V USA se objevují z více stran známky únavy z ukrajinské války, známky nespokojenosti s americkou politikou či jak to nazvat. Na jeden takový text upozornil známý komentátor Alexandr Mitrofanov: „Krok k americkému mnichovanství. A nepřichází od republikánů.“ To si zaslouží několik slov.

Bez ohledu na to, jak ten článek argumentuje, je termín „mnichovanství“ nedorozumění. Charles Kupchan se nepřimlouvá za obětování spojence, protože Ukrajina není americký spojenec a Kupchan se vždy stavěl proti tomu, aby jí takové záruky byly poskytnuty. V tom je konzistentní, byl i proti našemu vstupu do NATO. Takoví lidé v Americe jsou, smí se to tam. Je špatné, pokud se v zájmu zahraničněpolitického cíle překrucují či falšují fakta o Ukrajině. Tam by se skutečně dalo někdy použít přirovnání k misi lorda Runcimana, máme-li se vrátit do roku 1938. Ale Kupchanovým východiskem je americký zájem.

Než se na něj rozhořčíme, je třeba říct, že nikde není provždy dáno, že USA jsou povinny bránit Evropu. Je od nich dost daleko. Rozhodly se být „evropskou mocností“ za určitých okolností. Chceme-li je přesvědčit, že to je stále v jejich zájmu, „mnichovanství“ není ten nejlepší způsob. Argumentace typu „je vždy rok 1938 a Milošević/Saddám/Chávez je doslova Hitler“ tam byla párkrát použita dost ledabyle a některé lidi to štve. Mohou vám namítnout, že lepší analogie je, že když se v 70. letech rozhodli hodit ve Vietnamu ručník do ringu, nic světoborného se nakonec nestalo.

Je tu taky problém, že USA dodávají Ukrajině asi čtyřikrát víc zbraní než celá Evropa dohromady; ve finanční pomoci je nepoměr „jen“ asi poloviční. Když si čtete rozvážné české úvahy třeba o tom, že by Musk měl Ukrajině dál platit Starlink, a když nechce, tak by mu na to snad americká vláda mohla přispět, je to úplně přízračné. A celá západní podpora Ukrajiny je totéž vynásobené stem. Závislost evropské bezpečnosti na USA byla brutálně obnažena. Nejsme v postavení toho, kdo by měl rozdávat lekce.

Bohužel to platí i pro Ukrajince. Jejich volání po zbraních a vášnivé reakce na každého, kdo oponuje, jsou pochopitelné, ale na Američany mohou působit arogantně. Podle zprávy NBC Biden při jednom červnovém telefonátu se Zelenským vypěnil, když ho Ukrajinec ani nenechal doříct, že byl schválen nový balíček zbraní, a už se dožadoval dalších. Kdyby nechal Bílý dům tuto informaci uniknout záměrně, nebylo by divu.

U nás doma se nepřipravenost na válku projevuje ještě jiným způsobem. Jedním z argumentů, které odpůrci a soupeři generála Pavla v prezidentských volbách používají (nejčerstvěji Pavel Fischer v Právu), je, že by generál neměl být prezidentem. Existují dobré důvody, proč si někteří Pavla na Hradě nepřejí, ale tento mezi ně nepatří. Kdyby kandidoval na prezidenta sloužící armádní generál, bylo by to jistě na pováženou, ale Pavel je už pět let ve výslužbě. Argumentace vypadá zpravidla tak, že armáda má být apolitická a pod civilní kontrolou a mít generála hlavou státu není v souladu s demokratickými hodnotami. Je trochu záhada, kde se tento názor vlastně vzal, když je zcela v rozporu s tím, co člověk vidí, když se rozhlédne. De Gaulle nebyl demokrat? Eisenhower nebyl demokrat?

Troufneme si zde vyslovit hypotézu, že tento názor sem vnášejí zejména lidé ovlivnění německou kulturou. V poválečném Německu bylo z pochopitelných důvodů z veřejné kultury vymýceno cokoli, co zavánělo tradičním militarismem. Ale i ve většině ostatních západoevropských zemí hodnoty jako autorita a kázeň ztratily prestiž a s nimi i vojenská kariéra. Lze učinit ještě jednu spekulaci. Vedle nirvány konce dějin tu mohl hrát roli ještě hlubší faktor: Jestliže německý militarismus přivedl zemi ke zhoubě, tak zase armády ostatních států se při obraně před Německem vesměs nevyznamenaly. V jakých demokraciích dnes vojenská služba nejen není překážkou, ale může být i plusem v politické kariéře? V USA, Británii a Izraeli. Zemích, které nebyly poraženy.

Možná taky, že tu námitku protikandidáti používají jen jako zoufalý pokus a ve skutečnosti dobře vědí, že politici vadí většině lidí víc než vojáci.