Čím původnější myšlenky, tím inovativnější technologie potřebujeme, abychom je zpřístupnili současnosti. To si myslí mediální umělec Michael Bielický. V devadesátých letech se vydal po Mojžíšových stopách s vybavením, které je dnes součástí každého chytrého telefonu, ale tehdy musel povolat na pomoc izraelskou armádu. Zatímco projížděl v džípu Negevskou pouští, návštěvníci uměleckého festivalu v Linci sledovali jeho cestu na obrazovce. Tehdy zázrak, dnes nic neobvyklého. Exodus, jeden z nejmocnějších archetypů západní kultury, se pro tohoto „hybridního umělce“ pracujícího na pomezí analogových a digitálních technologií stal životním projektem. Tematizuje přerod otroctví ve svobodu i proměnu homo sapiens v homo digitalis.

Se svými rodiči jste v devětašedesátém odešel z Československa do Německa. Bylo vám tehdy patnáct. Jak jste odchod prožíval? Zaujalo mě, že jste se po gymnáziu rozhodl pro medicínu.

Nejprve jsem se musel naučit německy, dokončit gymnázium, pak jsem skutečně šel na medicínu. To mi bylo už kolem dvaceti, možná dokonce jednadvacet. Můj otec byl profesor, dermatolog, ale i muzikant, bratr šel taky na medicínu, v otcových stopách na dermatologii. Ale na mě záhy udeřila krize identity a já utekl až do Spojených států. Moc jsem nevěděl, co se sebou, zůstal jsem nějaký čas v New Yorku a tam se to začalo tříbit. Vrhl jsem se na fotografování. Když jsem se vrátil do Německa, už jsem věděl, že mě zajímá umění. Dostal jsem se na Akademii výtvarných umění v Düsseldorfu, ale až napodruhé. To byl velký dar. Tehdy tam učily samé hvězdy, nejprve jsem studoval u Bernda Bechera, později u Nam Jun Paika, což byl průkopník videoartu.

Takže jste se z medika přerodil v umělce.

Takhle bych to neřekl. Mně nikdy nešlo o to, aby mě někdo oslovoval jako umělce, abych si mohl říkat „umělec“. Vždy jsem hledal svobodu. Nejspíš proto jsem skončil u umění.

Od začátku jste s uměním propojoval moderní technologie. Zapojil jste do svých instalací video, to byla tehdy novinka.

Tehdy to novinka už nebyla. Nam Jun Paik, který se později stal mým učitelem a já pak jeho asistentem, použil obrazovku v uměleckém kontextu již v roce 1963. Když jsem se do toho pustil já, uběhlo mezitím dvacet let. Ale já jsem se přesunul od videa směrem k digitálním technologiím, mimo jiné k počítačům.

Čím vás tolik fascinovalo spojení moderních médií a umění? V jedné přednášce jste se přiznal, že technický typ nejste.

Mě vždycky fascinoval film, na něm jsem vyrostl. Hlavně český experimentální film. V angličtině existuje od šedesátých let pojem expanded cinema, rozšířený film. Češi byli v tomhle mistři a na mě to působilo odmalička. A pak se v mém životě objevil Paik a mně všechno zapadlo. Tehdy nás bylo pár, dnes existují miliony videoumělců.

Vaše první význačné dílo je Menora z roku 1989, sedmiramenný svícen, tradiční symbol judaismu. Ale ve vašem podání mají svíčky místo plamínků miniaturní obrazovky, které plamen promítají. Spojil jste současnou technologii s něčím archaickým. Navíc zdůrazňujete, že toto dílo bylo podstatné pro vaši identitu: přihlásil jste se k židovství.

Ano, přišel jsem do Německa s rodiči, jejich rodiče zahynuli během holocaustu v Polsku. Moje Menora bylo přihlášení se k židovství. V té době jsem jezdil do Izraele, hltal jsem Gershoma Scholema, jeho pojetí mystiky. Přišlo mi přirozené vyjádřit toto své pnutí v uměleckém díle.

Ale proč náboženství a technologie? Na první pohled se zdá, že by si to mělo odporovat.

