Pamatujete, jak se v kritických týdnech před prvním kolem zasekla kampaň Danuše Nerudové? Na paškál se znovu či konečně dostaly problémy na její bývalé univerzitě a ona na to nebyla schopna pořádně reagovat. Nejdřív se zapírala před novináři a pak v její komunikaci hodně zněl motiv, že to byla nespravedlnost, která ji postihla, protože je žena. Někomu vadí, že bychom měli první prezidentku, k muži by se ve veřejném prostoru takto nikdo nechoval – tak to působilo.

Výsledky známe. Bylo by zajímavé vědět, zda k tomu Nerudovou a její tým vedla nějaká chladná kalkulace založená na datech. Anebo zda to nebyl spíš případ, pro který má anglický slang hezký výraz „getting high on one’s own supply“. Popisuje situaci, kdy drogy, jež vám chtěl prodat, začne váš dealer požívat sám. Metaforicky bychom asi mohli česky říct, že marketéři uvěřili vlastním pohádkám.

Viděli jsme to už víckrát – pro progresivní politiky jsou některé články jejich překotně se rodící víry tak důležité, že na nich trvají i ke své újmě. Američtí progresivisté si umanuli, že Hispáncům, normálně „Latinos“, je třeba říkat „Latinx“, novotvarem, který pokrývá i ženský rod. Jenže průzkumy potvrzují, že si tak přejí být nazývána jen tři procenta Hispánců samých.

Němečtí výzkumníci veřejného mínění Forza se teď zeptali Němců, zda je pro ně důležité, aby ve vládě byli zastoupeni rovným dílem muži i ženy (zřejmě v souvislosti s tím, že kancléř vyměnil nemožnou ministryni obrany za muže). Je to důležité jen pro deset procent z nich. I mezi příznivci Zelených, kteří přitahují nejvíc moderních, „postmateriálních“ voličů, je to jen třináct procent. Kolik to může být v Česku?

Pojmy jako „prostor sdílené práce“ či přímo v originále „co-working space“, případně „kreativní hub“, patří určitě spíš do běžné denní zkušenosti Česka A než Česka B, když si vzpomeneme na ty zpropadené slovní karikatury skončených voleb. Signalizují příslušnost ke globalizovanému, dynamickému světu, z jehož ekonomických potřeb a způsobu života vyrůstají. V jednom takovém co-working space, v krásně zrekonstruovaném secesním Štencově domě na pražském Starém Městě, sídlil i štáb volební kampaně Petra Pavla.

Jeden by se až podivil, jak globalizované mohou být. Minulý týden byl totiž nový „kreativní hub“ otevřen v Petrohradě. V mrakodrapu ze skla a oceli ho tam provozuje skupina Wagner Jevgenije Prigožina. Na ukrajinském bojišti sice v řadách její soukromé armády umírají vrazi a násilníci z věznic, v petrohradském hubu nicméně budou sídlit technologické start-upy a konat se tam výstavy současného umění. Těm asi odvody nehrozí; možná proto, že dělají pro válečné úsilí užitečnou práci. Jedna z firem pracuje na IT technologii pomáhající určit sklon mladých k drogové závislosti, což, vysvětluje její majitel, se nyní při rekrutování vojáků bude hodit. „Vojenské konflikty byly bohužel vždy hybnou silou technologického pokroku,“ řekl představitel Wagneru webu Moscow Times.

I první umělecká instalace vypadá na pohled dost globalizovaně, na obrazech Alexeje Čižova jsou vojáci v popartovém stylu. Ruský zpravodaj Economistu Oliver Carroll popsal, jak se na vernisáži jakási žena začala hlučně pohoršovat nad tím, že obrazy mají homoerotické motivy. Posléze v ní byla rozpoznána aktivistka-provokatérka a byla vyvedena, ale chvíli to trvalo, protože z pohledu na obrazy mohlo přítomné napadnout, jestli na té stížnosti něco není.

Coworkingový hub má vše, co má mít, a ještě něco navíc. Carroll zaznamenal, že nad automatem na kávu Vortex Coffee (psáno latinkou) hraje firemní video, v němž mimo jiné zní: „Víme, že jdeme do pekla, ale budeme tam nejlepší.“

Kurátor výstavy Saša Montlevič léta patřil k petrohradské prozápadní umělecké bohémě a učil na umělecké škole, nebyl prý levičák, spíš heideggerián. Dnes napsal k výstavě pochvalný text prošpikovaný výrazy jako „tekutý kulturně-umělecký moment“ nebo „významný zážitek kritického projektu site-specific zaměření“, jež by mohly zdobit katalog jakékoli západní výstavy.

To na nás ta postmoderní ironie hezky vycenila zuby.