Někteří z nás v posledních dnech s překvapením zjistili, že pořad veřejnoprávní televize Nedej se, který považovali za dostatečně zdiskreditovaný již v 90. letech, stále existuje. Protože byl odvysílán jeho díl věnovaný ekologickým extremistům z hnutí Poslední generace, bojujícím za třicítku na pražské magistrále. Slovo „bojující“ zde popisuje podlé metody, za něž by se skutečný voják styděl, a slovo „věnovaný“ zde používáme v doslovném smyslu – je to dar. Web Novinky ho podrobil factcheckingu a ukázalo se, že vedle jednostranné hagiografické prezentace aktivistů, na jakou jsme od tvůrců Nedej se zvyklí, obsahuje i objektivně nepravdivá fakta, například o koncentracích škodlivin v Praze.

Zvláštní znechucení ovšem budí způsob, jakým pořad obhajoval manažer koordinace vývoje a dramaturgie pořadů Radomír Šofr. Reportáž zřejmě patří v rámci Nedej se do jakési podskupiny jménem Občanské noviny. Co je na nich občanského? „Základním smyslem pořadu Občanské noviny je poskytnout nevelkou plochu vysílacího času veřejnoprávního média mapování a přehledu toho, co se děje na nevládní scéně, tedy ve světě aktivit a organizací postavených na nejaktivnějších složkách občanské společnosti,“ říká Šofr. A je podle něho „celkem jasné“, že jsou levicové, a aspoň vyvažují „jinak poměrně konzervativní hodnoty a postoje převažující v ČT“.

Už jsme si tak nějak zvykli, že levicové postoje mají ve veřejnoprávních médiích privilegované, chráněné postavení, ať už je to Radio Wave, nebo Nedej se. Ale uzurpovat si pro tuto jednu politickou orientaci označení „občanské“, jako by levicovost byla nejvyšší formou občanství, je opravdu drzé.

Politické skandály – máme teď na mysli skandály v bulvárním smyslu – bývají v optice normálních lidí spíš chudokrevné. Jak řekl John McCain, „politika je showbyznys pro ošklivé lidi“. Pád pirátského náměstka ministra vnitra Koláříka je jednou z těch příležitostí, kdy se my, lidé sledující politiku, můžeme popást na šťavnatém skandálu, takovém, kterým se můžeme bez ostychu pochlubit i čtenářům Blesku. Rvačka ve třech, již se jeden z aktérů pokusí zastavit nabídkou sexu ve třech, to už je kvalita.

Z politického hlediska ovšem skandál, který by nepotěšil žádnou politickou stranu, přichází Pirátům dvakrát nevhod. Je to koneckonců strana, jež se stavěla za legalizaci polyamorie, dokud se jí nepodařilo tuto pozici stáhnout z internetu. A nyní je to strana, jež soupeří o pozici nejhalasnějšího zastánce schválení Istanbulské úmluvy. To je mezinárodní úmluva, jejímž cílem je zabránit násilí na ženách (ve skutečnosti to není jejím cílem; jejím cílem je zavést do právního řádu genderovou terminologii a zakotvit povinnost vlád financovat feministické neziskovky). Zastánci ratifikace s oblibou opakují, že „bychom vyslali silný signál“. Námitku, že ani schvalování úmluv, ani vysílání signálů násilí na ženách nezabrání, ilustruje Kolářík dokonale.

A není to jediný příklad, kdy pirátské ideály narážejí na realitu. V interní diskusi o kvótách pro ženy na kandidátce do europarlamentu zazněla neobvyklá kritika zleva – kvóty prý nerespektují nebinární osoby.

Pokud vám to přijde absurdní, počkejte, až k vašim dětem přes TikTok a YouTube dorazí móda zvaná RCTA. Znamená to „race change to another“ a praktikující teenageři (v praxi hlavně teenagerky) věří, že když budou ve spánku poslouchat určitou hudbu a mít k tomu puštěná videa s cizokrajnou estetikou, mohou se změnit v lidi jiné rasy (v praxi hlavně v Japonce nebo Korejce). Fyzicky změnit. Například patnáctiletá Alisa z Marylandu věří, že díky poslechu těchto „subliminals“ už má menší oční víčka a tmavší vlasy.

„Experti“, které oslovila stanice NBC, mají problém, že nemohou říct, že to je prostě biologicky nesmysl. Musejí „varovat“, že „změnit vaši rasu je nemožné kvůli systemickým nerovnostem, jež jsou inherentní narozeným do určité rasy“. Ale americká kritička Andrea Chu bývala mužem a tvrdí, že se stala ženou prostřednictvím sledováním videí žánru zvaného „sissy porn hypno“. A dostala Pulitzerovu cenu. Takže kdoví?