Ve skutečnosti se to doplňuje, technologie a spiritualita se vzájemně osvětlují, mohou se prohlubovat. Ale abyste mi rozuměla, mně nikdy nešlo o to, dělat židovské umění, měl jsem širší zájmy. Chtěl jsem hlavně ukázat, že samy technologie jsou svého druhu mysterium, že jsou nepředvídatelné, že mají vlastní duchovnost. Mají v sobě rozměr, který je vlastní i nám lidem a který spojuji s duchovností: i technologie dělají chyby, jsou díky tomu plodné, mají zkrátka vlastní život, svobodu, nebezpečí. A jako umí člověk osvěžit druhého člověka, umějí i technologie vdechovat nový život, obnovovat, osvobozovat. Rozbourávat to, co je jednou zajeté. Díky technologiím nacházíme nové roviny i v náboženské duchovnosti.

O to vám šlo i v projektu Exodus. Mojžíš vyvedl Židy z otroctví do svobody a vy ukazujete, že nás moderní technologie vyvádějí do nových sfér.

Osvobozují nás od času a prostoru, můžeme být všude.

Což právě zažíváme. Hovoříme přes Zoom. Oba jsme zároveň v Praze a v Karlsruhe.

Před pár lety by to byla science fiction. V šedesátých letech to bylo ve filmech prezentováno jako něco ulítlého. Dnes už to ani nekomentujeme, jak je to pro nás přirozené.

Jak to bylo s vaším Exodem? Chtěla bych si to nějak představit… Vy jste tedy fyzicky procestoval Negevskou poušť po stopách Mojžíšových a zároveň jste svou cestu pomocí GPS vysílal do Evropy.

Ano, to bylo v roce 1995. V Linci se tehdy konal významný avantgardní festival Ars Electronica. Internet se právě objevil jako nová informační a komunikační platforma a tehdejší ředitel festivalu Peter Weibel pozval umělce aplikovat toto nové médium v uměleckém kontextu. A já jsem si vymyslel tuhle cestu, no, vymyslel… Nevěděl jsem, do čeho jdu. Připadal jsem si jako šarlatán, vlastně jsem byl šarlatán. Chtěl jsem projít pouští a umožnit lidem v Evropě, aby se toho účastnili. Ale nevěděl jsem, jak na to. Měl jsem jen pár intuic. Ale vše do sebe zapadlo. Tehdy mi pomohla izraelská armáda, která byla vybavena potřebnou technikou. Tu dnes máme všichni v mobilech, ale tehdy to měly jen nejrozvinutější armády. Najal jsem firmu, která pořádala pouštní túry, pak jsme jeli čtyři dny s GPS anténou, sbíral jsem data a přenášel je na internet, kde to sledovali návštěvníci festivalu v Linci. Taková performance, výlet do jiných sfér. A dal jsem si záležet na tom, abychom šli po Mojžíšových stopách tak, jak je to popsané.

V té době jste už působil v Čechách.

Ano, bylo mi šestatřicet a dostal jsem příležitost založit v Praze ateliér nových médií. Víte, je to trochu paradoxní. Vždycky jsem byl mimo, v Německu jsem byl pozadu, pozdě jsem začal studovat. A v Čechách jsem byl napřed, opravdu hodně mladý profesor.

Vrátil jste se po jednadvaceti letech. Uměl jste vůbec česky?

To ano, jazyky docela zvládám, nějak přirozeně, nemusím na to moc myslet. Jazyky ke mně přišly samy, jako ledacos dalšího.

Jak jste se v Praze cítil?

Co si budeme povídat, lidé na mě koukali podezřívavě… Pomáhalo mi, že jsem byl celou dobu zároveň i v Německu. Ale líbilo se mi v Praze, vše bylo nabité energií. Měl jsem výborné studenty, ale abyste mi rozuměla, to si vůbec nepřipisuji. Vždycky za mnou šli lidi, kteří byli sami svobodomyslní, protože věděli, že já nejsem takový ten typ Já vám řeknu, jak to chodí… Věděli, že nikoho nebudu vodit za ručičku.

Kdo u vás studoval?

Třeba Janka Vidová-Žáčková, Marek Ther, Krištof Kintera, Kamila Richterová, Tomáš Mašín, Jakub Nepraš, Elen Řádová, Viktor Frešo a další. Vše talentované umělecké duše. Praha byla tehdy opravdu inspirující prostředí, jezdili sem lidé z celého světa. Byl tu kvas. Když se mění systémy, uvolňuje se ohromné množství energie, která vás nese. Byla to doba nesmírně důležitá, mně paradoxně blízká i cizí.

