Bruno Maçães napsal na svůj Substack povídku odehrávající se na nedávno proběhlé mnichovské bezpečnostní konferenci (příspěvek neobsahuje žádnou autorskou poznámku, autor zjevně předpokládá, že jeho čtenáři jsou dost inteligentní na to, aby poznali, že jde o fikci). Je psána hlasem amerického novináře Alexe, který horkotěžko dorazí do Mnichova, protože zrovna různě po Evropě stávkují zaměstnanci letišť. Konečně je v hotelu Bayerischer Hof, kde se konference odehrává. V malém salonku má domluvený rozhovor s vysoce postaveným evropským byrokratem, s pověstí „člověka s vizí, respektovaným jak šéfy vlád v Evropské radě, tak v Evropské komisi, což vysvětluje, proč byl pověřen dvěma snad nejcitlivějšími agendami v Evropě té doby – nákupem vojenského materiálu a sankcemi vůči Rusku“.

Ale rozhovor se příliš nedařil, činitel jen opakoval fráze. Nakonec se ho novinář zeptal na jeho názor na to, že odpověď na ukrajinskou krizi vede Amerika, a ne Brusel nebo Paříž nebo Berlín. Činitel se usmál:

„Chtěl bych zdůraznit, že Ukrajina je součástí Evropy a vede ona. Ale, podívejte se, Evropa vede svým vlastním způsobem. Někdy se schováváme. A to znamená, že nás nepřátelé nemůžou najít. Mimochodem, to bylo mimo záznam.“

A s tím je rozhovor u konce. Novinář si pak ještě chvíli povídá s činitelovým asistentem. Když mu vysvětluje, že by čekal, že Evropa uchopí příležitost a začne teď skutečně pracovat na Macronově strategické autonomii a podnikat kroky k federalizaci, asistent ho přeruší:

„Proč bychom to dělali? Trvalo nám stovky let, než jsme se v Evropě zbavili států. A dokázali jsme to. Na národní úrovni už nic ze státu nezbylo a na evropské úrovni nebyl žádný vybudován…“

Pak ještě dodává: „Já ani můj šéf nepovažujeme za svůj úkol posílení Evropy. To, co tu máme, se nám líbí. Spontánní řád cítění a myšlení. Evropské hodnoty. Takže se nezaměřujeme na to, abychom tuto… zahradu… zničili, ale abychom umožnili ostatním být tak svobodní jako my. To odlišuje naše dva světadíly, Alexi, ale prozatím pracujeme společně.“

Povídka pak vyvrcholí jaksi mimochodem tím, že se Alex doví, že Moskva a Washington vedou už měsíce tajná jednání o konci války. Ale na těch citovaných úryvcích dialogu si zjevně autor dal záležet. Dost odpovídají názoru na EU, jaký si odnesl ze svého účinkování v roli portugalského ministra pro Evropu. Nejednoho fanouška EU svou absurditou urazí, čehož si je Maçães jistě vědom. A je to přece jen povídka, fikce.

Jednou ze šesti zemí, které hlasovaly společně s Ruskem proti nedávné rezoluci OSN odsuzující ruskou agresi vůči Ukrajině, je Mali. Je to bývalá francouzská kolonie a Francie tam a v několika sousedních zemích nasadila v roce 2014 vojska, jež tamním vládám pomáhala odrážet islámské povstalce, spojence Islámského státu. Jmenovalo se to operace Barkhane a připojila se i Evropská unie. Vojáci neměli primárně bojovat. Měli hlavně podporovat a cvičit ozbrojené síly tamních vlád, aby si s nájezdníky poradily samy.

Takže dost zkomplikovalo situaci, když v roce 2020 došlo v Mali k převratu a v roce 2021 k jeho další fázi. Vojenská junta vyzvala Francouze, aby odešli, a místo nich si pozvala do země ruské žoldnéře ze skupiny Wagner. Francouzi a Evropané se v průběhu loňského roku stáhli.

Tato operace probíhala po celá léta prakticky bez zájmu evropských médií a politiků. Jak se daří naplňovat cíle operace? Jsou prostředky přiměřené cílům? Těžko si vzpomenout na někoho důležitého, kdo by se kdy k tomu vyjádřil.

Byli jsme tam i my. „Další dobrý příklad je náš důstojný odchod z afrického Mali. Situace se změnila, my jsme flexibilně zabezpečili efektivní předání úkolu a naše nasazení dokončili se ctí,“ řekl náčelník generálního štábu Řehka na nedávném velitelském shromáždění. Odchod jako dobrý příklad – to je tak vše, co k tomu lze říct. Že to byl neúspěch, o tom je zbytečné se šířit.

Nejvýraznější vojenská operace Unie, jež mluví o své strategické autonomii, probíhala naprosto náměsíčně, v jakémsi bezmocném snovém oparu.

Co působí fantastičtěji – Maçãesovi fiktivní eurokraté, anebo anabáze v Mali?