dost těžké, nikdo jim moc nepomůže a nevěří, takže si zaslouží lepší pomoc.“ Ale senátory si přece neplatíme od „říkání“. To se děje opravdu výjimečně, jako když parlament schválí zákon, že „Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii“. Ratifikace mezinárodních smluv není ta kategorie.

„Šel jsem si radši ověřit do kalendáře, že fakt žijeme v roce 2024, a ne ve středověku,“ napsal jiný politik. Ti, kteří byli proti, dali prý „najevo, že je boj proti domácímu a sexuálnímu násilí ani pomoc obětem nezajímá“. Ano, oblíbená metafora dějin jako pásového dopravníku k lepším zítřkům. Tomu ještě někdo věří.