Jak to myslíte?

Doma jsem tu nebyl. Ale zpětně si říkám, že i to odcizení bylo svým způsobem výhodné. Měl jsem díky němu odstup, nadhled, ale i smysl pro to, co je možné.

Pro vaši práci je podstatný filozof Vilém Flusser, pražský rodák (žil v letech 1920–1991, po většinu života v Brazílii – pozn. red.). Vaše kniha Perpetuum mobile je plná odkazů k jeho myšlení. Setkal jste se s ním v Praze?

Ne, to právě vůbec. To bylo takové setkání třetího druhu. Byl jsem v roce 1988 v Osnabrücku na European Media Art Festivalu a postával jsem u registrace, vedle mě stál nějaký pán, něco říkal a mě zarazil jeho přízvuk. Nějak jsem se v něm poznal. Tak mu říkám: Where are you from? A on na to: Already Aristotle asked himself this question. (– Odkud jste? – Tuto otázku si kladl již Aristoteles – pozn. red.) A já na to: Máte podobný přízvuk. Takhle jsme se našli. Já o něm nikdy předtím neslyšel, ale hned jsme si padli do oka. Nejdříve jsme se sblížili lidsky, až poté jsem začal objevovat jeho dílo. Později jsem o něm natočil film Vilém Flussers Fluss. Točil jsem na amatérskou kameru v Avignonu pro německou televizi. Strávil jsem v té jejich vesnici v Provenci celý týden. V roce 1991 jsme ho pozvali do Goethe Institutu v Praze, procházeli jsme se po židovské čtvrti, večer jsme se loučili. A ráno v sedm mi volala jeho žena, že vjela do neosvětleného náklaďáku a že Vilém byl na místě mrtev. Teprve později jsem začal poznávat hloubku, vizionářství jeho díla.

Co z jeho díla vás nejvíc oslovilo?

Byl jedním z prvních, kdo si uvědomili, že moderní technologie zpochybňují základní pojmy jako duše, identita, já. To mě fascinuje dodnes. Přitom on sám ještě s kdovíjakými technologiemi nepracoval. Psal na starém psacím stroji. Ale duši technologií už chápal. V tom byl geniální: předjímal něco, co se teprve uskutečnilo. A naprosto zřetelně viděl, že každá revoluce je technologická revoluce.

Ale technologie možná jen nezpochybňují to, co jsme tradičně mysleli třeba pod pojmem já. Zrovna vaše dílo poukazuje i jiným směrem: že technologie dokážou vystihnout intuice, které někteří myslitelé již vyslovili, ale tehdy se zdály ztřeštěné, zatímco nyní se uskutečňují. Třeba ta intuice Friedricha Nietzscheho: „Já jsem mnohý.“ Něco podobného zkoumáte pomocí umělecké instalace Narcistická mašina, kde zmnožujete obrazy návštěvníků.

Ano, žijeme ve velmi vděčné době. Najednou se nám dostaly do rukou nástroje, jejichž pomocí můžeme teorie nejen znázornit, ale i vytvářet.

Nebo žít…

Ano, vlastně začít žít. Každý máme víc já – profesní, intimní, on-line… Teď mluví všichni o umělé inteligenci a mají strach…

A vy se nebojíte?

Mám smíšené pocity. Mě to samozřejmě taky hned chytlo, hned jsem si s tím hrál, ledacos vyzkoušel. Ale nejsem slepý nadšenec. Také mám obavy, co z toho bude. Velmoci, které mají ambice imperiálního druhu – Čína, Rusko, samozřejmě i USA –, ty vědí, že je to silný nástroj k prosazování vlastní síly. Každá velmoc byla velmocí díky technologii. Dnes to nebude jiné.

To je druhá stránka, kterou Vilém Flusser reflektoval třeba v knize Postdějiny: že jsme podrobeni programům, že nejsme svobodní. To, co si myslíme, že je svoboda, je spíš dobrovolnost v rámci toho, co nám systém umožňuje. Ale skutečná svoboda znamená, že hacknete program nebo systém. Mě v této souvislosti zaujalo, že za nejvyšší umělecký projev považujete hackerství.

Jestli někdo zachrání lidstvo, tak hacker.

