V pondělí večer odstoupil trenér české fotbalové reprezentace Jaroslav Šilhavý, stalo se tak po vítězném utkání s Moldavskem, jímž si český tým zajistil účast na mistrovství Evropy příští rok v Německu. Svůj odchod oznámil důstojně, mnoho pozorovatelů – profesionálních i naprosto laických jako já – to ocenilo.

Mohla v tom být i úleva, existuje široká a myslím i odůvodněná shoda na tom, že tým změnu nutně potřebuje. A také účast s člověkem, který to v posledních týdnech neměl vůbec jednoduché, byl vystavený nejrůznějším tlakům, hodně si toho o sobě přečetl a vyslechl a často to nebyly pěkné věci, zhusta je formulovali ti, jejichž srdce po oznámení trenérovy rezignace přetékala účastí. Patří to k věci. Emoce, ehm, fotbalového národa jsou velmi proměnlivé, pokaždé však prožívané dost intenzivně.

Dění na hřišti pak bývá značně nekonzistentní a tím i dost frustrující. Kdyby česká fotbalová reprezentace byla důsledně strašná, žilo by se s tím možná líp. Jenomže není. I v posledních letech mívá období nebo chvíle, v nichž jako kdyby ukazovala nějakou svou lepší možnost, odhalovala příslib, že by vše mohlo být jinak. Skepticky nastavené publikum ten obraz pak má před očima, kdy se připomene realita a o to víc ji to bolí. Může si říkat, jak daleko bychom to mohli dotáhnout, kdyby... Kdyby co? Ten pocit nenaplněnosti, nedostatečnosti vrhá stín i na dílčí úspěchy. Možná je zdejší národní tým něco na způsob té pověstné poloplné/poloprázdné sklenice, přičemž zainteresovaná veřejnost vnímá především tu druhou možnost. A jistě pro to má svoje důvody – všechna ta upracovaná neradostnost, ovšemže „svázaná taktickými pokyny“, často taky jakási podivná začarovanost, kvůli níž se všechno zdá být namáhavější a dosažitelně realizovatelné. Známe i z jiných a asi důležitějších společenských sfér, než je fotbal.

A stejně tak i to, ten český reprezentační je navzdory tomu všemu v mezích možností efektivní, má výsledky, i když cesta k nim je pro fanouška vyčerpávající. I na to Euro jsme se nakonec dostali, Moldavsko v Olomouci zdolali. Teď budeme čekat na nového trenéra, třeba s ním přijdou lepší časy, český reprezentační fotbal konečně a naplno rozvine svůj potenciál. Třeba. V dějinách se staly ještě podivuhodnější věci. Aby se tak stalo, se ale potřebuje zbavit odéru blbé nálady. Kromě lepších trenérů a výkonů by potřeboval i lepší příznivce, ochotné snít a přitom pořád schopné rozeznat rozdíly mezi sněním a realitou.