To mi musíte vysvětlit.

Skuteční umělci nejsou v pravém smyslu slova umělci, ale hackeři. Ti, kteří boří program, jsou paradoxně jeho garanty. To jsou lidé, kteří mají silné vědomí toho, co je, a rozpoznávají slepá místa. To oni vědí, co se vlastně děje. Ostatní bloudí. Posledních patnáct let jsem tady v Karlsruhe pravidelně organizoval druhou největší konferenci hackerů v Evropě, tzv. Gulaschprogrammiernacht. Pokaždé přijely dva až tři tisíce lidí. Mám dojem, že se tato scéna podceňuje. To jsou jasnozřiví lidé. Flusser někde říká, že dnes je to jako ve středověku: společnost byla rozdělená na gramotné a negramotné, většina lidí byla negramotná. To je dnes podobné, ale gramotní už nejsou ti, kteří umějí psát a číst, to je málo, ale ti, kteří ovládají programy, tedy technologie.

Nejvyšším uměním je být svobodný? V tom případě upozaďujete estetický rozměr díla.

Estetika je pro mě důležitá, ale ne prvořadá. Ale také odmítám takové to: buď děláte něco estetického, nebo konceptuálního. Myslím, že by jedno mělo jít ruku v ruce s druhým. Moc nefandím konceptuálním umělcům, kteří mají nějakou, řekněme, myšlenku, spojí dva dráty, rozvinou kolem toho nějakou teorii, ale dívat se na to nedá. Z druhé strany také odmítám samoúčelnou estetiku. Věci typu „Jé, to je hezký…“ mě také nezajímají. Myslím si, že krása i idea musejí jít ruku v ruce a jedno má posilovat druhé.

Odmítáte řeči o tom, že umělec ztrácí v současné společnosti relevanci. Tvrdíte, že to, co ztrácí relevanci, jsou spíš umělecké struktury, které vznikly v devatenáctém století, čímž myslíte umělecké školy, galerie, kritiky.

Ano, nejzajímavější projekty, myšlenky, produkty se dnes objevují mimo instituce. Ale je tomu až dnes? Nebylo tomu tak vždy? Instituce mají setrvačnost, lidé si rádi vytvářejí pohodlí a nikoho nepřekvapí, že v tom se umění nedaří. Dnes je to nápadnější než jindy, protože jsme součástí opravdu mohutných technologických skoků. Instituce z devatenáctého století se střetávají s technologiemi jednadvacátého století a lidé se diví, že to nefunguje. To není jen v umění, to jsou i humanitní fakulty, to je nejspíš celá univerzitní sféra.

Ale když jsem si procházela vaše rozhovory, pojednání z vaší knihy Perpetuum mobile, zdálo se mi, že jste se v univerzitním prostředí cítil vždy dobře, že ta obtíž, o níž hovoříte, je záležitostí posledních pár let.

Měl jsem ohromné štěstí. V Düsseldorfu, Karlsruhe, Praze – všude jsem byl obklopen špičkami. Pracoval jsem s Paikem, v Karlsruhe byl Boris Groys, kolikrát jsem tu potkal Baudrillarda, pracoval jsem s Peterem Sloterdjikem, byl tu Daniel Libeskind. To člověka nabíjí a inspiruje. Ale tato generace myslitelů je pryč a nikdo ji nenahradil. Nikdo.

Zmínil jste Karlsruhe. V roce 2007 jste tam získal profesoru. Něco vím o německém akademickém prostředí, a tak dodávám, že to je obrovský úspěch. Učil jste tam do letoška.

Byl to úspěch, to ano, ale hlavně to bylo ohromné období. Ale je konec, dnes tu vládne diktatura proletariátu.

To je ostré tvrzení.

Neumím to jinak pojmenovat.

Tak to rozveďte.

Během posledních čtyř let to tu zahltila ideologie. Kdysi tu vládly filozofické, intelektuální, umělecké hvězdy, teď průměrnost. Začali se najímat lidi podle kamarádšoftů, všichni byli ideologicky propojení přes gender, klima, postkoloniální filozofie. Mně by to samo o sobě nevadilo, ať si dělají, co chtějí. Jenže nastalo hrozivé, pro mě nesnesitelné zúžení svobody, rozmanitosti, zvídavosti. Tomu říkám diktatura proletariátu. Ti lidé se drží ideologie jako klíšťata, protože nemají nic vlastního, žádnou vlastní myšlenku, žádný vlastní elán. Ten barák je mrtvý.

Myslíte tedy, že schopní lidé existují, avšak nedostanou příležitost, když nejsou správně zasíťovaní, ideologicky nastavení?

Ano, hlásí se sem skvělí, mezinárodně významní lidé, ale zaměstná se někdo z vlastního okruhu. Dělají si to tu útulné.

A studenti?

Jako že by se bouřili?

Třeba.

To je pryč. Tímto virem jsou nakažení všichni. Když byla korona, říkal jsem: „Korona není ten hlavní virus, který nás tu trápí. Co nás trápí, je virus konformity.“ Netuším, proč dnes studenti nechtějí experimentovat, dělat ztřeštěné věci, jít po nevyšlapaných cestách. Všechno, co dělají, je sociálně angažované a všechno je stejnou měrou tupé, nesoustředěné, povrchní. Ale nikomu nic nevytýkám. Jako mladý člověk jsem byl také produkt své doby, to jsme všichni. Měl jsem štěstí, že jsem sál svobodu, a kdybych ji nehledal, považovali by mě za blázna. Dnešní studenti chtějí jistotu, zabezpečení, kariéru. Pryč je hravost, zvídavost, risk. Měl jsem štěstí, že jsem byl u výbuchu svobody. Asi je to výjimečné.

Jste Žid v Německu. Na berlínských domech se opět objevují Davidovy hvězdy, na demonstracích se provolávají antisemitská hesla. Jak se dnes v Německu cítíte?

To víte, že ty antiizraelské, antisemitské afekty vnímám silně. Existují zde tři skupiny, z nichž to vychází. Muslimové, radikální levičáci, kteří jsou však součástí mainstreamu, a radikální pravičáci. Tyhle tři směry mají spadeno na Židy. Ale podívejte se, já nejsem slepě proizraelský. Kdybych byl v Izraeli, taky bych demonstroval proti Netanjahuovi. Nemyslím si, že to stojí takto: Buď jsi pro Izrael, nebo proti. Je to složitá země s rozmanitými proudy. Chápu, jak složitý je Blízký východ. Hamás si vzal za rukojmí nejen stovky Židů, ale i Palestince. Ale že tu mnozí intelektuálové a umělci nejsou schopni odsoudit ani ta zvěrstva, to víte, že vás to zarazí… A pak vás popadne smutek. Uvědomíte si, co je Evropa za poklad; a že tento poklad možná mizí a že jsme si toho dost nevážili. Evropa je ten největší poklad, jaký lidstvo kdy mělo. Rád říkám, že jsem evropský nacionalista. Nic lepšího tu nebylo, navzdory všemu tomu zlu…

Nečetl jste nedávný rozhovor se Slavojem Žižkem v Die Zeit? Levici vytýkal sebemrskačství a mluví jako nyní vy. Ano, Evropa měla otroky, stejně jako muslimové, ale jen Evropa byla schopna se systematicky proti otroctví postavit.

Ano, napadení Izraele vnímám jako kulturní zlom. Lidé jsou naivní, když si myslí, že jde jen o Blízký východ. Ne, tady se skutečně zápasí o duši Západu. Mysleli jsme si, že Evropa stojí na pevných základech. Nestojí.

Vaši rodiče přežili, ale oni o své rodiče během holocaustu přišli. Bojíte se dnes v Německu?

Mám smíšené pocity a někdy i strach, ne bezprostřední strach, ale strach to je. Na čele nemám vytetovanou hvězdu. Ale děsí mě, že s jarmulkou by si dnes jen tak nikdo nevyrazil. U každé synagogy stojí policajt. Ale Němci za to nemohou…

Ne?

Jejich naivita za to zčásti může. Nikdo po nikom nechce, aby miloval Izrael, ale když sem pouštím lidi ze Sýrie, z Iráku, tak musím mít metodu, jak zabránit tomu, aby rozvrátili základní hodnoty. Znovu říkám, že Evropa je poklad. Ale nejde jen o Němce. Možná jsme si všichni přestali Evropy vážit, neuvědomovali jsme si, jak mocná je svoboda a ten intelektuální základ, z něhož vyrůstá. Uvědomíme si to aspoň nyní?